22 Cdo 636/2014 — Nejvyšší soud

22 Cdo 636/2014 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 1. 2015 Spisová značka:22 Cdo 636/2014 ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.636.2014.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Vlastnictví Dotčené předpisy:§ 127 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31.12.2013 Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:11. 3. 2015 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 636/2014 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce Mgr. O. Ch., zastoupeného Mgr. Sandrou Podskalskou, advokátkou se sídlem v Brně, Dvořákova 13, proti žalovanému ArcelorMittal Ostrava a. s., IČO: 45193258, se sídlem v Ostravě-Kunčicích, Vratimovská 689, zastoupenému Mgr. Barborou Rovenskou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 8, o zdržení se imisí hluku, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 33 C 343/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. září 2013, č. j. 57 Co 223/2013-390, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. září 2013, č. j. 57 Co 223/2013-390, a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. listopadu 2012, č. j. 33 C 343/2008-314, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Ostravě k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal ochrany podle § 127 odst. 1 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen „obč. zák.“) a žádal, aby žalovanému byla uložena povinnost zdržet se v nočních hodinách obtěžování žalobce hlukem způsobovaným provozem žalovaného (hutní a ocelářskou výrobou). Okresní soud v Ostravě („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. listopadu 2012, č. j. 33 C 343/2008-314, výrokem pod bodem I. uložil žalovanému povinnost zdržet se rušení hlukem pocházejícím ze strojů a zařízení provozovaných žalovaným a tvořící areál hutního a ocelářského komplexu situovaného v městských obvodech statutárního města Ostrava – městského obvodu Slezská Ostrava a Radvanice a Bartovice tak, aby hodnota ekvivalentní hladiny akustického tlaku (A LAeq,T) pro chráněný vnější prostor domu v katastrálním území R. nepřesáhla hodnotu 40 decibelů dB (A) v době od 22-06 hodin, a to do jednoho roku od právní moci tohoto rozhodnutí. Dále rozhodl výroky pod body II. a III. o náhradě nákladů řízení. Soud vzal za prokázané, že žalobce (spolu s manželkou) je vlastníkem rodinného domu v k. ú. R., který užívá se svou rodinou k bydlení. Dům se nachází ve vzdálenosti 2 km od průmyslového areálu žalovaného. V současné době užívá z důvodů souvisejících s tímto řízením, tedy s nevhodnými podmínkami k bydlení ovlivňovanými i provozem žalovaného, rodinný dům v obci B. Dům se nachází ve vlastnictví nejužší rodiny žalobce od roku 1937, kdy ještě průmyslový areál neexistoval. Žalovaný v tomto areálu provozuje výrobu na základě povolení vydaných ve veřejnoprávním řízení. Zařízení žalovaného užívané k hutní a ocelářské výrobě produkuje hluk. Krajská hygienická stanice rozhodnutím ze 4. 2. 2012 povolila žalovanému časově omezené překročení limitu hluku při provozu jeho společnosti v předmětném areálu, a to do 31. 12. 2013. I přesto, že žalovaný činí určitá opatření ke snížení hluku z jeho provozu, ke snížení pod zákonem stanovený limit dosud nedošlo. Soud zjistil na základě opakovaných měření provedených v průběhu soudního řízení ve formě znaleckého posudku i na základě výsledků měření objednaného žalobcem, že v chráněném venkovním prostoru domu žalobce hladina hluku z provozu žalovaného přesahuje dlouhodobě v nočních hodinách zákonem stanovený limit 40dB. Všechna měření byla provedena orgánem příslušným provádět tato měření podle zákona č. č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů. Soud dospěl k závěru, že žalovaný obtěžuje žalobce hlukem nad míru přiměřenou poměrům. Přestože žalovaný provozuje výrobu na základě zákonných povolení a je žádoucí, aby výroba v daném regionu byla zachována, je povinen dodržovat určitá omezení v zájmu ochrany ovzduší a zdravého životního prostředí stanovená pro tento případ v zákoně č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, a v jeho prováděcím předpise nařízení vlády č. 148/2006 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací (nahrazené nyní účinným nařízením vlády č. 272/2011 Sb.). Je tedy povinen dodržovat zákonné limity hladiny hluku, které však, jak bylo prokázáno, i přes provedená opatření trvale překračuje. Rozhodnutí o povolení výjimky k překročení hladiny hluku je závazné pouze pro účastníky správního řízení a nikoliv pro žalobce, který účastníkem nebyl, a je oprávněn se proti trvalému překračování limitů bránit občanskoprávní žalobou. Soud nepřisvědčil námitce žalovaného, že provedená měření nepostihují pouze hluk z jeho provozu, ale jsou ovlivněna i jinými zdroji hluku. Žalovaný jako soukromoprávní subjekt má možnost regulovat svou výrobu tak, aby v nočních hodinách nedocházelo k imisím hluku překračujícím míru přiměřenou poměrům, aby neohrožoval výkon vlastnického práva žalobce. Soud, vědom si toho, že jednotlivá opatření k zajištění uložené povinnosti vyžadují delší časovou dobu, stanovil lhůtu ke splnění uložené povinnosti v délce jednoho roku od právní moci rozhodnutí, která navíc korespondovala s koncem doby povolené výjimky k překračování limitů hluku. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 13. září 2013, č. j. 57 Co 223/2013-390, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a v nákladovém výroku pod bodem III. potvrdil. Rozsudek změnil v nákladovém výroku pod bodem II. a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud po doplnění dokazování dospěl k závěru, že nově provedené důkazy nevedly ke změně skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, neboť skutečnost, že žalovaný nadále provádí opatření k omezení hlučnosti podle stanoveného harmonogramu bez toho, že by dospěl do stavu, kdy nebude přesahovat zákonem stanovené limity hlučnosti, sama o sobě nemůže vést ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně. Pokud dochází v dané lokalitě k obtěžování imisemi hluku z průmyslové výroby dlouhodobě překračováním zákonem stanovených limitů, nelze míru obtěžování posuzovat porovnáním situace v daném místě, ale je třeba zohlednit poměry, které jsou žádoucí a které by měly v této oblasti přetrvávat (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 223/2005). Odvolací soud neshledal, že by žalobou uplatněný nárok žalobce byl nepřiměřeným zásahem do vlastnického práva žalovaného, neboť žalovaný si musel být vědom toho, že v době, kdy začal v daném areálu podnikat, již byl účinný zákon č. 258/2000 Sb. a jeho prováděcí předpis vládní nařízení č. 148/2006 Sb. (účinné do 31. 12. 2010 a nahrazené vládním nařízením č. 272/2011 Sb.), které stanovily v zájmu ochrany veřejného zdraví zákonné limity hluku, a bylo na žalovaném, aby jim svou výrobu přizpůsobil. Stanovenou lhůtu k plnění považoval odvolací soud za přiměřenou. Způsob splnění je na žalovaném. Pokud se nachází v areálu žalovaného i provozy jiných podnikatelských subjektů, je věcí žalovaného jako vlastníka předmětného areálu zajistit splnění uložené povinnosti. V tomto směru odvolací soud odkázal na závěry uvedené v rozhodnutí Nejvyššího soudu SSR ze dne 28. března 1974, sp. zn. 2 Ca 23/74, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 10/1975 a v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1935/2003. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a o. s. ř. Přípustnost dovolání spatřuje žalovaný v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které mají být dovolacím soudem posouzeny jinak, a to na vyřešení otázky, zda došlo k obtěžování žalobce nad míru přiměřenou poměrům, zda rozhodnutí odvolacího soudu neznamená nepřiměřený zásah do vlastnických práv žalovaného poměřovaný na základě proporcionality a zda lze uložit žalovanému povinnost zdržet se rušení hlukem i ze zdrojů nacházejících se sice v areálu žalovaného, které však neprovozuje. Žalovaný má za to, že úvaha odvolacího soudu o tom, že žalobce je obtěžován imisemi hluku způsobenými výrobou žalovaného nad míru přiměřenou poměrům, je zjevně nepřiměřená a právní závěry o této otázce jsou nesprávné. Poukazuje na skutečnost, že hutní a ocelářský komplex byl vybudován v letech 1949 až 1951 v oblasti dlouhodobě určené k provozování průmyslové výroby, že výroba žalovaného je ze své povahy zdrojem imisí hluku, že žalobce od svých příbuzných dům kupoval v roce 2007, kdy si musel být uvedeného rušení vědom. Sou