22 Cdo 856/2020 — Nejvyšší soud

22 Cdo 856/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 5. 2020 Spisová značka:22 Cdo 856/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.856.2020.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Věcná břemena Dotčené předpisy:o. s. ř. § 30a odst. 1 předpisu č. 49/1997Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:4. 8. 2020 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí IV.ÚS 2322/20 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 856/2020-538 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce J. P., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Jiřím Linhartem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Lannova 14/9, proti žalovanému Aeroklubu Kramolín z. s., IČO 00511111, se sídlem v Českých Budějovicích, Třebízského 976/21, zastoupenému JUDr. Annou Dvořákovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 230/31, o vzájemném návrhu žalovaného na zřízení věcného břemene provozování letiště, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 25 C 230/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 12. 2019, č. j. 22 Co 1730/2017-509, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobce se domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost odstranit vzletovou a přistávací dráhu na pozemku žalobce, neboť k jejímu umístění nemá žalovaný právní důvod. V průběhu řízení podal žalovaný vzájemný návrh (nyní projednávaná věc), kterým se k uvedenému pozemku domáhá zřízení věcného břemene provozování letiště podle § 30a odst. 1 zákona č. 49/1997 Sb., o civilním letectví (dále také jen „ZCL“). Žalobce vzal žalobu zpět a řízení o jeho žalobě bylo zastaveno. Okresní soud v Českých Budějovicích („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 9. 2017, č. j. 25 C 230/2014-304, zřídil ve prospěch žalovaného a každého dalšího provozovatele letiště XY věcné břemeno provozování letiště na pozemcích žalobce, a to za náhradu 10 361 Kč ročně. Krajský soud v Českých Budějovicích („odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 25. 1. 2018, č. j. 22 Co 1730/2017-349, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Nejvyšší soud k dovolání žalobce rozsudkem ze dne 30. 1. 2019, č. j. 22 Cdo 2090/2018-370, obě rozhodnutí zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Předmětem dovolacího řízení se stala otázka vzniku letiště ve smyslu zákona č. 49/1997 Sb., o civilním letectví, ve znění pozdějších předpisů (dále „ZCL“), neboť podle § 30a tohoto zákona soud zřídí věcné břemeno provozování letiště (při splnění dalších podmínek) pouze existuje-li letiště ke dni 31. 12. 2009. Soud dospěl k závěru, že pro stanovení existence letiště ve smyslu zákona o civilním letectví je rozhodné jeho vymezení v územně plánovací dokumentaci a vydání příslušného územního rozhodnutí. Protože nalézací soudy řešily uvedenou otázku rozdílně, zrušil jejich rozhodnutí a uložil jim, aby věc znovu posoudily s přihlédnutím k uvedeným závěrům. Soud prvního stupně, poté, co zjistil, že předmětné letiště bylo k rozhodnému dni i ke dni rozhodnutí soudu vymezeno v územně plánovací dokumentaci a bylo vydáno příslušné územní rozhodnutí, v dalším řízení rozsudkem ze dne 27. 8. 2019, č. j. 25 C 230/2014-467, ve znění opravného usnesení ze dne 14. 1. 2020, č. j. 25 C 230/2014-524, znovu rozhodl tak, že se zřizuje věcné břemeno spočívající v povinnosti každého vlastníka pozemků par. č. XY a XY a XY v katastrálním území XY, v obci XY, zapsaných u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrálního pracoviště XY na LV č. XY, strpět provozování letiště na pozemcích par. č. XY a XY v plném rozsahu a na pozemcích par. č. XY a XY v rozsahu vymezeném geometrickým plánem č. 112/2017, vyhotoveném V. M. dne 26. 5. 2017, který je nedílnou součástí rozsudku ve prospěch žalovaného a každého dalšího provozovatele letiště XY, a to za náhradu ve výši 10 746 Kč ročně, kterou je žalovaný povinen platit vždy do 31. 12. příslušného kalendářního roku. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Krajský soud v Českých Budějovicích k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 10. 12. 2019, č. j. 22 Co 1730/2017-509, rozsudek soudu prvního stupně znovu potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 10. 12. 2019 podává žalobce (dále „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále „o. s. ř.“). Tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení několika otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny, případně které mají být dovolacím soudem vyřešeny jinak (k tomu viz dále). Uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a žádá změnu nebo zrušení napadeného rozhodnutí. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. Obsah všech předchozích rozhodnutí a obsah dovolání je účastníkům znám, proto na ně dovolací soud v podrobnostech pro stručnost odkazuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). K určení rozhodného dne pro posouzení splnění podmínek vzniku nároku podle § 30a ZCL Dovolatel namítá, že nalézací soudy posuzovaly existenci letiště ke dni 31. 12. 2009, aniž by odůvodnily, proč zrovna tento den považují za rozhodný pro určení, zda se jedná o letiště ve smyslu zákona o civilním letectví. Jestliže soud prvního stupně neuvedl, co ho ke stanovení právě takového rozhodného dne vedlo, resp. odvolací soud v rámci přezkumu k takové vadě řízení nepřihlédl, jsou rozhodnutí nalézacích soudů nepřezkoumatelná a spočívají na nesprávném právním posouzení. Otázku určení rozhodného dne pro posouzení oprávněnosti nároku na zřízení věcného břemene podle § 30a ZCL dovolatel patrně považuje za dosud neřešenou ve smyslu § 237 o. s. ř. Podle § 30a odst. 1 ZCL soud na základě návrhu provozovatele letiště, které existuje ke dni 31. 12. 2009, rozhodne o zřízení věcného břemene pro provozování letiště k letištnímu pozemku, na němž se nachází letiště, nebo jeho část, které existují ke dni 31. 12. 2009, za účelem provozování letiště. Zřízení věcného břemene provozování letiště je přípustné jen tehdy, převažuje-li veřejný zájem na jeho zřízení nad zachováním dosavadních práv vlastníka letištního pozemku a nepodařilo-li se provozovateli letiště právo k letištnímu pozemku získat dohodou. Z citovaného ustanovení je zcela zřejmé, proč právě datum 31. 12. 2009 považovaly nalézací soudy za rozhodné pro posouzení nároku žalovaného; podrobnějšího odůvodnění není třeba ani proto, že dovolatel je v řízení po celou dobu zastoupen advokátem. Datum 31. 12. 2009 považovaly nalézací soudy za rozhodné bezpochyby proto, že s tímto datem zákon spojuje vznik nároku na zřízení věcného břemene, jehož se žalovaný v tomto řízení domáhá (§ 30a ZCL). Této skutečnosti si žalobce musel být vědom také z dosavadního průběhu celého řízení. Zbývá dodat, že pro posouzení uplatněného nároku není nikterak podstatné, kdy letiště vzniklo, neboť podle § 30a ZCL je rozhodné pouze to, že existovalo ke dni 31. 12. 2009 a že stále existuje v době vydání rozhodnutí. Protože dovolatel zjevně setrvává na názoru, že letiště v právním smyslu zaniklo již dne 22. 6. 2006 rozhodnutím Úřadu pro civilní letectví a od uvedeného data existuje pouze fakticky, dovolacímu soudu nezbývá než zopakovat závěry vyslovené v předešlém rozhodnutí: „Letiště nevzniká ani zapsáním letiště do evidence letišť, ani povolením jeho provozování, a naopak v důsledku neexistence těchto skutečností bez dalšího nezaniká. Letiště vzniká na základě územního vymezení v územně plánovací dokumentaci a potažmo v rozhodnutí o změně využití území. Z uvedeného proto rovněž vyplývá, že v případě, že byly tyto náležitosti splněny, nemůže ani Úřad pro civilní letectví ani Ministerstvo dopravy autoritativně rozhodnout o zrušení letiště ve smyslu zákona o civilním letectví.“ K existenci územně plánovací dokumentace Soud vzal v řízení za prokázané, že letiště je vymezeno v platné územně plánovací dokumentaci a že bylo vydáno příslušné územní rozhodnutí, byť samotná územně plánovací dokumentace obce XY – na jejímž území se letiště nachází – se nedochovala. S tím dovolatel nesouhlasí a namítá, že k prokázání existence letiště je vždy třeba předložit územně plánovací dokumentaci; svůj právní názor opírá o předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci sp. zn. 22 Cdo 2090/2018, od jehož závěrů se měl odvolací soud