22 Cdo 501/2025 — Nejvyšší soud

22 Cdo 501/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 3. 2025 Spisová značka:22 Cdo 501/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:22.CDO.501.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Součást věci Dotčené předpisy:§ 505 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:16. 4. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 19.06.2025III.ÚS 1811/25 Veronika Křesťanová odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost<br/>odmítnuto pro neoprávněnost navrhovatele9. 7. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 501/2025-345 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobkyně T-PORT, spol. s r.o., se sídlem v Praze, Jankovcova 1627/16a, IČO: 65413865, zastoupené Mgr. Miloslavem Petrů, LL.M., advokátem se sídlem v Praze, Jungmannova 745/24, proti žalované European Staal Czech Republic s. r. o. (dříve Mechel Service Stahlhandel Czech Republic s. r. o.), se sídlem v Pardubicích, Průmyslová 461, IČO: 47124121, zastoupené Mgr. Romanem Ambrožem, advokátem se sídlem v Dříteči 155, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 20 C 183/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 10. 11. 2022, č. j. 22 Co 234/2022-260, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Návrh žalované na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 10. 11. 2022, č. j. 22 Co 234/2022-260, se zamítá. III. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Miloslava Petrů, LL.M., advokáta se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Pardubicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 4. 2022, č. j. 20 C 183/2020-217, zamítl návrh na určení, že výhybka č. XY nacházející se na pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY a obci XY, který je zapsán na LV č. 940 u Katastrálního úřadu XY, Katastrální pracoviště XY (dále jen „předmětná výhybka“), je součástí železniční dráhy – vlečky žalobkyně nacházející se zejména na pozemcích blíže specifikovaných ve výroku I tohoto rozhodnutí. Dále určil, že předmětná výhybka je součástí železniční dráhy – vlečky žalobkyně a železniční dráhy – vlečky žalované, nacházejících se na pozemcích blíže specifikovaných ve výroku II tohoto rozhodnutí, a rozhodl o nákladech řízení (výroky III a IV). 2. K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. 11. 2022, č. j. 22 Co 234/2022-260, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích II, III a IV potvrdil; ve výroku II však v tom správném znění, že se určuje, že účastníci jsou podílovými spoluvlastníky předmětné výhybky, každý v rozsahu jedné poloviny, jako společné součásti železničních drah – vleček žalobkyně a žalované nacházejících se na konkretizovaných pozemcích (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Z celkového obsahu dovolání vyplývalo, že dovolatelka zastávala názor, že předmětná výhybka je součástí její vlečky (koleje) jako věci hlavní. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Zároveň navrhla, aby dovolací soud odložil právní moc a vykonatelnost rozsudku odvolacího soudu. 4. K dovolání žalované Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. 5. 2023, č. j. 22 Cdo 1244/2023-300, dovolání žalované odmítl (výrok I), návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok III). 5. Proti usnesení Nejvyššího soudu podala žalovaná stížnost k Ústavnímu soudu, neboť měla za to, že rozhodnutími prvostupňového, odvolacího i dovolacího soudu bylo porušeno její základní právo na ochranu majetku, na soudní ochranu a na rovnost účastníků řízení podle čl. 11, čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 6. Ústavní soud nálezem ze dne 12. 2. 2025, sp. zn. IV. ÚS 2048/23, rozhodl, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo porušeno základní právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (výrok I), napadené usnesení zrušil (výrok II) a ve zbývající části ústavní stížnost odmítl (výrok III). 7. Nejvyšší soud se proto znovu zabýval dovoláním žalované. 8. Přípustnost dovolání žalovaná odůvodnila odkazem na § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) tak, že „odvolacím soudem vyřešená otázka hmotného práva má být posouzena dovolacím soudem jinak a napadeným rozhodnutím se odvolací soud rovněž odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dovolacím soudem je otázka hmotného práva řešená v tomto řízení rozhodována rozdílně.“ V textu dovolání dále také uvedla, že se jedná o věc „doposud soudy blíže neřešenou“. Jako dovolací důvod označila nesprávné právní posouzení věci. Nejprve namítla nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, neboť podle dovolatelky odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyhovuje požadavkům kladeným na odůvodnění rozsudku podle § 157 odst. 2 o. s. ř. Dále tvrdila, že odvolací soud překročil rozsah petitu žalobního návrhu a že žalobkyni nesvědčil naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť určení nemá povahu finálního rozhodnutí sporu mezi účastníky. Dovolatelka dále uvedla, že předmětná výhybka byla zhotovena na její náklady, a proto výlučně ona k ní nabyla originárním způsobem vlastnické právo, pročež předmětná výhybka nemohla být ani způsobilým předmětem převodu vlastnického práva na základě smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a Českou republikou. Souhlasila se závěrem nalézacích soudů, že po napojení do dráhy kolejí se stala součástí této koleje. Nesprávné právní posouzení věci však shledává v závěru, podle něhož je předmětná výhybka součástí vlečky žalované i vlečky žalobkyně. Odvolací soud měl rozhodnout v rozporu se zásadou rovnosti účastníků ku prospěchu strany žalující, která se nijak nepodílela na vybudování předmětné výhybky a pouhým napojením výhybky získala spoluvlastnické právo k danému zařízení. Dovolatelka zde poukázala na to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3201/2014, a rozsudku téhož soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3051/2014), přičemž tato otázka nabytí vlastnického práva by podle ní měla být dovolacím soudem posouzena jinak, což je taktéž podle dovolatelky dovolací důvod ve smyslu § 237 o. s. ř. Následně namítá, že odvolací soud nevzal v potaz relevantní právní úpravu (zákon o dráhách), přičemž jeho rozhodnutí je ve zjevném rozporu s tímto zákonem. Z celkového obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelka zastává názor, že předmětná výhybka je součástí její vlečky (koleje) jako věci hlavní. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Zároveň navrhla, aby dovolací soud odložil právní moc a vykonatelnost rozsudku odvolacího soudu. 9. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že v dovolání není řádně vymezena jeho přípustnost, tvrzení žalované ohledně přípustnosti dovolání jsou nekonzistentní a nemají oporu v § 237 o. s. ř. Jediné rozhodnutí, u něhož žalovaná tvrdí, že se od něj odvolací soud odchýlil (rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 3051/2014) není v dané věci relevantní, a proto se od něj odvolací soud při rozhodování věci odchýlit nemohl. Je tomu tak proto, že dané rozhodnutí se týká věci hromadné a nikoli součásti věci. Otázka naléhavého právního zájmu byla podle žalobkyně posouzena odvolacím soudem v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (např. rozhodnutím sp. zn. 22 Cdo 3877/2018). Ztotožnila se také se závěrem odvolacího soudu o tom, že předmětná výhybka je společnou součástí obou vleček. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalované jako nepřípustné odmítl a přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení. 10. Dovolání není přípustné. 11. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodova