22 Cdo 654/2018 — Nejvyšší soud

22 Cdo 654/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 4. 2018 Spisová značka:22 Cdo 654/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.654.2018.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dohoda o vydání věci Držba Dotčené předpisy:§ 130 obč. zák. § 134 obč. zák. § 135a obč. zák. § 19 předpisu č. 403/1990Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:23. 7. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 654/2018-193 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce J. B., zastoupeného Mgr. Renátou Kuníkovou, advokátkou se sídlem v Berouně, Pražská 550, proti žalovanému městu Králův Dvůr, IČO 00509701, se sídlem v Králově Dvoře, náměstí Míru 139, zastoupenému JUDr. Jaroslavem Tenkrátem, advokátem se sídlem v Berouně, Havlíčkova 132, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 4 C 10/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2017, č. j. 28 Co 324/2017-162, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalovaného JUDr. Jaroslava Tenkráta. Odůvodnění: Okresní soud v Berouně rozsudkem ze dne 31. 1. 2017, č. j. 4 C 10/2015-134, zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem pozemku v k. ú. P. (výrok I.) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 15 427,50 Kč (výrok II.). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce nabyl na základě dohody o vydání věci uzavřené dne 4. 4. 1991 s Okresním bytovým podnikem Beroun, s. p., podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění účinném do 14. 4. 1991, spoluvlastnický podíl o velikosti id. 1/2 k pozemku, k budově na pozemku, k pozemku, k budově na pozemku, k pozemku a k budově bez č. p./č. e na pozemku. Tyto spoluvlastnické podíly byly odňaty v šedesátých letech právní předchůdkyni žalobce M. B. Na základě smlouvy o reálném rozdělení spoluvlastnictví uzavřené dne 10. 5. 1994 se stal žalobce výlučným vlastníkem pozemku, budovy, pozemku a na něm se nacházející budovy bez č. p./č. e. Pozemek (k němuž se žalobce domáhá určení vlastnického práva) tvořil v šedesátých letech (tedy v době odnětí spoluvlastnických podílů právní předchůdkyni žalobce) součást pozemků, ze kterých byl v sedmdesátých letech vyčleněn a zapsán. V roce 2009 byl přečíslován a zapsán v katastru nemovitostí (dále jen „předmětný pozemek“). Nalézací soud uzavřel, že žalobce jakožto oprávněná osoba neuplatnil nárok na vydání předmětného pozemku v rámci restitučního řízení ve lhůtě stanovené příslušnými právními předpisy. Nenabyl ho ani na základě vydržení, neboť již v roce 1994 při uzavírání smlouvy o reálném rozdělení spoluvlastnictví mu muselo být z přiloženého geometrického plánu zřejmé, že předmětný pozemek není součástí pozemku parc. č. st., ale je ve vlastnictví třetí osoby. Od tohoto okamžiku proto nemohl být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že je jeho vlastníkem a nesplnil podmínku deseti let oprávněné držby nezbytné k jeho vydržení. Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 27. 9. 2017, č. j. 28 Co 324/2017-162, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. o věci samé potvrdil, ve výroku II. změnil tak, že uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů nalézacího řízení částku 18 694,50 Kč (výrok I.). Rozhodl také o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i jeho právním posouzením věci a rozsudek nalézacího soudu ve výroku o věci samé jako správný potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že napadené rozhodnutí je založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Především namítá, že nevěděl a vědět ani nemohl, že předmětný pozemek byl v roce 1972 vyčleněn z pozemků, o jejichž vydání požádal v roce 1991 v rámci restitučního řízení. Neměl tedy ani důvod pochybovat, že mu nebyl vydán i předmětný pozemek. Od okamžiku uzavření dohody o vydání věci byl v dobré víře, že je jeho vlastníkem. Předmětný pozemek po celou dobu užíval a až v roce 2015 se dozvěděl, že vlastníkem pozemku je žalovaný. Tudíž i pokud by nenabyl vlastnické právo k předmětnému pozemku na základě dohody o vydání věci, nabyl jej vydržením. Naopak stát, který předmětný pozemek v roce 2010 převedl do vlastnictví žalovaného, nemohl být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že je jeho vlastníkem. Byl to totiž právě stát, který „opuštěním tradičních zásad evidence nemovitostí“ vyvolal „nepřehledný stav ve vlastnických vztazích“ a neměl by z toho mít vlastní prospěch. Stát tak nemohl vlastnické právo k předmětnému pozemku vydržet a následně jej převést na žalované město Králův Dvůr. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu. Žalobce měl možnost požádat v rámci restitučního řízení o vydání předmětného pozemku, ale neučinil tak. I pokud by byl žalobce v omluvitelném omylu, že mu na základě dohody o vydání věci náleží spoluvlastnický podíl na předmětném pozemku, musel mít od okamžiku uzavření smlouvy o reálném rozdělení spoluvlastnictví v roce 1994 důvodné pochybnosti o svém vlastnickém právu. Součástí této smlouvy je totiž i geometrický plán, ze kterého je zcela zřejmé, že předmětný pozemek není součástí pozemků. Tudíž žalobce nemohl spoluvlastnický podíl na předmětném pozemku ani vydržet. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl. Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno před 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Dovolání není přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Vzhledem k tomu, že všechny právní skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují nabytí vlastnického práva, měly nastat před 1. 1. 2014, je třeba na daný případ aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) [k tomu srovnej § 3028 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník]. K otázce, zda mohl žalobce nabýt vlastnické právo k předmětnému pozemku na základě dohody o vydání věci ze dne 4. 4. 1991: Nejvyšší soud v usnesení ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5375/2016 (toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou veřejnosti dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz), přijal a odůvodnil závěr, že pokud byla v dohodě o vydání věci uzavřené na základě restitučních předpisů uvedena jen parcelní čísla převáděných pozemků, nikoliv jejich výměra, mohla oprávněná osoba nabýt vydávané pozemky jen v těch hranicích, které byly v době vydání věci obsaženy v operátu evidence nemovitostí (§ 2 odst. 2 zákona č. 22/1964 Sb., o evidenci nemovitostí, ve s