22 Cdo 5330/2015 — Nejvyšší soud

22 Cdo 5330/2015 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:20. 9. 2017 Spisová značka:22 Cdo 5330/2015 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.5330.2015.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Vydání věci Vlastnictví Veřejný seznam (o. z.) Dotčené předpisy:§ 1109 o. z. § 1102 o. z. § 1109 písm. c) o. z. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:29. 12. 2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 5330/2015-193 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce R. H., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze, Sokolská 60, proti žalovanému O. J., zastoupenému Mgr. Štěpánem Rybářem, advokátem se sídlem v Praze, Národní třída 138/10, o vydání věci, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 14 C 55/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2014, č. j. 23 Co 376/2014-118, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 050 Kč k rukám zástupce žalovaného Mgr. Štěpána Rybáře. O d ů v o d n ě n í: Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále rovněž jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 6. 2014, č. j. 14 C 55/2014-91, zamítl žalobu na vydání osobního automobilu značky Škoda 440 s karoserií Škoda Felicia, (dále rovněž jako „předmětné vozidlo“), a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na nákladech řízení 26 616,90 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaného. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobce se stal vlastníkem předmětného vozidla na základě kupní smlouvy uzavřené dne 16. 3. 2009 mezi žalobcem a R. S. Po uzavření kupní smlouvy svěřil žalobce předmětné vozidlo R. S., který byl až do 6. 1. 2014 v technickém průkazu uveden jako jeho vlastník. Dne 5. 1. 2014 uzavřel R. S. jako prodávající kupní smlouvu s žalovaným, který téhož dne zaplatil kupní cenu 90 000 Kč, převzal vozidlo s malým technickým průkazem a duplikátem velkého technického průkazu, přičemž v obou dokumentech byl jako vlastník vozidla uveden R. S. R. S. dopisem ze dne 5. 1. 2014 od této kupní smlouvy odstoupil a vyzval žalovaného k vrácení vozidla z důvodu právní vady předmětu koupě s tím, že vlastníkem vozidla je žalobce. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný nabyl vlastnické právo k předmětnému vozidlu od R. S. Dovodil přitom, že registr silničních vozidel není veřejným seznamem ve smyslu § 980 a § 1109 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“)., neboť u něj není splněna podmínka „veřejnosti“, tj. možnost kohokoliv bez omezení do registru vozidel nahlížet (dle platné právní úpravy smí do registru vozidel nahlížet pouze ten, kdo prokáže právní zájem). Žalobce vozidlo R. S. dobrovolně odevzdal do úschovy ke garážování. Uzavřel, že v posuzované věci byly splněny i další podmínky stanovené v § 1109 písm. c) o. z. pro nabytí vlastnického práva od neoprávněného. Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 21. 10. 2014, č. j. 23 Co 376/2014-118, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému částku 12 826 Kč na náhradě nákladů odvolacího řízení do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaného (výrok II.). Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaný nabyl vlastnické právo k předmětnému vozidlu na základě § 1109 písm. c) o. z., případně § 1111 o. z. Dovodil, že i pokud si žalobce pronajal garážové stání od R. S. pro parkování předmětného vozidla, lze za situace, kdy se jedná o vozidlo historické a neprovozuschopné, považovat R. S. za jeho schovatele. Nelze přitom dospět k závěru, že jednání R. S. mělo povahu úmyslného trestného činu (srov. § 1111 o. z.), neboť toto jednání sice bylo předmětem vyšetřování orgánů činných v trestním řízení, ty však věc odložily. Shodně se soudem prvního stupně považoval za splněné i další zákonné podmínky pro nabytí vlastnického práva od neoprávněného. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které doposud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny. Nesouhlasí se závěrem soudů nižších stupňů, že registr silničních vozidel není veřejným seznamem, protože nesplňuje podmínku veřejnosti. V právním řádu České republiky nejsou doposud veřejné seznamy nikde taxativně vyjmenovány. Registr silničních vozidel (dále též jen „registr“) je upraven zákonem č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů. Podle § 5 odst. 6 tohoto zákona může do registru nahlížet pouze ten, kdo prokáže právní zájem. Skutečnost, že subjekt mající zájem na zjištění informací z registru musí svůj zájem odůvodnit a případně doložit, nepředstavuje překážku volného přístupu, která by z registru silničních vozidel tvořila seznam neveřejný. Protože registr silničních vozidel je veřejným seznamem, nenabyl žalovaný vlastnické právo k vozidlu na základě § 1109 písm. c) o. z. (jelikož jednou z podmínek zde kladených pro nabytí vlastnického práva od neoprávněného je skutečnost, že věc není zapsána ve veřejném seznamu). Žalovaný se nestal vlastníkem vozidla i proto, že nepožádal příslušný správní úřad o změnu údajů v registru silničních vozidel, přičemž podle § 1102 o. z. „převede-li se vlastnické právo k movité věci zapsané do veřejného seznamu, nabývá se věc do vlastnictví zápisem do tohoto seznamu, ledaže jiný právní předpis stanoví jinak“. Namítá, že mezi ním a R. S. byla uzavřena pouze smlouva o pronájmu garážového stání, na kterém žalobce předmětné vozidlo zaparkoval, nikoliv smlouva o pronájmu vozidla. R. S. proto nelze považovat za uschovatele (jak bylo dovozeno soudy nižších stupňů), a žalovaný nemohl nabýt vlastnické právo podle § 1109 písm. c) o. z., neboť žalobce předmětné vozidlo R. S. nesvěřil. Dovolatel rovněž uvádí, že jednáním R. S. pozbyl předmětné vozidlo činem povahy úmyslného trestného činu a žalovaný se nemohl stát jeho vlastníkem podle § 1111 věty druhé o. z. Odmítá závěr, že nelze pouze pro odložení věci v trestním řízení uzavřít, že by popsané jednání nemohlo mít povahu úmyslného trestného činu. I civilní soud může k otázce, zda je určité jednání činem povahy úmyslného trestného činu, zaujmout své právní stanovisko, aniž by přitom musel vyčkat na pravomocný výrok trestního soudu o vině. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaný se ve vyjádření ztotožňuje s rozsudky soudů nižších stupňů. Registr silničních vozidel není veřejným seznamem, neboť postrádá jeden z definičních znaků veřejného seznamu, a to jeho veřejnost (možnost kdykoliv bez omezení do registru vozidel nahlížet a seznámit se v údaji v něm zapsanými). Rovněž nesouhlasí s námitkou, že žalobce pozbyl předmětné vozidlo činem povahy úmyslného trestného činu, přičemž odkazuje na závěry orgánů činných v trestním řízení. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné. Rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena. A to, zda registr silničních vozidel, upravený zákonem č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích a o změ