23 Cdo 1104/2008 — Nejvyšší soud

23 Cdo 1104/2008 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 1. 2009 Spisová značka:23 Cdo 1104/2008 ECLI:ECLI:CZ:NS:2009:23.CDO.1104.2008.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 237 odst. 2 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 1104/2008 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeněk Des a JUDrr., Ing. Jan Hušek ve věci žalobce F. P., podnikatele zastoupeného JUDr. Ing. L. P. Ph.D., advokátem proti žalovanému M. G., podnikateli, , zastoupenému JUDr. J. V., advokátem o zaplacení částky 95.035,60 Kč s přísl., vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 47 C 292/93, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. října 2007 č. j. 28 Co 415/2003 - 223 takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen uhradit žalobě na nákladech dovolacího řízení částku 7 336,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ing. L.P., PhD. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. prosince 2002 č. j. 47 C 292/93 – 140 zamítl ve výroku I žalobu žalobce směřující k tomu, aby žalovanému bylo uloženo zaplatit mu 95.035,60 Kč s poplatkem z prodlení 0,05% denně od 10. 10. 1992 do zaplacení, ve výroku II zamítl vzájemnou žalobu žalovaného, aby bylo žalobci uloženo zaplatit mu 7.702,64 Kč s 16% úrokem od 1. 6. 1992 do 13. 12. 1993, výrokem III zrušil usnesení Městského soudu v Brně ze dne 20. 5. 1997 č. j. 47 C 292/93 – 70 a vrátil žalobci přeplatek soudního poplatku ve výši 636,- Kč a ve výroku IV rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce i žalovaný byli soukromí podnikatelé, žalobce byl oprávněn podnikat v oboru racionalizační, poradenské a zprostředkovatelské služby, vedení agendy v oblasti silniční dopravy, poradenské a zprostředkovatelské služby při využívání volné dopravní a přepravní kapacity, zprostředkování prodeje, nákupu a leasingu dopravních prostředků. Žalovaný byl oprávněn podnikat v oboru nákladní dopravy od 29. 8. 1990 do 31. 12. 1992 a na dobu od 1. 1. 1991 do 31. 12. 1991 mu bylo povoleno provádět mezinárodní přepravu věcí do všech států Evropy a Asie pro cizí potřebu motorovým vozidlem typu L., a návěsem. Dne 15. 1. 1991 uzavřel žalobce a pan J. V. jako zprostředkovatelé s žalovaným jako dopravcem smlouvu č. 40/91 o zprostředkování mezinárodní kamionové dopravy. Podle čl. I smlouvy bylo jejím předmětem zprostředkování a realizace vnitrostátní a zahraniční dopravy vozidly dopravce a služeb spojených s touto činností ve sjednaných relacích. Fakturaci dopravného měl provádět zprostředkovatel, a to jménem dopravce, dopravce se zavázal poskytovat zprostředkovatelům všechny doklady pro fakturaci, dále se zavázal uhradit zprostředkovatelům všechny náklady vzniklé činností pro něj, mezi jiným i cenu za čerpání pohonných hmot na úvěrové karty. Dohoda byla uzavřena na dobu neurčitou. Oba účastníci řízení se shodli na tom, že při realizaci přepravy a platebního styku mezi sebou nepostupovali zcela podle výše uvedené smlouvy, nýbrž žalobce uzavřel svým jménem přepravní smlouvu s třetí osobou, na jejímž základě potom uzavřel opět svým jménem přepravní smlouvu s žalovaným. Žalovaný po provedení přepravy odevzdal listiny k ní se vztahující žalobci, žalobce na jejich základě vystavil fakturu svým jménem třetí osobě a poté vystavil opět svým jménem žalovanému dobropis. Na základě dobropisu zaplatil žalovanému sjednané přepravné po odečtení své provize. Pro zahraniční cesty vybavil žalobce žalovaného kartou D. pro nákup pohonných hmot, kterou získal na základě dohody o spolupráci v mezinárodní kamionové přepravě zboží uzavřené dne 1. 2. 1991 s Č. P., a. s. V této dohodě se Č. zavázal pro žalobce obstarat úvěrové karty a devizově hradit účty za odebrané pohonné hmoty. Zúčtování mezi Č. a žalobcem mělo probíhat každých 15 dnů na základě faktur ze zahraničí, kdy Č.účtoval žalobci pohonné hmoty odebrané v cizině. Na základě faktury Č. fakturoval žalobce odebrané pohonné hmoty žalovanému a přiložil k nim vždy přehled o čerpání pohonných hmot v cizině, který měl k dispozici od německé společnosti a který obsahoval mimo jiné SPZ vozidla, do nějž byly pohonné hmoty čerpány, datum čerpání, druh pohonných hmot, jejich množství a cenu v příslušné národní měně. Soud prvního stupně zjistil, že v sedmi případech, které jsou v jeho rozsudku přesně specifikovány, žalovaný faktury žalobce neuhradil, přičemž celková částka všech těchto faktur odpovídá uplatněnému žalobnímu návrhu žalobce (95.035,60 Kč). Soud rovněž zjistil, že žalobce nebyl schopen doložit u faktury č. 517 a 558 příslušnou fakturu Č.. Soud prvního stupně dále zjistil, že v září a říjnu 1991 provedl žalovaný pro žalobce celkem čtyři přepravy, za něž mu vyfakturoval čtyřmi fakturami dne 7. 5. 1992 celkem 116.399,- Kč. Tentýž den žalobce žalovanému odeslal dopis, v němž mu vytýkal, že přepravy byly provedeny nekvalitně, žádal o nápravu a upozornil na odpovědnost za vzniklou škodu. Faktury na přepravné proto neuhradil a vrátil je žalovanému jako neopodstatněné. Žalovaný vyzval žalobce nejprve k úhradě faktur dopisem svého právního zástupce dne 22. 5. 1992, následně potom dne 28. 5. 1992 žalobci oznámil provedení zápočtu vzájemných pohledávek. Oproti pohledávkám žalobce v celkové výši 108.696,36 Kč započetl své pohledávky ve výši 116.399,- Kč a vyzval žalobce k úhradě své přebývající pohledávky ve výši 7.702, 64 Kč. Podle dopisu ze dne 28. 5. 1992 a jeho přílohy byly v pohledávkách žalobce vůči žalovanému zahrnuty všechny neuhrazené faktury za čerpání pohonných hmot a pohledávka žalovaného byla tvořena neuhrazenými fakturami za přepravné za přepravy uskutečněné v září a říjnu 1991 pro žalobce. Žalobce toto započtení odmítl jako neopodstatněné. Soud prvního stupně vycházeje z uvedeného skutkového zjištění posoudil vztah mezi účastníky jako vztah mezi podnikateli, který vznikl v roce 1991, a proto na něj podle ust. § 773 odst. 1 obchodního zákoníku aplikoval režim dřívějšího právního předpisu, kterým byl hospodářský zákoník. Vztahy vznikající v mezinárodní silniční nákladní přepravě upravuje vyhl. č. 11/1975 Sb. o Úmluvě o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR). Na otázky touto Úmluvou neupravené je nutno aplikovat z. č. 101/1963 Sb. o právních vztazích v mezinárodním obchodním styku (ZMO). Nárok žalobce na zaplacení pohonných hmot není podle názoru soudu prvního stupně nárokem z mezinárodní silniční nákladní přepravy, je ho proto nutno posoudit podle hospodářského zákoníku. Žalobce opíral svůj nárok o smlouvu č. 40/91 uzavřenou s žalovaným dne 15. 1. 1991. Praxe stran však byla od smlouvy odlišná, dohodu jako celek posoudil proto soud prvního stupně jako dohodu mezi stranami neúčinnou. Současně však usoudil, že účastníci převzali z této dohody některá ustanovení, a to konkludentní formou pro konkrétně uzavírané přepravní smlouvy. Aby mohl žalovaný čerpat v cizině pohonné hmoty, musel od žalobce převzít úvěrovou kartu D. a bylo mu samozřejmě známo, že čerpané pohonné hmoty v cizině neplatí, že tyto platí žalobce, kterému bude muset cenu pohonných hmot následně uhradit, jak také v mnoha případech činil. Z tohoto důvodu posoudil soud nárok žalobce na zaplacení ceny pohonných hmot jako nárok z konkludentně uzavřené smlouvy. Jako takový se nárok podle ust. § 131a hospodářského zákoníku promlčoval v tříleté lhůtě, která počínala běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. V daném případě začala promlčecí doba běžet ode dne následujícího po splatnosti faktur za pohonné hmoty. Nejstarší faktura č. 375 byla splatná 26. 8. 1991, nárok z ní by mohl být poprvé uplatněn dne 29. 8. 1991 (27. 8. 1991 byla sobota). Byla-li žaloba doručena soudu dne 15. 9. 1993, tj. za běhu promlčecí lhůty u nejstarší pohledávky žalobce, nemohlo u ní, tím méně u dalších faktur, dojít k promlčení, které namítal žalovaný. Následně se soud prvního stupně zabýval tím, zda pohledávka žalobce nezanikla kompenzací provedenou žalovaným. K započtení použil žalovaný své pohledávky na přepravném. Vůči skutečnosti provedení přepravy i částkám přepravného žalobce nic nenamítal, tvrdil však, že žalovaný nemá nárok na jejich zaplacení z důvodu nekvalitní přepravy. Toto tvrzení však neprokázal. Žalovanému vznikl nárok na zaplacení přepravného a tento nárok mohl podle ust. § 265 ZMO kompenzovat proti nároku žalobce i proti vůli druhé strany závazku. Protože podle ust. čl. 32 bodu 4 Úmluvy C. promlčené nároky nelze uplatňovat ani vzájemnou žalobou ani námitkami, zabýval