22 Cdo 871/2025 — Nejvyšší soud

22 Cdo 871/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 4. 2025 Spisová značka:22 Cdo 871/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:22.CDO.871.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Vlastnictví Vydání věci Dokazování Poučovací povinnost soudu Veřejná listina (o. z.) Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 1040 odst. 1 o. z. § 213b o. s. ř. § 118a odst. 3 o. s. ř. § 568 odst. 1 o. z. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:24. 4. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 871/2025-174 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně PEDALIA a. s. v likvidaci, se sídlem v Praze 4, Jaurisova 515/4, IČO 27886859, zastoupené JUDr. Petrem Voříškem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 7, Přístavní 321/14, proti žalovanému V. K., zastoupenému Mgr. Kristýnou Mácovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Anny Letenské 34/7, o vydání věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 33 C 393/2023, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2025, č. j. 21 Co 369/2024-149, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Návrh žalovaného na odklad vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2025, č. j. 21 Co 369/2024-149, se zamítá. III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 26 850 Kč k rukám jejího zástupce, JUDr. Petra Voříška, Ph.D., LL.M., advokáta se sídlem v Praze 7, Přístavní 321/14, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 8 (dále ,,soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 10. 2024, č. j. 33 C 393/2023-122, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně na žalovaném domáhala vydání automobilu tovární značky Ferrari 612 Scaglietti, registrační značky XY, VIN XY - dále také „vozidlo“ (výrok I), žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení k rukám jeho zástupkyně ve výši 213 347,20 Kč (výrok II) a povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení České republice - Obvodnímu soudu pro Prahu 8 částkou 3 210 Kč (výrok III). 2. Žalobkyně tvrdila nabytí vlastnického práva k vozidlu kupní smlouvou uzavřenou se společností BENNET AUTOMOBILE s. r. o., což prokazovala fakturou a zápisem v registru silničních vozidel. Soud prvního stupně dovodil, že samotná faktura nikterak neprokazuje převod vlastnického práva a ani zaplacení kupní ceny. Rovněž akcentoval, že výpis z registru motorových vozidel má pouze evidenční význam; nelze z něj tak presumovat správnost zapsaných údajů tak jako je tomu u veřejných seznamů. Soud prvního stupně uvedl, že subjektivní důkazní břemeno leží na žalobkyni a ta žádnou listinu, která by zachycovala konkrétní smluvní ujednání, a především prokazovala řádné zaplacení kupní ceny, nepředložila. Uzavřel, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno k prokázání nabytí vlastnického práva k vozidlu, čímž soud prvního stupně odůvodnil zamítnutí žaloby. 3. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále ,,odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. 1. 2025, č. j. 21 Co 369/2024-149, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaný je povinen vydat žalobkyni automobil Ferrari 612 Scaglietti, registrační značka XY, VIN XY (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů, o nákladech řízení státu a o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek (výroky II až IV). 4. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně prokazovala vlastnictví k vozidlu zejména na základě faktury vystavené společností BENNET AUTOMOBILE s. r. o., záznamem v registru silničních vozidel a údaji uvedenými ve „velkém“ technickém průkazu (dále „technický průkaz“), v němž je žalobkyně zapsána jako vlastník vozidla. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že registr silničních vozidel není veřejným seznamem, avšak na rozdíl od soudu prvního stupně zdůraznil, že technický průkaz má povahu veřejné listiny, jejíž obsah se považuje za pravdivý, dokud není prokázán opak. Svědčily-li údaje v technickém průkaze žalobkyni a žalovaný tvrdil, že žalobkyně není vlastníkem, bylo na něm, aby své vlastnictví k vozidlu prokázal. V řízení přitom vyšlo dle odvolacího soudu najevo, že žalovaný ve své výpovědi přiznal absenci písemné kupní smlouvy a předkládal různé a současně vzájemně rozporné verze ohledně nabytí vozidla. Proto odvolací soud žalovaného poučil podle § 118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále „o. s. ř.“). Jelikož žalovaný na základě poučení o důkazní povinnosti neprokázal, že by byl vlastníkem sporného automobilu, a ani se mu nepodařilo vyvrátit domněnku vyplývající z veřejné listiny, že vlastnické právo svědčí žalobkyni, změnou rozsudku soudu prvního stupně žalobě vyhověl. 5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. pro řešení právních otázek, které neměly být v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešeny, dále jsou rozhodovány rozdílně nebo se při jejich řešení odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury; jako dovolací důvod žalovaný ohlašuje nesprávné právní posouzení věci dle § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatel namítá, že odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by byly splněny podmínky upravené v § 220 o. s. ř., neboť otázka vlastnického práva ve vztahu k žalovanému nebyla v řízení před soudem prvního stupně zkoumána. Ten totiž vycházel z názoru, že důkazní břemeno tíží žalobkyni, a žalovaného proto k prokazování jeho vlastnictví nevyzýval. Odvolacímu soudu dovolatel vytýká, že změnil právní názor na rozložení důkazního břemene, aniž by žalovanému poskytl prostor k doplnění tvrzení a důkazů, čímž podle něj porušil zásadu rovnosti účastníků i zákazu překvapivých rozhodnutí. Dovolací námitky dále směřují proti závěru, že technický průkaz je způsobilý osvědčovat vlastnické právo; podle dovolatele tomu tak není, neboť vychází pouze z údajů žadatele bez ověření právního titulu. Závěrem namítá, že skutkový stav byl odvolacím soudem nesprávně vyhodnocen, zejména pokud jde o údajné střídání skutkových verzí předestřených žalovaným, neboť ty dle něj byly součástí jednoho uceleného tvrzení. Kromě meritorního výroku rozsudku odvolacího soudu dovolatel brojí i proti výrokům o náhradě nákladů řízení, zejména proti výši přiznané náhrady, kterou považuje za nepřiměřenou s ohledem na - dle jeho názoru - nesprávně určenou tarifní hodnotu věci. Domnívá se, že soudy měly vycházet z hodnoty vozidla k datu zahájení řízení, nikoliv z částek uvedených na starších fakturách z let 2011 a 2013. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení. Současně žádá o odklad vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu, neboť mu hrozí majetková újma v podobě povinnosti vydat automobil vysoké hodnoty a uhradit značné náklady řízení společnosti, která je v likvidaci a zřejmě nebude schopna plnění vrátit. 6. Žalobkyně označila dovolání žalovaného za nepřípustné, neboť dovolatel neoznačil konkrétní právní otázku a nepředložil náležitou argumentaci k tomu, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje za věcně i procesně správné, když odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, řádně žalovaného poučil a poskytl mu prostor k vyjádření. Namítanou překvapivost rozhodnutí odmítá s tím, že žalovaný měl možnost na právní posouzení reagovat a jeho procesní pasivita jde k jeho tíži. 7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání směřuje proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první o. s. ř.), a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalovaného přípustné. 8. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 9. Dovolání není přípustné. K podmínkám změny rozhodnutí soudu prvního stupně o věci samé 10. Dovolatel namítá, že v řízení nebyly splněny podmínky pro aplikaci § 220 o. s. ř.,