22 ICdo 172/2025 – Nejvyšší soud

KSPL 20 INS 15959/2022 20 ICm 937/2023 22 ICdo 172/2025-141 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce J. P., zastoupeného Mgr. Bc. Janem Tolarem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Jiráskova 1343/2, proti žalované JUVENTUS insolvenční v. o. s., se sídlem v Olomouci, Šantova 719/2, IČO 08226351, jako insolvenční správkyni dlužnice P. P., zastoupené Mgr. Sabinou Pliskovou, advokátkou se sídlem v Prostějově, Krokova 1375/10, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 20 ICm 937/2023, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice P. P., vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 20 INS 15959/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 3. 2025, č. j. 20 ICm 937/2023, 106 VSPH 769/2024-102 (KSPL 20 INS 15959/2022), takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Krajský soud v Plzni (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 6. 2024, č. j. 20 ICm 937/2023-73, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem podílu ve výši id. 1/2 pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a dále pozemku parc. č. XY, vše v k. ú. XY (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II). 2. Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 24. 3. 2025, č. j. 106 VSPH 769/2024-102, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). 3. Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně proti všem jeho výrokům) podal žalobce dovolání. Přípustnost ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) spatřoval v tom, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Uvedl, že z dokazování vyplynulo, že stavebníkem sporné nemovitosti byl spolu s dlužnicí též žalobce. Ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2258/2007, 22 Cdo 2651/2016 a 22 Cdo 3987/2013 je stavebníkem ten, kdo stavbu uskutečnil s právně relevantně projeveným úmyslem mít ji pro sebe. Žalobce se proto měl spolu s dlužnicí stát spoluvlastníkem stavby. V návaznosti na to vymezil otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena: „Je ve smyslu shora uvedeného závazného právního názoru Nejvyššího soudu ČR možné založit spoluvlastnictví ke stavbě, kdy stavba je do vlastnictví pouze jednoho z manželů nabývána na základě kupní smlouvy, avšak je zhotovována na zakázku a na míru oběma manželům s úmyslem mít stavbu pro sebe a žít v ní do budoucna rodinný život?“ K tomu dodal, že manželé měli zúžené společné jmění manželů. Dále vyjádřil nesouhlas s tím, že soudy nepovažovaly předmětnou kupní smlouvu za smlouvu o dílo. Poukázal na to, že sám investoval do počátku stavby značné finanční prostředky. Přestože oficiálním titulem nabytí byla kupní smlouva, jednalo se o originární nabytí stavby. Dále namítl, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť nebyly provedeny všechny (žalobcem navržené) důkazy a toto neprovedení nebylo řádné zdůvodněno, čímž se soud odchýlil od nálezů Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1851/19 a II. ÚS 1738/16. Závěrem navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil odvolacímu soudu, potažmo soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 4. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. 5. Dovolání není přípustné. 6. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 8. Na úvod dovolací soud předesílá, že dovolání žalobce je s ohledem na vymezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. jakožto jedné z obligatorních náležitostí dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. na samé hranici projednatelnosti. Zároveň ani neobsahuje jednoznačně formulované zobecnitelné právní otázky, které by současně vycházely ze skutkového stavu zjištěného odvolacím soudem. 9. Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23 (dostupném stejně jako i další rozhodnutí Ústavního soudu na https://nalus.usoud.cz), zdůraznil, že u předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. musí Nejvyšší soud vždy předně posoudit, zda z dovolání plyne otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, zbývá zhodnotit, zda dovolatel vysvětlil, který ze čtyř možných předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je ve vztahu k této otázce naplněn a jak konkrétně je naplněn. 10. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (toto i další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz)]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání (k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. 11. Dovolatel v úvodu dovolání k jeho přípustnosti uvedl, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Dovolatel tak uvedl tři ze čtyř důvodů přípustnosti dovolání zakotvené v § 237 o. s. ř., aniž by každý z nich zvlášť spojil s konkrétní otázkou hmotného nebo procesního práva. Z povahy věci však vyplývá, že v konkrétním případě ve vztahu k jedné právní otázce může být v zásadě splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání (vyjma např. případů, kdy dovolatel tvrdí, že určitá právní otázka byla odvolacím soudem rozhodnuta v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, kterou specifikuje, s tím, že pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že ve všech souvislostech nebyla tato otázka dosud vyřešena, jde o právní otázku dosud neřešenou). 12. Důvod přípustnosti dovolání spočívající v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, míří na případy, kdy příslušná právní otázka je dovolacím soudem již vyřešena a od tohoto řešení se odvolací soud odchýlil. Druhým důvodem přípustnosti může být případ, kdy je dovolacím soudem určitá právní otázka rozhodována rozdílně, tj. situace, kdy rozhodovací praxe dovolacího soudu není ustálena a sám dovolací soud takovou otázku posuzuje rozdílně. Ještě o jiný případ přípustnosti se jedná, pokud jde o otázku dosud neřešenou, neboť tento důvod přípustnosti míří na případy, kdy určitou právní otázku dovolací soud ještě vůbec neposuzoval. Poslední možností zakládající přípustnost dovolání je pak situace, kdy otázka, v rozhodovací praxi dovolacího soudu ustáleně řešená,