22 Cdo 914/2025 — Nejvyšší soud

22 Cdo 914/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 6. 2025 Spisová značka:22 Cdo 914/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:22.CDO.914.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Žaloba pro zmatečnost Dotčené předpisy:§ 43 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:5. 7. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 16.09.2025I.ÚS 2722/25 Tomáš Langášek odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost19. 11. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 914/2025-869 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce P. R., zastoupeného JUDr. Davidem Hladíkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Smilova 356, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze, Vyšehradská 424/16, IČO: 00025429, o zaplacení 2 895 502 Kč s příslušenstvím, o žalobě pro zmatečnost, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 208/2016, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2024, č. j. 35 Co 19/2024 813, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 22. 11. 2023, č. j. 14 C 208/2016-786, rozhodl, že žaloba pro zmatečnost ze dne 19. 4. 2020, včetně doplnění ze dne 21. 1. 2023, se odmítá (výrok I) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). 2. Žalobce podal žalobu pro zmatečnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2020, č. j. 35 Co 369/2019-450, a uvedl, že bylo rozhodnuto podjatými či vyloučenými soudkyněmi v neprospěch žalobce v důsledku trestného činu soudce. Soud prvního stupně shledal, že podaná žaloba pro zmatečnost neobsahovala nezbytné náležitosti, především vylíčení, v čem spatřuje žalobce důvody svých pochybností o nepodjatosti soudkyň a jakého protiprávního jednání, jež naplňuje znaky trestného činu, se měly soudkyně dopustit. V souladu s § 43 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) ve spojení s § 79 odst. 1 a § 232 odst. 1 o. s. ř. proto usnesením ze dne 22. 12. 2021, č. j. 14 C 208/2016-746, vyzval žalobce k odstranění vad žaloby. Žalobce byl zároveň poučen, že pokud nebude jeho podání ve stanovené lhůtě řádně opraveno a doplněno a v řízení nebude možné pro tento nedostatek pokračovat, soud podání odmítne. Žalobce na výzvu reagoval podáním, ve kterém uvedl, že vše již podrobně popsal v žalobě pro zmatečnost ze dne 19. 4. 2020 a v doplněném podání ze dne 5. 7. 2020 a že odkázal na příslušná zákonná ustanovení a judikaturu. Vzhledem k tomu, že podání žalobce nebylo způsobilé věcného projednání a rozhodnutí, žalobce byl podrobným způsobem vyzván k jeho doplnění a poučen o následcích, pokud požadavku nevyhoví, a zároveň nedošlo k nápravě vad, soud podle § 43 odst. 2 o. s. ř. žalobu pro zmatečnost odmítl. 3. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 4. 3. 2024, č. j. 35 Co 19/2024 813, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). 4. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost vymezil tak, že se odvolací soud při posouzení čtyř právních otázek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. První takovou otázkou mělo být, zda je jeho žaloba pro zmatečnost projednatelná, zda „není možné ji zaměnit s jiným skutkem“. Odvolací soud se měl s jejím posouzením odchýlit zejména od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1776/2018, ze kterého s odkazem na dřívější judikaturu vyplývá, že nedostatek potřebných tvrzení představuje vadu žaloby ve smyslu § 43 odst. 2 o. s. ř. jen za situace, že v žalobě není vymezen předmět řízení po skutkové stránce a v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci – nemožnost záměny s jiným skutkem. V tomto směru poukázal ještě na nález Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2338/18, podle kterého je při hodnocení určitosti a úplnosti žalobního návrhu třeba dát přednost takovému výkladu vůle žalobce, který umožní věcné projednání žaloby, jejíž případné nedostatky se lze pokusit odstranit v rámci důkazního řízení. Jako druhou dovolatel uvedl otázku, zda měl žalobu pro zmatečnost projednat a rozhodnout v prvním stupni jako zákonný soudce v pořadí druhý zastupující JUDr. Vojtěch Trojánek. Její řešení shledal odchylným například od nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 2769/15. Dále pokračoval otázkou, zda při projednávání žaloby bylo porušeno právo dovolatele na zákonného soudce a právo na přístup k soudu, když složení soudu nebylo předem známo. Tento postup byl podle jeho názoru rozporný s nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 1570/13. Poslední otázka, kterou měl odvolací soud nesprávně právně posoudit, byla, zda bylo porušeno právo dovolatele na přístup k soudu a zákaz odepření spravedlnosti, když soud rozhodl bez nařízení jednání ve věci k projednání jeho žaloby pro zmatečnost. K tomu odkázal na odchýlení se od nálezu Ústavního soud ze dne 16. 4. 2013, sp. zn. II. ÚS 3679/12. S ohledem na vše uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí stejně jako rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení. 5. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. 6. Dovolání není přípustné. 7. Podle § 237o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 9. Dovolací soud na úvod upozorňuje, že dovolání žalobce je na samé hranici projednatelnosti, je značně nepřehledné a nejsou v něm jednoznačně formulované zobecnitelné právní otázky. 10. V usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2022, sp. zn. III. ÚS 2494/22 (dostupném, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, na https://nalus.usoud.cz), se konstatuje: „Ústavní soud předesílá, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele. Naopak, přístup k Nejvyššímu soudu je zákonem záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl v rámci své primární role sjednocování judikatury obecných soudů podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými … případy“. „Jinak řečeno, nezbytné se jeví určité ‚zevšeobecnění‘ sporné právní otázky pro účely dovolacího řízení, neboť primárním úkolem Nejvyššího soudu je sjednocování judikatury soudů nižších stupňů“ (nález Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. III. ÚS 3127/17). Dovolatel je tak povinen formulovat obecnou právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá; úkolem dovolacího soudu není zkoumat správnost postupu odvolacího soudu ohledně otázek specifických jen pro danou věc, které nemohou mít judikatorní přesah. Každý případ má totiž individuální rysy, a pokud by předpoklad otázky hmotného nebo procesního práva směřoval jen k individuálnímu postupu soudu v konkrétní věci, pak by bylo možno takto odůvodnit přípustnost dovolání proti jakémukoliv rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí. To zákonodárce, který dovolání upravil jako mimořádný opravný prostředek, jistě neměl na mysli (k tomu srovnej též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1860/2022). 11. Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23, zdůraznil, že u předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. musí Nejvyšší soud vždy předně posoudit, zda z dovolání plyn