22 Cdo 5407/2017 — Nejvyšší soud

22 Cdo 5407/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 4. 2018 Spisová značka:22 Cdo 5407/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.5407.2017.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Bezpodílové spoluvlastnictví manželů Dotčené předpisy:§ 143 obč. zák. ve znění do 31.12.1997 Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:17. 7. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 5407/2017-649 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně B. O., zastoupené JUDr. Pavlem Marečkem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Vaníčkova 1070/29, proti žalovanému J. O., zastoupenému JUDr. Barbarou Kašparovou, advokátkou se sídlem v Liberci VI - Rochlice, Vratislavická 1012, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 32 C 100/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 22. 9. 2016, č. j. 29 Co 500/2015-545, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 10. 2016, č. j. 29 Co 500/2015-558, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 22. 9. 2016, č. j. 29 Co 500/2015-545, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 10. 2016, č. j. 29 Co 500/2015-558, a rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 19. 11. 2014, č. j. 32 C 100/2011- 408, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Liberci k dalšímu řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Liberci (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 11. 2014, č. j. 32 C 100/2011- 408, přikázal ze „zaniklého společného jmění účastníků“ (dále též „SJM“) - bývalých manželů - specifikované nemovitosti v k. ú. L. L., obec L. L., zapsané na LV, do podílového spoluvlastnictví účastníků, s tím, že každý z nich nabývá jednu id. ½ nemovitostí (výrok I.), a rozhodl o nákladech účastníků a státu (výroky II. – III.). K odvolání obou účastníků Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. 9. 2016, č. j. 29 Co 500/2015-545, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 10. 2016, č. j. 29 Co 500/2015-558, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. částečně potvrdil „ve správném znění“, a nemovitosti specifikované na LV a dále na LV v k. ú. L. L., obec L. L., přikázal do podílového spoluvlastnictví účastníků tak, že každý z nich nabývá jednu ideální polovinu; dále změnil výrok I. tak, že do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal obraz A. A., zvaný S. z N. s V. v hodnotě 35 000 Kč, a uložil žalovanému, aby na vyrovnání podílu ze zaniklého společného jmění manželů zaplatil žalobkyni 17 500 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Rozhodl i o náhradě nákladů řízení i odvolacího řízení. Odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně, že účastníci uzavřeli manželství 7. 9. 1973. V prosinci 1980 pozbyli československé státní občanství, vystěhovali se do Š., kde požádali o azyl. Později š. soudy rozhodovaly o odluce jejich manželství. Žalovanému bylo vráceno státní občanství České republiky v roce 1990, žalobkyni v roce 1993. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 27. 9. 2007, č. j. 25 C 194/2007-7, bylo manželství rozvedeno; podle doložky právní moci nabyl rozsudek právní moci dnem 27. 11. 2007. K odvolání žalobkyně poté, co soud vyslovil neúčinnost doručení, byl však tento rozsudek zrušen rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec ze dne 6. 1. 2010, č. j. 73 Co 3/2010-100, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ten rozsudkem ze dne 19. 8. 2010, č. j. 25 C 197/2007-117, manželství účastníků rozvedl. Rozsudek byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec ze dne 3. 5. 2011, č. j. 73 Co 4/2011-149, který nabyl právní moci 13. 6. 2011. Odvolací soud dospěl k závěru, že pravomoc českého soudu rozhodovat o vypořádání společného jmění účastníků jako bývalých manželů je dána podle § 2 a § 37 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém, ve znění pozdějších předpisů (dále zákon č. 97/1963 Sb.). Odvolací soud uvedl, že vypořádání společného jmění účastníků jako bývalých manželů je třeba provést podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů - dále „obč. zák.“ Užití české právní úpravy vychází z § 21 zákona č. 97/1963 Sb., který stanoví, že v případě, že manželé jsou příslušníky různých států, řídí se osobní a majetkové vztahy právem českým. Za trvání manželství účastníci nabyli podle § 143 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších změn, - dále „obč. zák.“, v rozsudku specifikované nemovitosti v k. ú. a obci L. L., a to postupně od roku 1990. Žalovaný podle odvolacího soudu neprokázal tvrzení, že s výjimkou pozemků parc. a parc. nabyl nemovitosti ze svých výlučných prostředků. Vypořádání se nemohla dotýkat odluka, o níž rozhodl š. soud nejprve v roce 1983, neboť byla omezena na jeden rok a majetek nabyli účastníci až letech 1990-2002. Ani dohoda o odluce uzavřená v roce 2002 před Okresním soudem v Curychu nemohla mít vliv na nabývání majetku, neboť v době uzavření dohody byli oba účastníci občany České republiky a k uznání rozhodnutí podle § 1 odst. 2 zákona č. 91/2012 Sb. k návrhu žádného z účastníků nedošlo. Sama skutečnost, že účastníci žili odděleně, nezakládá podle § 143 odst. 1 obč. zák. výlučné nabývání majetku jedním z manželů. Vypořádání SJM soudem prvního stupně, který vycházel z rovnosti podílů účastníků, považoval odvolací soud rovněž za správné. Žalovaný se také domáhal vypořádání pohledávky ze švýcarského důchodového systému (tzv. výstupní plnění profesní péče pro budoucnost) ve výši 92 602,90 CHF a 161 133,95 CHF. O vypořádání této pohledávky rozhodl opatřením a rozsudkem Okresní soud v Curychu dne 20. 3. 2012, s tím, že podle čl. 122 švýcarského občanského zákoníku ji vypořádal každému z účastníků jednou polovinou. Rozsudek je opatřen doložkou právní moci 6. 7. 2012. Nárok tak nebylo možné vypořádat, podstatné je, že vypořádání bylo ve Švýcarsku provedeno rovným dílem, což odpovídá i § 149 odst. 2 obč. zák. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu; mimo jiné tvrdí, že rozhodnutí závisí na otázce, kterou dovolací soud dosud neřešil, a to zda bezpodílové spoluvlastnictví manželů zaniklo v důsledku ztráty jejich československého státního občanství a vystěhování do Š.; uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Účastníci uzavřeli manželství 7. 9. 1973, v prosinci 1980 se s dětmi nuceně vystěhovali a byli zbaveni československého státního občanství. Před vystěhováním žalovaný převedl svůj majetek na stát, byl mu povolen pouze vývoz „stěhovacích svršků“. Dne 5. 5. 1981 byl účastníkům a jejich dětem poskytnut azyl ve Š. Podle žalovaného trvalým vystěhováním účastníků v roce 1980 zaniklo jejich bezpodílové spoluvlastnictví manželů (dále „BSM“). Účastníci totiž pozbyli veškerý majetek, k věcem zanechaným v ČSSR zaniklo jejich vlastnické právo opuštěním. Šlo o obdobu trestu propadnutí majetku. Od roku 1981 se podřídili š. právní úpravě. Zaniklé BSM nemohlo být obnoveno a nemohlo se ani transformovat na SJM. Soudy obou stupňů nesprávně posoudily existenci a zánik BSM, nemovité věci specifikované žalobkyní nemohly být součástí SJM, které mezi účastníky nikdy nevzniklo. Dovolatel dále zpochybňuje datum zániku manželství – bylo totiž rozvedeno již rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 25 C 194/2007, nicméně později soud nesprávně rozhodl o neúčinnosti doručení, a řízení pokračovalo. Ve skutečnosti však dnem nabytí právní moci rozsudku soudu prvního stupně ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 25 C 194/2007, tj. 27. 11. 2007, zaniklo BSM účastníků. Tímto dnem začala běžet tříletá lhůta k podání návrhu na jeho vypořádání soudem podle § 150 odst. 4 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2007. Žalobkyně však podala návrh na vypořádání zaniklého společného jmění až 5. 10. 2011, tedy po uplynutí tříleté lhůty, a žaloba měla být proto zamítnuta. Dále žalovaný napadá skutkové zjištění ohledně jednotlivých majetkových kusů, ústící v závěr o tom, že patří do společného jmění účastníků. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k další u řízení. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvádí, že BSM účastníků nemohlo vystěhováním do Š. zaniknout již proto, že zákon takový způsob jeho zániku neupravoval; později tedy bylo transformováno na SJM. Polemizuje i s dalšími dovolacími námitkami a navrhuje, aby dovolací soud dovolací řízení zastavil (§ 243 odst. 3 o