22 Cdo 513/2025 — Nejvyšší soud

22 Cdo 513/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:21. 5. 2025 Spisová značka:22 Cdo 513/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:22.CDO.513.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Vypořádání SJM Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 736 odst. 1 o. z. § 740 o. z. § 742 odst. 1 o. z. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:3. 6. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 513/2025-513 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně L. S., zastoupené JUDr. Pavlem Šafářem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 859/22, proti žalovanému R. S., zastoupenému Mgr. Darinou Čunderlíkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Rumunská 22/28, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 11 C 240/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2024, č. j. 58 Co 262/2024-486, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 10 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 4. 2024, č. j. 11 C 240/2021-445, vypořádal společné jmění manželů (dále také „SJM“), žalobkyně a žalovaného, tak, že co do částky 80 000 Kč řízení zastavil (výrok I), zamítl žalobu s návrhem, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 1 313 373,50 Kč (výrok II) a žalobkyni a žalovanému přikázal rovným dílem následující pohledávky za dlužníkem P. M., a sice pohledávku ve výši 500 000 Kč vzniklou z titulu smlouvy o půjčce uzavřené dne 15. 4. 2010, dne 16. 8. 2010 a dne 29. 6. 2012, pohledávku ve výši 100 000 Kč vzniklou z titulu smlouvy o půjčce uzavřenou dne 26. 2. 2010 a pohledávku ve výši 20 000 Kč vzniklou z titulu smlouvy o půjčce uzavřenou dne 16. 8. 2017 (výrok III); rozhodl rovněž o nákladech řízení (výrok IV). 2. K odvolání obou účastníků řízení (v případě žalovaného odvolání směřovalo toliko proti výroku IV rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 9. 2024, č. j. 58 Co 262/2024-486, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích II, III a IV potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). 3. S ohledem na obsah a rozsah dovolání (viz níže) jsou pro rozhodnutí dovolacího soudu v této věci významná níže uvedená skutková zjištění z nalézacího řízení a právní závěry odvolacího soudu. 4. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry a na ně navazujícím právním posouzením věci soudem prvního stupně v případě vypořádání těchto položek: a) částky 250 000 Kč, kterou měl žalovaný – dle žalobních tvrzení – vyplatit v roce 2017 na výživném svým zletilým dětem z předchozího manželství. Byť tyto prostředky byly vyplaceny ze společného účtu, jednalo se o částku náležící do výlučného vlastnictví žalovaného a nikoliv do SJM. Na uvedený účel totiž byly použity finanční prostředky, které byly žalovanému postupně vypláceny svědkem J. V. na vyrovnání dluhu (žalovaným označeného jako půjčka), který svědkovi vznikl poté, kdy u společné investice vynaložené v době před uzavřením manželství do nemovitosti se záměrem investici zhodnotit, svědek změnil tento záměr a nemovitost si ponechal ve svém vlastnictví. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že se v případě vrácených částek nejednalo o příjem a ani o zisk z výdělečné či podnikatelské činnosti, jenž by byl předmětem SJM; b) na rekonstrukci domu ve výlučném vlastnictví žalovaného nebyly použity prostředky ze společného jmění manželů. Oprava fasády byla jako celek financována z pojistného plnění vyplaceného žalovanému z pojistné události týkající se jeho domu, stejně z tohoto plnění byl financován nákup materiálu na rekonstrukci koupelny, pokojů a střechy. Práce žalovaný prováděl buď svépomocí (je vyučený instalatér), anebo na základě vzájemné výpomoci jeho známých; c) pohledávka ve výši 650 000 Kč za známým žalovaného, P. M., je společné aktivum náležící do společného jmění manželů. Pokud jde o jeho výši, bylo přihlédnuto k částce 500 000 Kč, na níž žalobkyně původní žalobní požadavek omezila. Jestliže pak žalobu opětovně rozšířila o částku 150 000 Kč, stalo se tak již po uplynutí doby tří let od zániku manželství a SJM. Částka 500 000 Kč byla zaslána P. M. ze dvou účtů, jejichž majitelem byla matka žalobkyně, paní Z. Č. Prostředky půjčila po žádosti obou manželů. Protože P. M. půjčené prostředky nevrátil, sama částku 500 000 Kč soudně vymáhala jako vlastní pohledávku. Protože žalovaná následně souhlasila s jejím postoupením, stala se pohledávka v uvedené výši součástí SJM. V průběhu řízení přitom žádný z účastníků netvrdil takové okolnosti, jež by měly soud vést k jinému vypořádání pohledávky, než k jejímu přikázání žalobkyni a žalovanému rovným dílem. 5. Proti rozsudku odvolacího soudu (v rozsahu výroku I, v němž byl ve výrocích II a III o věci samé potvrzen rozsudek soudu prvního stupně) podala dovolání žalobkyně (dále také „dovolatelka“). Přípustnost dovolání opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále „o. s. ř.“) a má za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při řešení následujících otázek: i) „zda v rámci prokazování vnosů ze společných prostředků do výlučného majetku jednoho z manželů je nutné prokázat, kdy a jaké práce byly provedeny, kdy a co bylo zaplaceno, a zda nestačí k prokázání vnosu tvrzení účastníka, že za trvání manželství byl zhodnocen majetek jednoho z manželů a toto zhodnocení se prokáže porovnáním stavu před manželstvím, popř. v době získání, se stavem v době zániku SJM.“ Má za to, že při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od závěrů přijatých v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1172/2022 (tento rozsudek je – shodně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu – přístupný na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz), jež při objektivně dané obtížnosti zjistit výši investice, která byla na rekonstrukce stavby vynaložena, předpokládají přijmout nejen úvahu soudu činěnou za podmínek daných § 136 o. s. ř., ale i vypracování znaleckého posudku, v němž by v závislosti na popisu provedených prací byly určeny náklady, které bylo třeba v daném čase na rekonstrukci vynaložit; ii) „zda obdržené prostředky od dlužníka pouze jednoho z manželů plněných na základě inominátní smlouvy (případně jako podíl ze smlouvy o společnosti) uzavřené před vznikem manželství (SJM) mohou být ziskem ve smyslu ustanovení § 711 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, („o. z.“), a to zejména v případě, kdy soud dospěl ke skutkovému závěru, že se jednalo o společnou investici dlužníka a jednoho z manželů, která byla v poslední splátce vyrovnána až za trvání manželství.“ Dovolatelka namítá, že soudy obou stupňů pochybily při zjišťování a zejména pak podřazení skutkového stavu pod odpovídající právní normu. Poukazuje na skutečnost, že podle svědka J. V. byla investice do domu, který následně s žalovaným rekonstruoval, zisková. Nerozporuje sice, že za trvání manželství byl žalovanému vrácen dluh, jenž měl u svědka V., nicméně poukazuje na skutečnost, že se jednalo o zisk z investice do nemovitosti. Z tohoto důvodu měly být také finanční prostředky vyplacené žalovanému jmenovaným svědkem za trvání manželství posouzeny dle § 711 odst. 2 o. z. jako zisk, a tudíž náleží do společného jmění manželů. Dovolatelka podpůrně argumentuje starší judikaturou týkající se výplaty mzdy (viz Rc 8/1966, Rc 42/1972); iii) „zda jsou důvodem pro disparitu podílů při vypořádání pohledávky skutečnosti, že pohledávka byla fakticky ku prospěchu pouze jednomu z manželů, byla sjednána tímto manželem a ten také získával plnění ostatních svých pohledávek od tohoto dlužníka ve formě různých benefitů.“ V souvislosti s položenou otázkou žalobkyně odkazuje na § 742 odst. 1 písm. b) a f) o. z. a namítá, že se soudy nezabývaly tím, z jakých prostředků, za jakým účelem a za jakých okolností manželé tuto pohledávku nabyli. Nesprávně soudy hodnotily výpověď matky dovolatelky, která v rámci svědecké výpovědi uvedla, že na půjčku panu M. byly použity i výlučné finanční prostředky žalobkyně (nikoliv tedy pouze výlučné prostředky svědkyně). Rovněž uvádí, že odvolací soud bez jakéhokoliv dokazování uvěřil tvrzení žalovaného, že se zavázal převést případně vymožené finanční prostředky od pana M. zpět na svědkyni Č. Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že nepřihlédl k přátelskému vztahu žalovaného a pana M. a k tomu, že s ním dlouhodobě podnikal (přenechání vozidla BMW, nákup akcií). Dovolatelka uvádí, že od principu vypořá