22 Cdo 985/2025 – Nejvyšší soud

22 Cdo 985/2025-364 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně PLATINUM Consulting s. r. o., se sídlem v Praze 5, Havlůjové 1060/3, IČO 28255623, zastoupené JUDr. Janem Knoblochem, advokátem se sídlem v Plzni, Boettingerova 2902/26, proti žalované J. M., zastoupené JUDr. Pavlem Zuskou, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská 2127/13, o zdržení se neoprávněného zásahu do vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 16 C 343/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2024, č. j. 55 Co 331/2024-341, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2024, č. j. 55 Co 331/2024-341, se v části výroku I, v níž byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6. 6. 2024, č. j. 16 C 343/2022-309, změněn tak, že žalovaná je povinna zdržet se zásahů do vlastnického práva žalobkyně k pozemkům parcelní č. XY, parcelní č. XY a parcelní č. XY, zapsaných v katastru nemovitostí pro obec XY a katastrální území XY na LV č. XY, vedeném Katastrálním úřadem XY, Katastrální pracoviště XY, spočívajících v umožňování vstupu V. M. a O. M., a dále ve výroku II o nákladech řízení před soudy obou stupňů a ve výroku III o nákladech řízení státu ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále ,,soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. 6. 2024, č. j. 16 C 343/2022-309, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala stanovení povinnosti žalované zdržet se zásahů do vlastnického práva žalobkyně k pozemkům parcelní č. XY, parcelní č. XY a parcelní č. XY, zapsaných v katastru nemovitostí pro obec XY, katastrální území XY na LV č. XY, vedeném Katastrálním úřadem XY, Katastrální pracoviště XY (dále také ,,předmětné pozemky“ nebo „pozemky“), spočívajících v umožňování vstupu osob anebo vjezdu motorových vozidel na předmětné pozemky (výrok I) a dále rozhodl o nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a o nákladech řízení státu (výroky II a III). 2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalované svědčí právo osobní služebnosti chůze a jízdy k předmětným (služebným) pozemkům zřízené Smlouvou o zřízení věcného břemene ze dne 23. 5. 2017 (dále „Smlouva“). Touto Smlouvou byla služebnost zřízena k tíži předmětných pozemků ve prospěch žalované jako budoucího výlučného vlastníka nemovitosti – rozestavěné jednotky bez č.p./č.e., stojící na pozemku parcelní č. XY v katastrálním území XY, který sousedí s předmětnými pozemky. Ze Smlouvy vyplývá, že žalovaná má právo vhodným a bezpečným způsobem chodit a jezdit po předmětných pozemcích ve smyslu § 1274 a § 1276 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále ,,o. z.“). Služebnost byla zřízena také ve prospěch M. L., družky syna žalované. Žalobkyně v tomto řízení tvrdila, že přes předmětné pozemky procházejí i jiné osoby, konkrétně R. S. a manželé M., kterým však oprávnění plynoucí ze služebnosti zřízené ve prospěch žalované nenáleží. Tím podle žalobkyně dochází k porušování jejího vlastnického práva. Po provedeném dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobkyně neprokázala, že by žalovaná neoprávněně zasahovala do jejího vlastnického práva k předmětným pozemkům. Konstatoval, že ačkoli žalovaná vlastní bytovou jednotku v rozestavěné budově na pozemku sousedícím s předmětnými pozemky, sama tuto nemovitost fakticky neužívala a nebylo prokázáno, že by aktivně umožňovala vstup třetích osob nebo vjezd vozidel na pozemky. Soud zhodnotil provedené důkazy, včetně svědeckých výpovědí a záznamů Policie ČR, a uzavřel, že případné užívání pozemků bylo důsledkem jednání jiných osob, nikoli žalované. V souvislosti s tvrzením, že manželé M. se v dané bytové jednotce zdržovali na základě nájemní smlouvy uzavřené s M. L., soud prvního stupně odkázal na závěry vyplývající z judikatury Nejvyššího soudu, a to na rozsudek ze dne 27. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 328/2005 (zmíněný rozsudek je – stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu - přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz), dle něhož v případě služebnosti in personam se právo, aby po stezce přecházely i jiné osoby než ta, v jejíž prospěch byla služebnost zřízena, vztahuje i na nájemce nemovitosti. Soud prvního stupně tak uzavřel, že v projednávané věci nebyly naplněny podmínky ochrany vlastnického práva podle § 1042 o. z., a že žaloba nebyla důvodná ani podle ustanovení o služebnostech (§ 1257 a násl. o. z.). Důvodnost žaloby konečně poměřoval i korektivními ustanoveními § 6 odst. 1 a § 8 o. z. 3. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále ,,odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. 12. 2024, č. j. 55 Co 331/2024-341, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I tak, že žalovaná je povinna zdržet se zásahů do vlastnického práva žalobkyně k pozemkům parcelní č. XY, parcelní č. XY a parcelní č. XY, zapsaných v katastru nemovitostí pro obec XY a katastrální území XY na LV č. XY, vedeném Katastrálním úřadem XY, Katastrální pracoviště XY, spočívajících v umožňování vstupu V. M. a O. M.; ve zbytku jej potvrdil (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II) a o nákladech řízení státu (výrok III). 4. Odvolací soud přezkoumal skutkové i právní závěry soudu prvního stupně a konstatoval, že pro posouzení otázky, zda žalovaná osobně či prostřednictvím třetích osob, kterým by mohlo svědčit případné užívací právo vyplývající z nájemní smlouvy, neoprávněně zasahovala do vlastnického práva žalobkyně, je nutné zohlednit skutečnost, že stavba a ani jednotka na pozemku parcelní č. 24 dosud nebyly zkolaudovány. V této souvislosti odvolací soud odkázal na § 230 odst. 1 zákona č. 283/2021 Sb., stavební zákon, (dále „stavební zákona“) podle něhož lze stavbu, která vyžaduje povolení, užívat pouze na základě kolaudačního rozhodnutí a k účelu v tomto rozhodnutí vymezenému. Z uvedeného zákonného ustanovení dovodil, že dosud nezkolaudovanou stavbu, včetně vymezených jednotek, zatím nelze užívat a ani ji přenechat k užívání jinému, a to bez ohledu na to, zda bezplatně či za úplatu. Uzavřel, že jestliže stavbu neužívá ani sama žalovaná, nelze důvodně argumentovat tím, že by jí svědčící služebnost opravňovala k tomu, aby po předmětných pozemcích přicházely či odcházely jiné osoby, popřípadě aby je využívali hosté či nájemci žalované. Odvolací soud přitom rozlišil dvě skupiny osob, které přes předmětné pozemky přecházejí a projíždějí. V případě žalované, M. L., které svědčí vlastní právo služebnosti, a T. H., syna žalované a jejího zmocněnce pro správu nemovitosti, u nějž jde o jednání přičitatelné přímo žalované, neshledal důvodnost žaloby. Pokud šlo o R. S., uvedl, že u této osoby nebylo prokázáno užívání nemovitostí. Jiná situace však dle odvolacího soudu nastala u manželů M., kteří se v rozestavěné budově na pozemku parcelní č. XY fakticky zdržují a za tímto účelem užívají i předmětné pozemky žalobkyně. Odvolací soud proto uzavřel, že z výše předestřených důvodů nelze manžele M. považovat za nájemce či oprávněné uživatele nemovitosti žalované, a pokud jim bylo umožněno přes předmětné pozemky procházet a projíždět, jednalo se o překročení rozsahu oprávnění vyplývajícího z osobní služebnosti. II. Dovolání, vyjádření k dovolání 5. Proti rozsudku odvolacího soudu, podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále ,,o. s. ř.“), a sice pro řešení právních otázek, při jejichž posouzení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo které nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešeny; jako dovolací důvod ohlašuje nesprávné právní posouzení věci dle § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatelka předkládá - coby dosud neřešené – tyto otázky: zda je možné, aby došlo ke vzniku nájemního poměru při absenci ujednání o úplatnosti, a zda lze přenechat k užívání jinému jednotku (ať již bezplatně nebo úplatně) vymezenou ve stavbě, která dosud není zkolaudována. Dále namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu při řešení otázky, zda je umožnění přístupu přes pozemek, ke kterému je sjednána osobní služebnost stezky a cesty ve prospěch vlastníka jednotky v nezkolaudované stavbě, osobám, kterým byla tato jednotka přenechána do užívání, překročením této osobní služebnosti. Řešení předestřené otázky poměřuje v režimu § 237 o. s. ř. závěry plynoucími z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo 328/2005, ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. 22 Cdo 973/2005, a ze dne 30. 9. 2024, sp. zn. 22 Cdo 654/2024. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení. 6. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila. III. Přípustnost dovolání 7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodn