22 Cdo 561/2015 — Nejvyšší soud

22 Cdo 561/2015 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:15. 2. 2017 Spisová značka:22 Cdo 561/2015 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.561.2015.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přechodná (intertemporální) ustanovení Sousedská práva Dotčené předpisy:§ 3028 odst. 2 o. z. § 1013 odst. 2 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:4. 5. 2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 561/2015 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně Z. M., zastoupené Mgr. et Bc. Lubošem Klimentem, advokátem se sídlem ve Žďáře nad Sázavou, Nádražní 600/21, proti žalované KAMENOLOMY ČR s. r. o., se sídlem v Ostravě, Polanecká 849, IČO: 49452011, zastoupené JUDr. Janou Navrátilovou, advokátkou se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Na Hradbách 120/2, o zdržení se zásahů do práva žalobkyně, vedené u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp. zn. 12 C 81/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. října 2014, č. j. 54 Co 1199/2013-831, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 1 800 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalované JUDr. Jany Navrátilové, advokátky se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Na Hradbách 120/2. Odůvodnění: Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 9. 2013, č. j. 12 C 81/2009-759, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované zdržet se obtěžování žalobkyně hlukem a prachem pocházejícím z provozu drtiče v provozovně žalované, umístěné na pozemcích parc. č. st. 159 a parc. č. 1446/15 v obci O. a k. ú. O. u K., a dále obtěžování žalobkyně vibracemi pocházejícími z odstřelů kamene prováděných žalovanou v její provozovně, umístěné na těchto pozemcích, a pronikajícími na nemovitosti v užívání žalobkyně, a to na budovu v části obce R., nacházející se na pozemku parc. č. st. 119, a na pozemek parc. č. st. 119, v obci O. a katastrálním území O. u K. (výrok I.), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. – IV.). K odvolání obou účastníků Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. 10. 2014, č. j. 54 Co 1199/2013-831, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a IV. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, z nichž první dvě dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny. První otázkou má být posouzení, „zda je přípustný takový výklad § 1013 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., podle nějž se nelze domáhat, aby se vlastník pozemku zdržel přivádění imisí na pozemek jiného vlastníka v míře nepřiměřené místním poměrům vznikajících při provozu úředně schváleného závodu, pokud se při provádění provozu nepřekračuje rozsah, v jakém byl úředně schválen“. Další otázkou je pak posouzení, „zda se použije ustanovení § 1013 odst. 2 ve spojení s § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. i v řízení o žalobách o zdržení se zásahu do práv žalobce, které probíhaly již před 1. 1. 2014“. Dále dovolatelka formuluje otázku hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to, „zda je možné, pokud je tvrzeno obtěžování imisemi nad míru přiměřenou poměrům podle § 127 zákona č. 40/1964 Sb. či podle § 1013 zákona č. 89/2012 Sb., poměřovat tuto míru přiměřenou poměrům s lokalitou, kde též dochází k obtěžování imisemi“. Dovolatelka namítá, že interpretace příslušných zákonných ustanovení je v rozporu se zásadami, na kterých spočívá občanský zákoník. Upozornila, že se domáhá nejen ochrany svého užívacího práva k nemovitosti, ale také ochrany jejího práva na soukromí a zdraví. Odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2808/2007, podle kterého může být právně významným i takové obtěžování imisemi, které nepřekračuje stanovené veřejnoprávní limity. Pokud v obci O., místní části R., probíhá odstřelování a drcení kamene, vyvolávající silný hluk, vibrace a prach, tento stav neodpovídá poměrům v lokalitě poklidné Českomoravské vrchoviny. Odvolací soud nesprávně poměřoval daný případ s jinými lokalitami, kde se nachází kamenolom. Dodala, že imise z kamenolomu rovněž působí újmy na zdraví jí a její rodině, přičemž na prokázání tohoto tvrzení přiložila soubor lékařských zpráv. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání vyjádřila tak, že je považuje za nepřípustné a nedůvodné. Ztotožňuje se se závěry soudu prvního stupně a odvolacího soudu ohledně nutnosti zohlednit při posuzování obtěžování nad míru přiměřenou poměrům nejen poměry místní, ale též poměry dané k určitému druhu činnosti. Navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto jako nedůvodné. Dovolání není přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatelka domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatelka uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Dovolatelka předkládá dovolacímu soudu řešení otázky, která podle jejího názoru dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla řešena, a to, zda se použije ustanovení § 1013 odst. 2 ve spojení s ustanovením § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též „o. z.“) i v řízeních o žalobách o zdržení se zásahu do práv žalobce, které probíhaly již před 1. 1. 2014. Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá, protože již byla v praxi dovolacího soudu vyřešena. V rozsudku ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3940/2014 (uveřejněném pod č. 104/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), Nejvyšší soud jednoznačně konstatoval v řízení na zdržení se imisí tzv. nepravou zpětnou účinnost o. z. i pro případy, kdy soud prvního stupně rozhodoval před 1. 1. 2014 podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), ale odvolací soud věc posuzoval již po 1. 1. 2014. Tento závěr následně potvrdil Nejvyšší soudu i v rozsudku ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3277/2014 (uveřejněném pod č. 105/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč). Takový výklad je ostatně ve shodě se zcela ustálenými závěry vyjádřenými v odborné literatuře potud, že na ustanovení o sousedských právech (§ 1013 – § 1023) dopadá § 3028 odst. 2 o. z. o nepravé retroaktivitě, což znamená, že uvedená ustanovení se na sousedská práva začnou aplikovat od dne účinnosti o. z. (k tomu srovnej Eliáš, K.: Sousedská práva v novém občanském zákoníku. Zpravodaj Jednoty českých právníků, 2013, č. 2, str. 18, Eliáš, K.: Sousedská práva v Česku. Sborník přednášek a článků k novému občanskému zákoníku (2013 – 2014), Pražské sdružení Jednoty českých právníků, Edice Miscellanea iuridica sv. 7, 2014, str. 34, Melzer, F., Tégl, P. a kolektiv: Občanský zákoník – velký komentář. Svazek III. § 419–654. Praha: Leges, 2014, str. 1153, 1165–1166). Dovolatelka dále přípustnost dovolání spatřuje v tom, že dovolací soud neřešil otázku, „zda je přípustný takový výklad § 1013 odst. 2 o. z., po