22 Cdo 985/2025 — Nejvyšší soud

22 Cdo 985/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:21. 5. 2025 Spisová značka:22 Cdo 985/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:22.CDO.985.2025.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Ochrana vlastnictví Služebnost stezky, průhonu a cesty (o. z.) [ Služebnost (o. z.) ] Dotčené předpisy:§ 1 odst. 1 o. z. § 1042 o. z. § 1257 odst. 1 o. z. § 1258 o. z. § 1274 odst. 1 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:17. 6. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 985/2025-364 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně PLATINUM Consulting s. r. o., se sídlem v Praze 5, Havlůjové 1060/3, IČO 28255623, zastoupené JUDr. Janem Knoblochem, advokátem se sídlem v Plzni, Boettingerova 2902/26, proti žalované J. M., zastoupené JUDr. Pavlem Zuskou, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská 2127/13, o zdržení se neoprávněného zásahu do vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 16 C 343/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2024, č. j. 55 Co 331/2024-341, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2024, č. j. 55 Co 331/2024-341, se v části výroku I, v níž byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6. 6. 2024, č. j. 16 C 343/2022-309, změněn tak, že žalovaná je povinna zdržet se zásahů do vlastnického práva žalobkyně k pozemkům parcelní č. XY, parcelní č. XY a parcelní č. XY, zapsaných v katastru nemovitostí pro obec XY a katastrální území XY na LV č. XY, vedeném Katastrálním úřadem XY, Katastrální pracoviště XY, spočívajících v umožňování vstupu V. M. a O. M., a dále ve výroku II o nákladech řízení před soudy obou stupňů a ve výroku III o nákladech řízení státu ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále ,,soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. 6. 2024, č. j. 16 C 343/2022-309, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala stanovení povinnosti žalované zdržet se zásahů do vlastnického práva žalobkyně k pozemkům parcelní č. XY, parcelní č. XY a parcelní č. XY, zapsaných v katastru nemovitostí pro obec XY, katastrální území XY na LV č. XY, vedeném Katastrálním úřadem XY, Katastrální pracoviště XY (dále také ,,předmětné pozemky“ nebo „pozemky“), spočívajících v umožňování vstupu osob anebo vjezdu motorových vozidel na předmětné pozemky (výrok I) a dále rozhodl o nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a o nákladech řízení státu (výroky II a III). 2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalované svědčí právo osobní služebnosti chůze a jízdy k předmětným (služebným) pozemkům zřízené Smlouvou o zřízení věcného břemene ze dne 23. 5. 2017 (dále „Smlouva“). Touto Smlouvou byla služebnost zřízena k tíži předmětných pozemků ve prospěch žalované jako budoucího výlučného vlastníka nemovitosti – rozestavěné jednotky bez č.p./č.e., stojící na pozemku parcelní č. XY v katastrálním území XY, který sousedí s předmětnými pozemky. Ze Smlouvy vyplývá, že žalovaná má právo vhodným a bezpečným způsobem chodit a jezdit po předmětných pozemcích ve smyslu § 1274 a § 1276 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále ,,o. z.“). Služebnost byla zřízena také ve prospěch M. L., družky syna žalované. Žalobkyně v tomto řízení tvrdila, že přes předmětné pozemky procházejí i jiné osoby, konkrétně R. S. a manželé M., kterým však oprávnění plynoucí ze služebnosti zřízené ve prospěch žalované nenáleží. Tím podle žalobkyně dochází k porušování jejího vlastnického práva. Po provedeném dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobkyně neprokázala, že by žalovaná neoprávněně zasahovala do jejího vlastnického práva k předmětným pozemkům. Konstatoval, že ačkoli žalovaná vlastní bytovou jednotku v rozestavěné budově na pozemku sousedícím s předmětnými pozemky, sama tuto nemovitost fakticky neužívala a nebylo prokázáno, že by aktivně umožňovala vstup třetích osob nebo vjezd vozidel na pozemky. Soud zhodnotil provedené důkazy, včetně svědeckých výpovědí a záznamů Policie ČR, a uzavřel, že případné užívání pozemků bylo důsledkem jednání jiných osob, nikoli žalované. V souvislosti s tvrzením, že manželé M. se v dané bytové jednotce zdržovali na základě nájemní smlouvy uzavřené s M. L., soud prvního stupně odkázal na závěry vyplývající z judikatury Nejvyššího soudu, a to na rozsudek ze dne 27. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 328/2005 (zmíněný rozsudek je – stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu - přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz), dle něhož v případě služebnosti in personam se právo, aby po stezce přecházely i jiné osoby než ta, v jejíž prospěch byla služebnost zřízena, vztahuje i na nájemce nemovitosti. Soud prvního stupně tak uzavřel, že v projednávané věci nebyly naplněny podmínky ochrany vlastnického práva podle § 1042 o. z., a že žaloba nebyla důvodná ani podle ustanovení o služebnostech (§ 1257 a násl. o. z.). Důvodnost žaloby konečně poměřoval i korektivními ustanoveními § 6 odst. 1 a § 8 o. z. 3. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále ,,odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. 12. 2024, č. j. 55 Co 331/2024-341, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I tak, že žalovaná je povinna zdržet se zásahů do vlastnického práva žalobkyně k pozemkům parcelní č. XY, parcelní č. XY a parcelní č. XY, zapsaných v katastru nemovitostí pro obec XY a katastrální území XY na LV č. XY, vedeném Katastrálním úřadem XY, Katastrální pracoviště XY, spočívajících v umožňování vstupu V. M. a O. M.; ve zbytku jej potvrdil (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II) a o nákladech řízení státu (výrok III). 4. Odvolací soud přezkoumal skutkové i právní závěry soudu prvního stupně a konstatoval, že pro posouzení otázky, zda žalovaná osobně či prostřednictvím třetích osob, kterým by mohlo svědčit případné užívací právo vyplývající z nájemní smlouvy, neoprávněně zasahovala do vlastnického práva žalobkyně, je nutné zohlednit skutečnost, že stavba a ani jednotka na pozemku parcelní č. 24 dosud nebyly zkolaudovány. V této souvislosti odvolací soud odkázal na § 230 odst. 1 zákona č. 283/2021 Sb., stavební zákon, (dále „stavební zákona“) podle něhož lze stavbu, která vyžaduje povolení, užívat pouze na základě kolaudačního rozhodnutí a k účelu v tomto rozhodnutí vymezenému. Z uvedeného zákonného ustanovení dovodil, že dosud nezkolaudovanou stavbu, včetně vymezených jednotek, zatím nelze užívat a ani ji přenechat k užívání jinému, a to bez ohledu na to, zda bezplatně či za úplatu. Uzavřel, že jestliže stavbu neužívá ani sama žalovaná, nelze důvodně argumentovat tím, že by jí svědčící služebnost opravňovala k tomu, aby po předmětných pozemcích přicházely či odcházely jiné osoby, popřípadě aby je využívali hosté či nájemci žalované. Odvolací soud přitom rozlišil dvě skupiny osob, které přes předmětné pozemky přecházejí a projíždějí. V případě žalované, M. L., které svědčí vlastní právo služebnosti, a T. H., syna žalované a jejího zmocněnce pro správu nemovitosti, u nějž jde o jednání přičitatelné přímo žalované, neshledal důvodnost žaloby. Pokud šlo o R. S., uvedl, že u této osoby nebylo prokázáno užívání nemovitostí. Jiná situace však dle odvolacího soudu nastala u manželů M., kteří se v rozestavěné budově na pozemku parcelní č. XY fakticky zdržují a za tímto účelem užívají i předmětné pozemky žalobkyně. Odvolací soud proto uzavřel, že z výše předestřených důvodů nelze manžele M. považovat za nájemce či oprávněné uživatele nemovitosti žalované, a pokud jim bylo umožněno přes předmětné pozemky procházet a projíždět, jednalo se o překročení rozsahu oprávnění vyplývajícího z osobní služebnosti. II. Dovolání, vyjádření k dovolání 5. Proti rozsudku odvolacího soudu, podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále ,,o. s. ř.“), a sice pro řešení právních otázek, při jejichž posouzení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo které nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešeny; jako dovolací důvod ohlašuje nesprávné právní posouzení věci dle § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatelka předkládá - coby dosud neřešené – tyto otázky: zda je možné, aby došlo ke vzniku nájemního poměru při absenci ujednání o úplatnosti, a zda lze přenechat k užívání jinému jednotku (ať již bezplatně nebo úplatně) vymezenou ve stavbě, která dosud není zkolaudována. Dále namítá, že se odvolací soud odchýlil od u