22 Cdo 598/2014 — Nejvyšší soud

22 Cdo 598/2014 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 1. 2016 Spisová značka:22 Cdo 598/2014 ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.598.2014.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Ochrana vlastnictví Dotčené předpisy:§ 2 předpisu č. 139/2002Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:20. 4. 2016 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 598/2014 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně obce Běchary, se sídlem v Běcharech 5, IČO: 00271322, zastoupené JUDr. Zuzanou Kudynovou, advokátkou se sídlem v Jičíně, Na Příkopech 64, proti žalované České republice – Lesy České republiky, státní podnik, se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106, IČO: 42196451, o určení vlastnictví k pozemkům, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 4 C 3/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. listopadu 2013, č. j. 20 Co 505/2013-89, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Podle § 243f odst. 3 věty první občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Okresní soud v Jičíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. července 2013, č. j. 4 C 3/2012-69, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je vlastnicí pozemků parc. č. 1753 o výměře 37 923 m2 a parc. č. 1756 o výměře 3184 m2 (dále jen „předmětné pozemky“), zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, Katastrálního pracoviště v Jičíně na listu vlastnictví č. 405 pro obec a katastrální území B. (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. listopadu 2013, č. j. 20 Co 505/2013-89, potvrdil rozsudek soudu I. stupně (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která nebyla v rozhodování odvolacího soudu dosud vyřešena. Za nesprávné považuje právní posouzení obou soudů, které dospěly k závěru, že soud není povolán v občanskoprávním řízení přezkoumávat správní rozhodnutí, jímž byly nově nastoleny vlastnické vztahy podle zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech a o změně zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pozemkových úpravách“ či „PozÚpr“), což je v rozporu s § 135 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně rozporuje skutečnost, že na základě rozhodnutí o pozemkových úpravách pozbyla své vlastnické právo, které sice nebylo zapsáno v katastru nemovitostí, ale které žalovaná podvakrát uznala v souhlasném prohlášení. Poukazuje na ochranu vlastnického práva vyplývající z Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), z níž dovozuje, že bez ohledu na to, zdali žalobkyně některá svá práva vlastníka zanedbala, nemůže pozbýt vlastnické právo, aniž by o tom vůbec věděla, a bez jakékoliv náhrady. Ústavní soud v nálezu ze dne 27. května 1998, sp. zn. Pl. ÚS 34/97, dovodil, že pozemkové úpravy nemají představovat vyvlastnění vlastnického práva v pravém smyslu, protože v podstatě jsou hromadnou dobrovolnou směnou vlastnických práv dotčených vlastníků. Žalobkyně dále nesouhlasí s tím, že ji zavazuje rozhodnutí o pozemkových úpravách, jehož byla účastníkem řízení z pozice obce, neboť každý účastník mohl uplatňovat svá práva při provádění komplexních pozemkových úprav jen ve vztahu k pozemku, k němuž má vlastnické právo, a nemohl tak být účastníkem ve vztahu k pozemkům ostatních vlastníků, které se ho žádným způsobem nedotýkají. Soudy obou stupňů nesprávně posoudily otázku vydržení, když dospěly k závěru, že žalobkyně neměla dobrou víru od zahájení řízení o komplexní pozemkové úpravě a tím nenaplnila desetiletou vydržecí lhůtu. V neposlední řadě žalobkyně vytýká soudům obou stupňů několik procesních pochybení. Konkrétně nebyla poučena podle § 118a o. s. ř. o tom, že žalobě nelze vyhovět i s ohledem na rozdílnou výměru pozemků a že má doplnit skutková tvrzení ohledně vydržení. Odvolací soud se také nevypořádal s řadou námitek uvedených v odvolání. Vzhledem k tomu navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila. Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. Protože ke vzniku vlastnického práva žalobkyně mělo dojít před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srovnej článek II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, resp. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (veškerá zde uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz)]. Podstatou dovolání je námitka, že rozhodnutím o pozemkových úpravách nemohla žalobkyně přijít o své vlastnické právo. Vzhledem k tomu je třeba se zabývat otázkou vlivu rozhodnutí o pozemkových úpravách podle § 11 odst. 8 PozÚpr na vlastnické právo a otázkou „vlivu postavení účastenství“ v řízení o pozemkových úpravách. Tato otázka však přípustnost dovolání založit nemůže, neboť byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena a napadené rozhodnutí dovolacího soudu je s ní v souladu. Podle § 19 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a j