22 Cdo 5703/2015 – Nejvyšší soud

22 Cdo 5703/2015 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 11. 2017 Spisová značka:22 Cdo 5703/2015 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.5703.2015.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Společné jmění manželů Dotčené předpisy:§ 149 odst. 1 obč. zák. § 150 odst. 4 obč. zák. § 853 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:19. 2. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 5703/2015-95 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně J. V., zastoupené JUDr. Radkem Foralem, advokátem se sídlem v Napajedlích, Masarykovo náměstí 220, proti žalovanému M. V., zastoupenému Mgr. Robertem Šupem, advokátem se sídlem v Mariánských Lázních, Klíčová 199/2, o zaplacení 180 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 22 C 12/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 8. 2015, č. j. 15 Co 220/2015-76, takto: Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 8. 2015, č. j. 15 Co 220/2015-76, a rozsudek Okresního soudu v Tachově ze dne 20. 8. 2014, č. j. 22 C 12/2013-40, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Tachově k dalšímu řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Tachově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 8. 2014, č. j. 22 C 12/2013-40, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 180 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Účastníci jsou bývalí manželé, jejichž manželství bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne 27. 9. 2010, sp. zn. 4 C 70/2010, který nabyl právní moci 7. 11. 2010. Tímto dnem zaniklo i společné jmění manželů (dále též „SJM“), které nebylo doposud vypořádáno. Podle tvrzení žalobkyně tvoří společné jmění účastníků řízení rovněž dům na pozemku v k. ú. T., v němž se nachází nebytové prostory. Nebytové prostory pronajímá žalovaný za měsíční nájemné 45 000 Kč, které je hrazeno na jeho účet. Žalobkyně požaduje zaplacení částky 180 000 Kč představující polovinu nájemného inkasovaného žalovaným za období leden až srpen roku 2011. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nájemné je přírůstkem SJM a žalobkyně měla nárok na jeho úhradu uplatnit v rámci řízení o jeho vypořádání. Pokud tak neučinila, nemůže se domáhat zaplacení žalované částky samostatnou žalobou z titulu bezdůvodného obohacení. Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 12. 8. 2015, č. j. 15 Co 220/2015-76, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Rovněž odvolací soud dovodil, že žalobkyně mohla nárok na poměrnou část nájemného uplatnit pouze v rámci řízení o vypořádání SJM. K námitce žalobkyně, že pokud neuplatnila nárok na vypořádání nájemného v řízení o vypořádání společného jmění manželů, jsou tyto prostředky podle § 150 odst. 4 občanského zákoníku v podílovém spoluvlastnictví účastníků řízení, uvedl, že je nutné nárok žalobkyně posoudit jako požadavek na vypořádání toho, co bylo ze společného majetku vynaloženo na výlučný majetek jednoho z manželů (tzv. vnos), neboť žalovaný použil inkasované nájemné pro svoji potřebu. Vnos může být vypořádán pouze v rámci řízení o vypořádání společného jmění manželů. Protože prostředky vynaložené jako vnosy nejsou vypořádány na základě fikce podle § 150 odst. 4 občanského zákoníku, nelze se domáhat jejich zaplacení v samostatném řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2594/2008, podle kterého výnosy z majetku, který byl ve společném jmění manželů v okamžiku jeho zániku, tvoří součást společného jmění manželů i tehdy, jestliže k jejich získání došlo po zániku společného jmění manželů. Takovým přírůstkem je i nájemné z domu tvořícího společné jmění manželů. Neuplatnila-li žalobkyně nárok na jeho vypořádání ve lhůtě tří let od zániku společného jmění, je nezbytné aplikovat § 150 odst. 4 občanského zákoníku a přiznat žalobkyni právo na zaplacení poloviny inkasovaného nájemného. Pokud odvolací soud hodnotil tento výnos jako vnos, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu a shledává rozsudek odvolacího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (především s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2594/2008). Uvádí, že není podstatné, zda je výnos z pronájmu posouzen jako vnos či přírůstek společného jmění, neboť takový nárok je možné uplatnit pouze v řízení o vypořádání společného jmění manželů. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl. Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno před 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Dovolání je přípustné i důvodné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Protože k zániku společného jmění manželů došlo v posuzované věci před 1. 1. 2014, rozhodl dovolací soud o vypořádání společného jmění podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) [k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)]. Podle § 149 odst. 1 obč. zák. společné jmění manželů zaniká zánikem manželství. Podle § 150 odst. 4 obč. zák. nedošlo-li do tří let od zániku společného jmění manželů k jeho vypořádání dohodou nebo nebyl-li do tří let od jeho zániku podán návrh na jeho vypořádání rozhodnutím soudu, platí ohledně movitých věcí, že se manželé vypořádali podle stavu, v jakém každý z nich věci ze společného jmění manželů pro potřebu svou, své rodiny a domácnosti výlučně jako vlastník užívá. O ostatních movitých věcech a o nemovitých věcech platí, že jsou v podílovém spoluvlastnictví a že podíly obou spoluvlastníků jsou stejné; totéž platí přiměřeně o ostatních majetkových právech, pohledávkách a závazcích manželům společných. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu se občanský zákoník ani jiný zákon nezmiňují o tom, čím se v době mezi zánikem a vypořádáním společného jmění řídí právní vztahy mezi bývalými manžely, týkající se majetku a závazků, které tvořily jeho předmět; uplatní se tak § 853 obč. zák., který přikazuje užití těch ustanovení občanského zákoníku, která upravují vztahy obsahem i účelem jim nejbližší, tj. předpisů o společném jmění manželů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2434/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 20 Cdo 238/2003, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1476/2000, tato a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). Přírůstky a výnosy z majetku, který byl ve společném jmění manželů v okamžiku jeho zániku, vzniklé v období od zániku společného jmění do jeho vypořádání, již striktně vzato součást s