22 Cdo 969/2025 — Nejvyšší soud

22 Cdo 969/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 9. 2025 Spisová značka:22 Cdo 969/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:22.CDO.969.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dokazování Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 132 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:16. 10. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 22.12.2025IV.ÚS 3768/25 Michal Bartoň Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 969/2025-208 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce M. K., zastoupeného Mgr. Robertem Plickou, advokátem se sídlem v Praze, Národní 58/32, proti žalované J. O., zastoupené JUDr. Ondřejem Kafkou, advokátem se sídlem v Praze, Valentinská 92/3, o vydání věcí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 14 C 328/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2024, č. j. 39 Co 250/2024-176, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 750 Kč k rukám zástupce žalované JUDr. Ondřeje Kafky, advokáta se sídlem v Praze, Valentinská 92/3, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 4. 2024, č. j. 14 C 328/2022-108, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované vydat žalobci movité věci žalobou blíže specifikované (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). 2. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. 10. 2024, č. j. 39 Co 250/2024-176, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). II. Dovolání a vyjádření k němu 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Domnívá se, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a na vyřešení právní otázky, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Konkrétně odvolacímu soudu vytkl, že chybně vyložil tyto čtyři právní otázky: I. „Zda je možné jako důkaz v občanském soudním řízení nepřipustit zvukové nahrávky strany žalované, které byly pořízeny stranou žalující bez vědomí strany žalované, a to za situace, kdy strana žalující nemá k dispozici jiný důkaz, jímž by bylo možné prokázat existenci movitých věcí, jejichž vydání se po straně žalované domáhá, a skutečnost, že strana žalovaná s těmito ke dni rozhodování soudu disponuje.“ Odvolací soud se měl odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1267/2018; II. „Zda lze rezignovat na důkazní břemeno strany žalované a zjišťování okolností zániku držby movitých věcí v okamžiku, kdy strana žalovaná tvrdí (avšak neprokazuje), že movité věci, které nezákonně zadržuje, neexistují, resp. že tyto zanikly, byť je to žalovaná, koho v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4178/2007, a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2081/2017, tíží důkazní břemeno“; III. „Zda lze rozhodnutí ve věci založit na výpovědích strany žalované a svědkyně, která je s žalovanou spřízněna, a v jejichž výpovědích jsou závažné rozpory, aniž by soud tyto zhodnotil v kontextu všech provedených důkazů, a na základě nichž provedení dalších navrhovaných důkazů zamítnul, vlivem čehož nedostatečně zjistil skutkový stav.“ Odvolací soud se v této souvislosti měl odchýlit od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2795/2009; IV. „Zda lze rozhodnutí ve věci založit na důkazech hodnocených v rozporu s pravidly logického myšlení a vytržených z kontextu, a tudíž nemá skutkové zjištění oporu v provedeném dokazování, když odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly nebo jinak nevyšly z řízení, a v hodnocení těchto důkazů soudem je logický rozpor.“ Tvrdí, že se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 384/2001. 4. Dovolatel soudům vytýká, že nepřipustily jako důkaz zvukové nahrávky žalované, které pořídil bez jejího vědomí, a jimiž hodlal prokázat své vlastnické právo ke kufru, komodě a šicímu stroji. Dále že žalovaná těmito věcmi (kufrem a komodou) stále disponuje, přestože u soudu tvrdila, a soud to vzal za prokázané, že došlo k jejich zániku, a také, že šicí stroj nikdy nebyl darem žalované. Podle dovolatele odvolací soud nedostatečně zjistil skutkový stav a nesprávně hodnotil důkazy. Také namítá nevěrohodnost svědecké výpovědi žalované a její matky. Odvolací soud podle něj rovněž pochybil při interpretaci a výkladu právního jednání, když nezjišťoval jeho skutečnou vůli ohledně údajného darování šicího stroje žalované. Odkazuje na judikaturu dovolacího soudu a s ohledem na výše uvedené důvody navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 5. Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu a k dovolání žalobce uvádí, že ho nepovažuje za důvodné. Má za to, že odvolací soud se při zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů neodchýlil od ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítnul, případně zamítnul. III. Přípustnost dovolání 6. Dovolání není přípustné. 7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 9. Jako první dovolatel předložil otázku, zda je možné jako důkaz nepřipustit zvukové záznamy žalované, které byly pořízeny bez jejího vědomí, a to za situace, kdy žalobce nemá k dispozici jiný důkaz, jímž by prokázal existenci movitých věcí, jejichž vydání se domáhá i skutečnost, že s nimi žalovaná disponuje. Odvolací soud se měl při jejím řešení odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1267/2018 (uveřejněného, stejně jako i dále označená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz). 10. Nejvyšší soud v dovolatelem označeném rozsudku ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1267/2018, uveřejněném pod číslem 83/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podrobně vysvětlil, za jakých podmínek je podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 možné použít zvukový záznam rozhovoru pořízený bez vědomí a souhlasu nahrávané osoby jako důkaz v občanském soudním řízení. Zdůraznil, že zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále „o. z.“) zachovává ochranu soukromí a tomu odpovídající povinnosti ostatních zdržet se neoprávněných zásahů do něj jako součást absolutního osobnostního práva. Rozsah omezení tohoto absolutního osobnostního práva je v současné právní úpravě širší, neboť vedle možnosti pořízení nebo použití podobizny, písemnosti osobní povahy nebo zvukového či obrazového záznamu na základě zákona k úřednímu účelu (srov. § 88 odst. 2 o. z.) zákon nově umožňuje pořízení nebo použití podobizny nebo zvukového či obrazového záznamu také s ohledem na výkon a ochranu jiných subjektivních soukromých práv, a to zpravidla v řízení před orgánem veřejné moci a podle předpisů veřejného práva (například podle občanského soudního řádu). K tomu však Nejvyšší soud dodal, že toto omezení je nutné – vzhledem k tomu, že jde o výjimku z práva na ochranu osobnosti člověka – vykládat restriktivně, uvedený zákonný důvod