23 Cdo 1103/2025 — Nejvyšší soud

23 Cdo 1103/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 2. 2026 Spisová značka:23 Cdo 1103/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:23.CDO.1103.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:29. 3. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 1103/2025-736 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně Roman Arbeiter, stavební huť s. r. o, se sídlem v Hodonicích, Nádražní 322, identifikační číslo osoby 60740817, zastoupené Mgr. Radkem Dřevěným, advokátem se sídlem ve Znojmě, náměstí Svobody 210/18, proti žalované obci Bořetice, se sídlem v Bořeticích 39, identifikační číslo osoby 00283037, zastoupené Mgr. Bc. Ivo Nejezchlebem, advokátem se sídlem v Brně, Joštova 138/4, o zaplacení částky 452.173 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 4 C 75/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 11. 2024, č. j. 17 Co 219/2023-704, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 10.270 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení k rukám zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: (dle § 243f odst. 3 o. s. ř.) 1. Okresní soud v Břeclavi (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 5. 2023, č. j. 4 C 75/2016-645, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 371.396 Kč s příslušenstvím (výrok I) a současně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 236.105,58 Kč (výrok II). 2. K odvolání žalované Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 5. 11. 2024, č. j. 17 Co 219/2023-704, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (první výrok), ve výroku II rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 304.347,72 Kč (druhý výrok), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok). 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též jen „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí: a. závisí na vyřešení otázky hmotného práva – naplnění předpokladů předsmluvní odpovědnosti obce (jakožto právnické osoby veřejného práva) za škodu a otázky předsmluvní odpovědnosti za škodu obecně – při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu b. stojí na nesprávném právním posouzení podmínek přípustnosti rozhodnutí obce jako veřejného zadavatele o zrušení výběrového řízení pro veřejnou zakázku malého rozsahu zadávanou mimo režim (tehdy účinného) zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, před podpisem smlouvy, což je otázka, která podle názoru dovolatelky nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu podrobněji a uceleně řešena c. stojí na nesprávném právním posouzení skutkového stavu o tom, zda postup žalované odpovídal zákonným požadavkům na nakládání s majetkem obce, včetně toho, zda v dané situaci byl udělen či alespoň byl očekávatelný souhlas orgánů vyžadovaný k příslušné majetkové transakci d. závisí na řešení otázky, zdali hodnocení důkazů ze strany odvolacího soudu nebylo svévolné, tj. provedené bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního a logického základu, které porušuje právo žalované na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, příp. i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod 4. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 5. Žalobkyně se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že dovolání nepovažuje za přípustné. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl. 6. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle ustanovení § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné. 7. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 8. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 9. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. ustanovení § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. 10. Dovolání není přípustné. 11. Přípustnost dovolání v prvé řadě nezakládají dovolací námitky pod písm. a) a c), které je třeba posuzovat společně a jejichž podstata směřuje k otázce naplnění předpokladů předsmluvní odpovědnosti obce jakožto právnické osoby veřejného práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. 12. V této souvislosti je třeba připomenout, že soudy nižších stupňů rozhodovaly znovu poté, co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 1. 12. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3306/2021, zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2021, č. j. 17 Co 225/2020-369, a rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 10. 6. 2020, č. j. 4 C 75/2016-317, ve výrocích II a III. 13. Dovolací soud v nadepsaném rozsudku, mimo jiné s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 25 Cdo 15/2021, uveřejněný pod číslem 87/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, připomněl, že vstoupí-li určitá osoba do kontraktačního procesu s obcí, musí si být (v souladu s obecnou zásadou, že neznalost práva neomlouvá) vědoma zákonných požadavků na majetkoprávní jednání obce. Při posuzování, zda se spolukontrahentovi mohlo jevit uzavření smlouvy jako vysoce pravděpodobné a mohl mít důvodné očekávání v uzavření smlouvy, je tak možné přihlížet i k tomu, zda postup obce jako potenciálního smluvního partnera odpovídal zákonným požadavkům na nakládání s majetkem obce, včetně toho, byl-li v kontextu dané situace udělen či byl-li alespoň očekávatelný souhlas orgánů vyžadovaný k příslušné majetkové transakci [tedy zastupitelstva obce v případech podle § 85 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), dále jen „zákon o obcích“, případně rady obce podle § 102 zákona o obcích]. Probíhají-li smluvní jednání způsobem vyhovujícím zákonu o obcích a vyslovení souhlasu se smlouvou lze mít za očekávatelné i z pohledu příslušných orgánů obce, pak není důvodu slevovat z ochrany druhé smluvní strany a upírat jí důvodné očekávání uzavření smlouvy, a to ani s ohledem na obměnu osob v orgánech obce v návaznosti na komunální volby. 14. Smlouva, která vyžaduje schválení zastupitelstva obce, popřípadě rady obce, je bez tohoto schválení neplatná. Přičemž nelze-li schválení očekávat, nemůže být osoba jednající s obcí v dobré víře v (platné) uzavření smlouvy. Proto do okamžiku, než je u druhé strany založena dobrá víra v uzavření smlouvy, může smluvní strana ukončit jednání o uzavření smlouvy z jakéhokoli důvodu, aniž by čelila následkům předsmluvní odpovědnosti. Jelikož však odvolací soud při zkoumání dobré víry žalobkyně v uzavření smlouvy nezohlednil právní úpravu týkající se právních jednání obce, bylo jeho právní posouzení naplnění předpokladů předsmluvní odpovědnosti neúplné, a tudíž nesprávné. 15. V dalším řízení se tak soudy nižších stupňů zabývaly také tím, jaký vliv na projednávanou věc má skutečnost, že žalovaná je obcí, a zda její postup odpovídal zákonným požadavkům na nakládání s majetkem obce, včetně toho, zda v dané situaci byl udělen či alespoň byl očekávatelný souhlas orgánů vyžadovaný k příslušné majetkové transakci. 16. Jak přitom uvedl v odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně, na které odvolací soud v odstavci 31 svého rozsudku odkázal a se kterým se zcela ztotožnil, v průběhu celého řízení o předmětné veře