22 Cdo 834/2022 — Nejvyšší soud

22 Cdo 834/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 9. 2022 Spisová značka:22 Cdo 834/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.834.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Imise Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 1013 odst. 1 o. z. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:12. 12. 2022 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí III.ÚS 3408/22 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 834/2022-242 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Martiny Štolbové ve věci žalobců a) J. F., narozeného XY, bytem v XY, b) M. F., narozené XY, bytem v XY, zastoupených JUDr. Martinem Slobodníkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Prachaticích, U Rybníčku 553, proti žalovaným 1) M. P., narozenému XY, bytem v XY, 2) V. P., narozené XY, bytem v XY, zastoupeným JUDr. Milanem Zápotočným, advokátem se sídlem v Jihlavě, Telečská 7, o uložení povinnosti zdržet se zásahů do vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 8 C 7/2019, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 11. 2021, č. j. 19 Co 1066/2021-199, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobcům do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 630 Kč k rukám zástupce žalobců JUDr. Martina Slobodníka, Ph.D. Odůvodnění: Okresní soud v Prachaticích („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 4. 2021, č. j. 8 C 7/2019-140, uložil žalovaným povinnost zdržet se zásahů do vlastnického práva k pozemku parc. č. XY v obci XY a katastrální území XY - zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba - budova s č. p. XY objekt bydlení, zapsaný na listu vlastnictví č. XY, zejména jsou povinni zdržet se unikání imisí - odpadní vody z kanalizace (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III). Krajský soud v Českých Budějovicích („odvolací soud“) k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 9. 11. 2021, č. j. 19 Co 1066/2021-199, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že žalovaní jsou povinni zdržet se unikání odpadní vody z kanalizace žalovaných na pozemek žalobců parc. č. XY - zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba - budova s č. p. XY objekt bydlení, to vše zapsané na LV č. XY, v k. ú. XY, obec XY (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky II a III). Ve věci jde o žalobu na ochranu proti imisi – úniku vody z vadné kanalizace odvádějící vodu z domu žalovaných, která je i v jejich vlastnictví. Soudy na základě znaleckého posudku dospěly k závěru, že k úniku dochází, a byť k vlhkosti ve stavbě žalobců přispívá i přirozené pronikání vlhkosti z pozemku, vliv úniku vody z kanalizace „není nepodstatný“, a tak žalobě vyhověly. Odvolací soud vyšel z toho, že k „předmětné imisi dochází tak, že z netěsného kanalizačního potrubí ve vlastnictví žalovaných, které se nachází v pozemku pod jejich domem v nepodsklepené části, dochází k úniku odpadní vody, a to bezprostředně pouze do pozemku žalovaných a teprve prostřednictvím tohoto pozemku nepřímo do pozemku žalobců a následně spolu s další vodou, která vniká na pozemek žalobců přirozenou cestou z okolního svažitého terénu, může vnikat do sklepních prostor domu žalobců. Zjištěná imise tedy spolupůsobí spolu s dalšími přirozenými vlivy a způsobuje negativní důsledek, a to zvýšenou nasycenost vodou pozemku žalobců pod domem, tak výskyt vody ve sklepních prostorech jejich domu. Míra spolupůsobení je taková, že vliv imise nelze označit za nepodstatný“. Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („o. s. ř.“), a uplatňují dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. Žalobci ve vyjádření k dovolání uvedli, že skutkový stav byl zjištěn v potřebném rozsahu a právní posouzení je správné. Navrhli, aby dovolací soud dovolání zamítl. Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) odkazuje. Dovolací soud přezkoumal přípustnost dovolání jen z hledisek v něm uvedených (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolání není přípustné. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání mimo jiné uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Podle § 241b odst. 3 věty první o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání. Teprve řádné vymezení důvodu přípustnosti dovolání vytváří předpoklad k tomu, aby se dovolací soud zabýval otázkou, zda důvod přípustnosti je opravdu dán, a v kladném případě se zabýval důvodností dovolání. Dovolatelé vymezují přípustnost dovolání tak, že „se jednak odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jednak odvolací soud sice použil správný právní předpis, ale nesprávně jej na daný případ aplikoval, a dále právní otázka byla odvolacím soudem vyřešena nesprávně, a proto má být dovolacím soudem posouzena jinak“. Z takto vymezených předpokladů přípustnosti dovolání odpovídá zákonné úpravě jen to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelé též uvádí, že vymezené otázky mají být dovolacím soudem posouzeny jinak; tím zjevně myslí „jinak, než je posoudil odvolací soud“. Tento důvod přípustnosti však na takový případ nesměřuje, v § 237 o. s. ř. jde o to, že má být jinak posouzena otázka, kterou již dovolací soud dříve vyřešil, tedy jde o návrh na odklon od judikatury dovolacího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1929/2016). To jasně vyplývá i ze slov zákona - „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Dovolatelé tvrdí rozpor napadeného rozhodnutí s právním názorem uvedeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1554/2018, pokud se v něm uvádí: „Negatorní nárok podle § 1013 odst. 1 o. z. je dán, jestliže 1) imise vnikají na pozemek jiného vlastníka (souseda) v míře nepřiměřené místním poměrům a 2) podstatně omezují obvyklé užívání pozemku. Jde o sice související, nicméně samostatné skutečnosti, a soud, který hodlá vyhovět žalobě proti imisi, musí zkoumat a odůvodnit existenci obou těchto předpokladů…. Pro posouzení imisí jako nepřiměřených tedy musíme prokázat naplnění obou výše uvedených předpokladů.“ Odvolací soud podle žalovaných „nesprávně právně zhodnotil určení míry nepřiměřené místním poměrům, když tuto právní otázku v podstatě zcela v rozporu s rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ČR neřešil, a to s odůvodněním: ‚Podle názoru odvolacího soudu v případě imise způsobené netěsností kanalizace, nelze shledat relevanci místních poměrů, neboť nelze dovodit existenci lokalit (obce, okresy), kde by se za běžné a přijatelné považovaly imise z netěsné kanalizace. V tomto případě jsou proto podstatné poměry druhé.‘ Bez dalších příčin spočívajících v přirozených vlivech – svažitého terénu nacházejícího se přímo u domu žalobců a z něho tekoucí vody a v neexistenci funkční hydroizolace domu žalobců – by ovšem k žádným imisím nedocházelo. Tímto se dle názoru žalovaných odvolací soud ve smyslu ustanovení § 237 OSŘ mj. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“. K tomu dovolací soud uvádí: Podle znění zákona je imise relevantní, vniká-li na pozemek jiného vlastníka (souseda) v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezuje obvyklé užívání pozemku [§ 1013 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník („o. z.“)]. Protože však se uvedené ustanovení vztahuje na různé druhy imisí, nelze vždy to, co platí pro posuzování některé z nich, vztahovat i na ostatní imise. Odvolací soud se tak neza