22 Cdo 542/2024 — Nejvyšší soud

22 Cdo 542/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 6. 2025 Spisová značka:22 Cdo 542/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:22.CDO.542.2024.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Telekomunikace Věcná břemena Dotčené předpisy:§ 12 odst. 1 předpisu č. 110/1964 Sb. ve znění od 01.07.1964 do 23.04.1992 § 12 odst. 3 předpisu č. 110/1964 Sb. ve znění od 01.07.1964 do 23.04.1992 § 12 odst. 4 předpisu č. 110/1964 Sb. ve znění od 01.07.1964 do 23.04.1992 § 13 předpisu č. 110/1964 Sb. ve znění od 01.07.1964 do 23.04.1992 § 90 odst. 1 předpisu č. 151/2000 Sb. ve znění od 01.07.2000 do 30.04.2005 Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:23. 7. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 542/2024-348 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně O. I. a.s., IČO XY, se sídlem v XY, zastoupené Mgr. Markem Hejdukem, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 620/29, proti žalované CETIN a.s., IČO 04084063, se sídlem v Praze, Českomoravská 2510/19, zastoupené Mgr. Ing. Pavlem Kejlou, advokátem se sídlem v Praze 1, Washingtonova 1624/5, o vyklizení, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 16 C 211/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 19. 10. 2023, č. j. 75 Co 197/2023-299, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 19. 10. 2023, č. j. 75 Co 197/2023-299, se ruší a věc se Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci vrací k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobkyně se domáhala vyklizení místnosti užívané žalovanou pro provozování telekomunikačního zařízení nacházející se v přízemí jihovýchodního rohu stavby č. p. XY, která je součástí pozemku parc. č. st. XY v katastrálním území XY. Žalovaná užívá tyto prostory pro umístění a provoz telekomunikačního zařízení veřejné komunikační sítě (telefonní ústřednu), ačkoli jí podle názoru žalobkyně nesvědčí zákonné věcné břemeno. Právního předchůdce žalobkyně neinformovala o výkonu práva plynoucích z věcného břemene a s právním předchůdcem žalobkyně uzavřela 1. 4. 1994 nájemní smlouvu, která byla k 31. 12. 2008 ukončena výpovědí. Poté užívala místnost bez právního důvodu, určitou dobu však poskytovala žalobkyni peněžitou náhradu za užívání předmětných prostor. Od 1. 1. 2019 náhradu neposkytuje. Ústředna není podle názoru žalobkyně součástí telekomunikačního vedení; pouze k umístění telekomunikačního vedení mohlo přitom zákonné věcné břemeno vzniknout. 2. Žalovaná namítala, že věcné břemeno vzniklo ze zákona, splnění dalších povinností (zejména notifikační povinnosti) nebylo třeba. Uzavřená nájemní smlouva byla neplatná, představovala jen dohodu upravující náhradu nákladů v souvislosti se zákonným věcným břemenem. I kdyby zákonné věcné břemeno nevzniklo, došlo by k jeho mimořádnému vydržení. Podle názoru žalované je telefonní ústředna součástí telekomunikačního vedení, neboť ji nelze oddělit, aniž by došlo k znehodnocení věci. Ústředna a telefonní kabely proto následují stejný právní osud, zákonné věcné břemeno vzniklo i ve vztahu k ústředně. 3. Okresní soud v Olomouci (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 5. 2023, č. j. 16 C 211/2021-252, žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). 4. Soud prvního stupně vyšel při svém rozhodnutí z následujících skutkových zjištění. Žalobkyně je vlastnicí pozemku parc. č. XY, jehož součástí je budova č. p. XY v katastrálním území XY. Do budovy byla nejpozději v roce 1989 nebo 1990 umístěna právní předchůdkyní žalované analogová ústředna, která byla v roce 1997 nahrazena ústřednou digitální. Právní předchůdkyně užívala místnost, kde byla ústředna umístěna, od 21. 3. 1994 na základě nájemní smlouvy, která byla k 31. 12. 2008 ukončena výpovědí. Na výzvu odmítla místnost vyklidit. 5. Zjištěné skutečnosti posoudil soud prvního stupně podle § 12 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích, (dále jen „telekomunikační zákon“) ve znění účinném od 24. 4. 1992 a dospěl k závěru, že telefonní ústředna je součástí telekomunikačního vedení, neboť telekomunikačním vedením není pouze vedení nadzemní a podzemní, ale také telekomunikační zařízení, které umožňuje přepravu informací mezi koncovými body sítě. Odkázal přitom na rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 54 Co 587/2016, který posoudil traťový rozvaděč ve sklepních prostorách jako součást telekomunikačního vedení, ke které může vzniknout zákonné věcné břemeno. Dodal, že telekomunikační ústředna je napojena na telekomunikační kabely, které jsou v ústředně ukončeny, je tedy možné, aby zákonné věcné břemeno vzniklo i k ústředně. Telekomunikační vedení je nutno posuzovat v návaznosti na další telekomunikační zařízení, telekomunikační síť; nedávalo by žádný smysl, aby věcné břemeno mohlo vzniknout jen k telekomunikačnímu vedení, ale k dalším navazujícím zařízením by vzniknout nemohlo, když účelem těchto zařízení a telekomunikační sítě je soubor telekomunikačních zařízení, který dovoluje přepravu informací mezi koncovými body sítě. Nesplnění notifikační povinnosti přitom vzniku zákonného věcného břemene nebrání. 6. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 10. 2023, č. j. 75 Co 197/2023-299, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I), změnil nákladový výrok II (výrok II) a výrokem III rozhodl o nákladech odvolacího řízení. 7. Skutková zjištění soudu prvního stupně považoval odvolací soud za správná. Po doplnění dokazování vyšel dále z toho, že již v roce 1964 byla budova dřívější záložny, která byla v majetku místního národního výboru v XY, nabídnuta radou místního národního výboru k posouzení možnosti zřízení poštovního úřadu a automatické telefonní ústředny pro okolní obce a místnosti v domě č. p. XY byly shledány jako vyhovující. Ústředna byla do budovy umístěna ještě předtím, než se budova stala vlastnictvím České spořitelny, a.s. Umístěná analogová ústředna byla v roce 1997 vyměněna za digitální, se souhlasem tehdejšího vlastníka probíhaly stavební úpravy prostoru ústředny. Česká spořitelna byla vlastníkem budovy od roku 1993, nájemní smlouvu s SPT TELECOM o nájmu nebytového prostoru za účelem provozu telefonní ústředny uzavřela 21. 3. 1994. 8. Zjištěné skutečnosti posoudil odvolací soud podle § 12 telekomunikačního zákona ve znění účinném do 23. 4. 1992, podle § 107 odst. 14 zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích, a podle § 147 odst. 1 zákona č. 127/2005, o elektronických komunikacích. Dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že telefonní ústředna napojená na telekomunikační kabely byla a je součástí telekomunikačního vedení, a že tak předchůdci žalované vzniklo oprávnění do předmětné budovy ústřednu umístit na základě zákonného věcného břemene. Připomněl, že smyslem a cílem telekomunikačního zákona bylo mimo jiné uspokojování potřeb obyvatelstva v oblasti komunikace, což mělo být naplněno vytvořením jednotné telekomunikační sítě, která je tvořena telekomunikačním vedením. Takové vedení je věcí v právním smyslu (liniovou stavbou) a jako prvek telekomunikační sítě se neobejde bez existence jiných telekomunikačních zařízení. Z povahy fyzické a funkční sounáležitosti je pak třeba na telefonní ústřednu nahlížet jako na součást telekomunikačního vedení. Tehdejší organizace spojů proto byly oprávněny zřizovat (umísťovat) na cizích nemovitostech nejen samotné vedení, ale i součásti tohoto vedení, mimo jiné i telefonní ústředny, a to i uvnitř staveb. Pokud by se prosadil výklad, že věcné břemeno umožňuje umístění pouze telekomunikačního vedení (drátů a kabelů), narážel by na právní úpravu věcných břemen v rozhodném období (1. 4. 1964 – 31. 3. 1983), neboť věcné břemeno mohlo v tomto období vzniknout jen ze zákona. Úmyslem zákonodárce přitom jistě nebylo vyčlenit fyzicky a funkčně související části technické infrastruktury z právního nástroje zajišťujícího stabilní oprávnění pro jejich zřízení a provozování do prostředí bez takové možnosti. To by podle názoru odvolacího soudu popíralo racionalitu při budování telekomunikační sítě a rozvoji telekomunikací obecně. Rozvoj telekomunikací byl přitom legitimním cílem právní úpravy. Dal proto přednost výkladu teologickému před výkladem ryze gramatickým, kterého se dovolávala žalobkyně. Nelze přitom odhlédnout od § 12 odst. 3 telekomunikačního zákona o jednorázové přiměřené náhradě při podstatném omezení v užívání nemovitosti telekomunikačním zařízením (tedy nikoli pouze telekomunikačním vedením). K porušení notifikační povinnosti odkázal