22 Cdo 995/2020 — Nejvyšší soud

22 Cdo 995/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:18. 1. 2022 Spisová značka:22 Cdo 995/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.995.2020.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Omezení vlastnictví (náhrada) Dotčené předpisy:čl. 11 odst. 4 předpisu č. 2/1993 Sb. § 66 předpisu č. 114/1992 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:18. 4. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 995/2020-451 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně WIND TECHNOLOGY, a. s., se sídlem v Kamenickém Šenově, Tyršova 593, IČO: 25468375, zastoupené JUDr. Janem Sukem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 134/15, proti žalované České republice – Ministerstvu životního prostředí, se sídlem v Praze 10, Vršovická 1442/65, IČO: 00164801, za niž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO: 69797111, o 265 316 000 Kč s příslušenstvím, vedené Obvodním soudem pro Prahu 10 pod sp. zn. 59 C 131/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. září 2019, č. j. 72 Co 172/2019-417, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. září 2019, č. j. 72 Co 172/2019-417, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 10. 2018, č. j. 59 C 131/2011-335, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni 265 316 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 101 225 000 Kč od 19. 5. 2011 do zaplacení, úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 78 852 000 Kč od 14. 8. 2015 do zaplacení, úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 26 820 000 Kč od 11. 5. 2016 do zaplacení, úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 58 419 000 Kč od 17. 1. 2018 do zaplacení (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Žalobkyně se v řízení domáhala výše uvedené částky s příslušenstvím z titulu náhrady za nucené omezení jejího vlastnického práva, které je na základě rozhodnutí správního orgánu povinna v zájmu ochrany přírody strpět. Účelem požadované náhrady je kompenzovat „ztrátu šance“ uskutečnit podnikatelský záměr vystavět a provozovat dvě větrné elektrárny (dále jen „VTE“). Soud prvního stupně považoval za prokázané, že obecně závaznou vyhláškou obce Petrovice číslo 2/2005 ze dne 19. 12. 2005, která „nabyla právní moci“ dne 18. 1. 2006, byla vyhlášena závazná část změny č. 5 územního plánu sídelního útvaru Petrovice, přičemž jejím účelem bylo stanovení závazné regulativy pro funkční uspořádání území pro výstavbu VTE v prostoru katastrálního území Větrov. Krajský úřad Ústeckého kraje dospěl v rámci zjišťovacího řízení k závěru, že změnu územního plánu není nutné posoudit z hlediska vlivů na životní prostředí (SEA), neboť by takové posouzení v daném případě pouze kopírovalo proces EIA, a že akce „výstavba dvou VTE v lokalitě Větrov“ nebude mít samostatně ani ve spojení s jinými významný vliv na území evropsky významných ptačích lokalit nebo ptačích oblastí. Územním rozhodnutím obecního úřadu Libouchec ze dne 25. 9. 2006 bylo rozhodnuto o umístění dočasné stavby dvou kusů VTE na pozemku p. č. 600 v katastrálním území Větrov u Krásného lesa včetně přípojky vysokého napětí, a to na dobu 20 let od nabytí právní moci stavebního povolení. V rámci stavebního řízení dospěl stavební úřad k závěru, že Správa CHKO Labské pískovce není dotčeným orgánem, a dne 22. 2. 2007 vydal stavební povolení na dočasnou stavbu – výstavbu dvou VTE na předmětném pozemku, jež nabylo právní moci dne 2. 3. 2007. Následně Česká inspekce životního prostředí rozhodnutím ze dne 7. 6. 2007, resp. novým rozhodnutím ze dne 27. 8. 2010, zakázala žalobkyni veškerou stavební činnost podle stavebního povolení, a to až do doby pravomocného rozhodnutí příslušného orgánu ochrany přírody o udělení výjimky podle § 50 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, a to konkrétně na vyskytující se zvláště chráněný druh tetřívka obecného, který je zařazen mezi silně ohrožené zvláště chráněné druhy živočichů. Správa CHKO Labské pískovce rozhodnutím Agentury ochrany přírody a krajiny ze dne 1. 11. 2007 požadovanou výjimku nepovolila. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil jako uplatněný nárok žalobkyně na náhradu za omezení jejího vlastnického práva, neboť Česká inspekce životního prostředí zakázala žalobkyni veškerou stavební činnost do doby pravomocného rozhodnutí o udělení výjimky na tetřívka obecného. Území, na němž měly být vybudovány dvě VTE, zhodnotil jako území, ve kterém již byla před vydáním stavebního povolení nařízením vlády vymezena ptačí oblast, jejímž cílem je ochrana významné lokality, resp. ochrana tetřívka obecného a jeho biotop. Omezení stavebních činností v takové významné lokalitě na základě zákona podle soudu prvního stupně nevykazuje znaky omezení ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), ale představuje přípustnou korekci výkonu vlastnického práva. V kontextu čl. 11 odst. 3 Listiny uzavřel, že se v daném případě nejedná o individuální omezení, které by zasáhlo do vlastnického práva takovou měrou, že by jí vznikl nárok na náhradu, ale že jde s ohledem na právem chráněný zájem o zásah přípustný. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. 9. 2019, č. j. 72 Co 172/2019-417, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Vycházeje ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, posoudil odvolací soud věc po právní stránce tak, že žalobkyně se žalobou ve své podstatě domáhá náhrady za omezení vlastnického práva, neboť na základě rozhodnutí státního orgánu byl zmařen její podnikatelský záměr. Dále uvádí, že „podle závěrů vyjádřených v nálezu Ústavního soudu II. ÚS 142/02, ze dne 28. 5. 2002, ve kterém byla řešena obdobná otázka náhrady škody způsobené rozhodnutím České inspekce životního prostředí podle ust. § 66 zák. č. 114/1992 Sb., se v dané věci nejedná o omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny, ale o omezení práva podnikat ve smyslu čl. 26 odst. 1, 2 Listiny.“ S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 1774/08, dále dovozuje, že takové omezení nevylučuje odpovědnost státu za újmu, která takovýmto omezením vznikla. Odvolací soud se dále zabýval odpovědností státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Uzavřel, že k zásahu do procesu, jehož výsledkem mělo být vybudování dvou VTE, které měly pro žalobkyni vytvářet zisk, došlo ve velmi rané fázi, přičemž nelze s jistotou shledat, že nebýt tohoto zásahu k dosažení předpokládaného zisku by skutečně došlo. V daném případě podle odvolacího soudu žalobkyně neměla zajištěny předpoklady pro tzv. pravidelný běh věcí. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Napadený rozsudek podle žalobkyně spočívá na řešení právních otázek, které odvolací soud posoudil nesprávně. Odvolací soud měl v rozporu s judikaturou Ústavního soudu (stanoviskem pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09, nálezem pléna Pl. ÚS 41/97 a Pl. ÚS 08/08) vyřešit otázku, zda následný faktický zákaz činnosti povolené pravomocným stavebním povolením, a to na základě pravomocných rozhodnutí orgánu ochrany přírody, představuje nucené omezení vlastnického práva žalobkyně ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny, za které přísluší náhrada. Odvolací soud měl nesprávně v přímém rozporu s tvrzeními žalobkyně, obsahem soudního spisu i judikaturou Ústavního soudu (např. nálezem II. ÚS 2635/15-2) posoudit žalobou uplatněný nárok jako nárok na náhradu škody v podobě ušlého zisku, aby následně z ryze formálních důvodů vyloučil nárok žalobkyně na jakoukoli kompenzaci. Kdyby dovolací soud shledal právní posouzení věci v napadeném rozsudku jako správné, žalobkyně považuje napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné, neboť z odůvodnění není zřejmé, zda odvolací soud považoval za příčinu vzniku škody žalobkyně nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí, a ani jaké konkrétní rozhodnutí považoval za zákonné, případně jaký konkrétní postup orgánu veřejné moci za nesprávný. Zásah do ústavně chráněného vlastnického práva