22 Cdo 581/2018 — Nejvyšší soud

22 Cdo 581/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 3. 2018 Spisová značka:22 Cdo 581/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.581.2018.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Nezbytná cesta (o. z.) Dotčené předpisy:§ 1032 odst. 1 písm. b) o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:15. 6. 2018 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 15.7.2018III.ÚS 2408/18JUDr. Pavel Rychetskýzamítnuto17.7.2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 581/2018-639 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně ERZURUM, s. r. o., se sídlem v Ostravě – Porubě, Jana Šoupala 1597/3, IČO: 28563182, zastoupené JUDr. Emilem Flegelem, advokátem se sídlem v Praze 10, K Chaloupkám 3170/2, proti žalované PP-realit s. r. o., se sídlem v Praze 5 – Lahovicích, Spodní 1, IČO: 48028223, zastoupené JUDr. Ondřejem Fabiánem, advokátem se sídlem v Praze 10, Andersenova 412/6, o povolení nezbytné cesty, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 10 C 54/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. srpna 2017, č. j. 31 Co 170/2014-601, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované JUDr. Ondřeje Fabiána, advokáta se sídlem v Praze 10, Andersenova 412/6. Odůvodnění: Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Okresní soud v Kolíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 10. 2013, č. j. 10 C 54/2008-391, zamítl žalobu s návrhem, aby soud zřídil věcné břemeno chůze a jízdy všemi motorovými vozidly přes pozemky žalované parc. č., vše v obci a k. ú. K., k budovám žalobkyně – budově vrátnice bez č. p./č. e. na pozemku parc. č. st., budově skladu č. p. na pozemku parc. č. st., budově skladu bez č. p./č. e. na pozemku parc. č. st. a budově archivu bez č. p./č. e. na pozemku parc. č. st. (dále jen „předmětné budovy“), vše v obci a k. ú. K., za náhradu stanovenou soudem (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 16. 9. 2014, č. j. 31 Co 170/2014-446, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. K dovolání žalované Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. 11. 2016, č. j. 22 Cdo 3242/2015-516, usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud následně rozsudkem ze dne 29. 8. 2017, č. j. 31 Co 170/2014-601, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. změnil tak, že „výše nákladů žalované činí 8 098 Kč a místo plnění se neurčuje“ (výrok I.), ve zbylé části výroku II. a ve výrocích I. a III. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení doposud neřešené právní otázky související s aplikací § 1032 odst. 1 písm. b) občanského zákoníku na případy nabytí nemovitostí bez přístupu před účinností občanského zákoníku. Namítá, že nabyla předmětné budovy za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., který neobsahoval ustanovení, které by mohlo vlastníkovi budovy zcela odepřít přístup k ní, pročež ve shodě s judikaturou měla legitimní očekávání, že právní vztahy budou posuzovány podle tehdejší úpravy. Odvolací soud nesprávně přičetl žalobkyni údajné hrubě nedbalé jednání její právní předchůdkyně, pominul přitom, že od roku 2007 „získal celý areál dva vlastníky“, že znalec neuvedl, že k budovám není přístup a že jednatel žalované rovněž neupozornil právní předchůdkyni žalobkyně na svůj záměr uzavřít přístup, pročež počínání právní předchůdkyně žalobkyně nelze považovat za lehkovážné, nelze jej přičítat ani žalobkyni; skutková zjištění odvolacího soudu v tomto ohledu neodpovídají provedeným důkazům. V rozhodnutí odvolacího soudu absentuje přezkoumatelná úvaha o nezbytnosti aplikace § 1032 odst. 1 písm. b) občanského zákoníku. Soudy se neměly vypořádat s existencí kolaudačních rozhodnutí a s námitkami směřujícími do odmítnutí důkazů navržených žalobkyní. Ustanovení § 1032 odst. 1 písm. b) občanského zákoníku ostatně nelze aplikovat, pokud nabyvatel nedbale postupoval před nabytím jeho účinnosti, a to i s ohledem na dosavadní judikaturu; postup soudů je tak k žalobkyni nepřiměřeně a neodůvodněně tvrdý, nepředvídatelný a překvapivý. Dále namítá, že odvolací soud dezinterpretoval její tvrzení; není pravdou, že by se v řízení domáhala umožnění užívání veřejně přístupné účelové komunikace. Poukazuje rovněž na veřejný zájem na užívání staveb jejich vlastníky. Má též za to, že došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv. Odvolací soud zcela opomněl nalézt vyvážené řešení vzniklých poměrů, čímž došlo k bezprecedentnímu zásahu do jejího vlastnického práva, neboť soudní rozhodnutí jí brání předmětné budovy řádně užívat; zásah je tak svou podstatou obdobou vyvlastnění. Vytýká též, že až po 10 letech došlo ke konečnému vyřešení sporu, byť má právo na projednání věci bez zbytečných průtahů. Navrhuje, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření považuje dovolání za nepřípustné a zjevně bezdůvodné. Dovolací soud se s předestřenými otázkami vypořádal již v předešlém rozhodnutí ve věci, přičemž odvolací soud toto rozhodnutí respektoval. Nesouhlasí s tím, že by došlo k obdobě vyvlastnění, neboť žalobkyni právo přístupu nikdy nesvědčilo, cena předmětných budov bez přístupu není rozhodně nulová, když žalobkyně je koupila za 3 240 000 Kč. Rozporuje, že by žalobkyni nebylo možné přičítat jednání její právní předchůdkyně. Rovněž není pravdou, že žalobkyně o nemožnosti přístupu nevěděla. Navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto. Dovolání není přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady přípustnosti vymezené v § 237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže, a dovolání je tak nepřípustné jako celek [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1170/2015, či ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4811/2014 (všechna dostupná na www.nsoud.cz)]. V dané věci je rozhodnutí odvolacího soudu postaveno na dvou důvodech vedoucích k zamítnutí žaloby. Jednak odvolací soud neshledal podmínky pro povolení nezbytné cesty podle § 1032 odst