23 Cdo 1013/2022 — Nejvyšší soud

23 Cdo 1013/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:20. 4. 2022 Spisová značka:23 Cdo 1013/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.1013.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:27. 6. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 1013/2022-560 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně HDI Versicherung AG, se sídlem Edelsinnstraße 7-11, 1120 Wien, Rakousko, zastoupené Mgr. Janem Šafránkem, advokátem se sídlem Truhlářská 1108/3, 110 00 Praha 1, proti žalované INTERHOTEL BOHEMIA a.s., se sídlem Mírové náměstí 2442/6, 400 01 Ústí nad Labem, IČO 25016458, zastoupené Mgr. Petrem Musilem, advokátem se sídlem Mírové náměstí 103/27, 400 01 Ústí nad Labem, o zaplacení 3 398 671,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 24 Cm 242/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 11. 2021, č. j. 4 Cmo 13/2020-535, t a k t o: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 20 715 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Ústí nad Labem (dále též „soud prvního stupně“) poté, co jeho předešlý rozsudek ze dne 22. 11. 2017, č. j. 24 Cm 242/2013-414 a i následný rozsudek Vrchního soudu v Praze (dále též „odvolací soud“) ze dne 23. 1. 2019, č. j. 4 Cmo 92/2018-459, byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2019, č. j. 23 Cdo 2093/2019-497, a vrácen soudu prvního stupně k dalšímu řízení s právním názorem [bez toho, že by byl určen v dané věci základ nároku, a aniž by soudy dostatečně hodnotily předmět sporu podle hmotného práva, konkrétně podle ustanovení § 382 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále již jen „obch. zák.“), bylo nesprávně rovnou aplikováno procesní ustanovení § 136 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále již jen „o. s. ř.“)], nově o věci rozhodl rozsudkem ze dne 6. 11. 2019, č. j. 24 Cm 242/2013-510, tak, že výrokem I žalované uložil zaplatit žalobkyni 3 398 671,20 Kč s úrokem z prodlení 7,5 % p.a. od 17. 10. 2012 do zaplacení a výroky II a III rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 11. 2021, č. j. 4 Cmo 13/2020-535, výrokem I potvrdil žalovanou napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. co do částky 2 124 169,50 Kč s úrokem z prodlení 7,5 % p.a. od 17. 10. 2012 do zaplacení a co do částky 1 274 501,70 Kč s úrokem z prodlení 7,5 % p.a. od 17. 10. 2012 do zaplacení rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že žalobu zamítl; výrokem II rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů a výrokem III rozhodl, že účastníci jsou povinni zaplatit náhradu nákladů řízení státu každý ve výši 1 250 Kč na účet Krajského soudu v Ústí nad Labem. Odvolací soud vyšel ze skutečnosti, že mezi účastnicemi nebylo sporu o tom, že dne 13. 12. 2011 došlo ke vzniku požáru v suterénu budovy, v níž měla poškozená společnost ROSSMANN, spol. s r. o. pronajaté prostory, a že zakouřením prostor provozovny poškozené společnosti při požáru došlo ke škodě na majetku poškozené, přičemž žalobkyně, jako pojistitelka, poskytla uvedené společnosti, jakožto pojištěné osobě, z uvedené pojistné události pojistné plnění ve výši 4 248 339 Kč na základě pojistné smlouvy. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že příčinnou vzniku požáru bylo zahoření od žhavé okuje při demontáži vzduchotechniky pracovníky, které k činnosti zajistila žalovaná, čímž porušila povinnost počínat si tak, aby nedošlo ke vzniku škody. Shodl se se soudem prvního stupně, že právní základ nároku žalobkyně byl prokázán a nadále bylo třeba stanovit kvantifikaci poměru odpovědnosti žalované poškozené s ohledem na ustanovení § 382 obch. zák., bylo-li zjištěno že i poškozená společnost porušila smluvní povinnost při provádění rekonstrukce pronajatého prostoru, když nedodržela projekt požárně bezpečnostního řešení rekonstrukce prodejny, nevytvořila v rozporu s relevantními předpisy a projektovou dokumentací samostatný požární úsek a utěsnění prostupu elektroinstalace požární ucpávkou. Vzhledem k tomu, že znalci se shodli v tom, že nelze jednoznačně zjistit, nakolik se na vzniku škody podílelo jednání žalované poškozené společnosti, určil soud výši nároku podle úvahy ve smyslu § 136 o. s. ř., a podle závazného právního názoru Nejvyššího soudu s přihlédnutím ke zjištěným okolnostem posuzovaného případu a hodnocením provedených důkazů. Zatímco soud prvního stupně dospěl k závěru, že pro porušení předepsané prevenční povinnosti poškozenou je její nárok na náhradu škody, který přešel na žalobkyni, snížen v rozsahu 20 %, a proto ve zbývajícím rozsahu 80 %, tj. ve výši 3 398 671,20 Kč, je uplatněný nárok oprávněný, odvolací soud dospěl k závěru, že nárok žalobkyně je vyloučen porušením její právní povinnosti v rozsahu 50 %, tj. v rozsahu 2 124 169, 50 Kč (50 % z 4 248 339 Kč), proto co do této částky s příslušným úrokem z prodlení vyhovující rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a v části co do částky 1 274 501, 70 Kč s příslušným úrokem z prodlení zamítl, zůstalo-li po předešlých řízeních předmětem žaloby 3 398 671,20 Kč s příslušenstvím. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního považoval za rozhodné pro určení poměru výše škody, resp. pro rozsah snížení nároku na náhradu uplatněné škody, významné porušení povinnosti žalovanou a poškozenou ve stejném rozsahu. Porušení významné povinnosti žalované spatřoval v tom, že si sjednala neodborné pracovníky k výkonu rizikové činnosti, což vedlo ke vzniku požáru a vzniku škody poškozené následně hrazené žalobkyní, a porušení významné povinnosti poškozené shledal v ignorování požárně bezpečnostního řešení při rekonstrukci provozovny zvyšující výši vzniklé škody, což nebylo možno podle odvolacího soudu považovat za nic jiného, než též za jednání riskantní a navíc vědomé vzhledem k ujištění zhotovitele o použití předepsaných materiálů. Vzal v úvahu zjištění, že i kdyby byl prostup elektroinstalace utěsněn požární ucpávkou, jež poskytuje protipožární ochranu po dobu 90 minut, došlo by s ohledem na trvání požáru [180 minut (+/- 30 minut)], i tak k šíření kouře do provozovny poškozené, ale vzniklá škoda na zařízení a zboží poškozené by byla nepochybně výrazně nižší. Odvolací soud proto v části týkající se částky 2 124 169,50 Kč s příslušenstvím rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a části 1 274 501,70 Kč s příslušenstvím změnil tak, že v této části uplatněný nárok zamítl. Proti části výroku I rozsudku odvolacího soudu, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen co do částky 2 124 169,50 Kč s příslušenstvím, a výrokům II a III o náhradě nákladů řízení, podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřuje podle § 237 o. s. ř. v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky hmotného a procesního práva, konkrétně se odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1069/2011, 23 Cdo 2601/2008, 28 Cdo 418/2009 a 28 Cdo 4843/2016, týkajících se aplikace § 136 o. s. ř., a rozhodl též v rozporu se závazným právním názorem vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2093/2019, vyneseným v této věci. Podle dovolatelky se v dané věci primárně nejedná o situaci stanovení nároků podle § 136 o. s. ř., o posouzení specifické právní otázky, pro níž by bylo nutné aplikovat § 136 o. s. ř., ale o hodnocení právně významných skutečností na základě § 132 o. s. ř., v daném případě ohledně existence neutěsněného prostupu elektroinstalace, která byla důvodem zasažení a poškození prodejny kouřem, a v kontextu učiněných zjištění i související vzniklé škody a posouzení nároku podle ustanovení § 382 obch. zák. Podle dovolatelky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu tím, že hodnotil poměr závažnosti porušení právních povinností na straně dovolatelky a poškozené, jako již v předešlém rozsudku, který byl zrušen Nejvyšším soudem, odchýlil se tak od závazného právního závěru dovolacího soudu v jeho zrušujícím rozsudku, ale i od dalších shora označených judikátů. Dovolatelka namítá, že přinejmenším nebyl poměr škody na straně dovolatelky a poškozené stanoven na základě prokázaných skutečností umožňujících jasné kvantitativní závěry. Za nesprávný považuje především závěr soudu, že pokud byly požární ucpávky projektovány na požární odolnost 90 minut a požár