23 Cdo 114/2025 — Nejvyšší soud

23 Cdo 114/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:17. 12. 2025 Spisová značka:23 Cdo 114/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:23.CDO.114.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Ochranné známky Nekalá soutěž Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:9. 2. 2026 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí III.ÚS 824/26 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 114/2025-249 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyň a) PLUSIM CZ spol. s r.o., se sídlem v Praze 10, Za Zastávkou 837, identifikační číslo osoby 05780012, a b) PLUSIM spol. s r.o., se sídlem v Bratislavě, Kopčianska 92, Slovenská republika, identifikační číslo osoby 35818565, obou zastoupených Mgr. Markem Šimkou, advokátem se sídlem v Brně, Moravské náměstí 754/13, proti žalované AGENTURA PLUS, spol. s r.o., se sídlem v Praze 6, Evropská 690/138, identifikační číslo osoby 25759973, zastoupené Mgr. Klárou Labalestra, advokátkou se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1041/12, o ochranu před nekalosoutěžním jednáním a náhradu škody ve výši 83 501 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 15 Cm 7/2019, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 6. 2024, č. j. 1 Cmo 19/2024-202, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně a) je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 511 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce. III. Žalobkyně b) je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 511 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 8. 2023, č. j. 15 Cm 7/2019-134, uložil žalované povinnost zdržet se užívání označení graficky znázorněného v rozsudku soudu prvního stupně, a to jak jí samotnou, tak prostřednictvím jakýchkoliv třetích osob (výrok I), zamítl žalobu, aby byla žalovaná povinna uhradit žalobkyni a) z titulu přiměřeného zadostiučinění v penězích částku 500 000 Kč (výrok II), zamítl žalobu, aby byla žalovaná povinna uhradit žalobkyni b) z titulu náhrady škody částku ve výši 83 501 Kč (výrok III), zamítl žalobu, aby byla žalovaná povinna jako součást přiměřeného zadostiučinění uveřejnit a ponechat nepřetržitě po dobu třiceti následujících dnů na svých webových stránkách www.agenturaplus.cz oznámení specifikované a uvedené v rozsudku soudu prvního stupně (výrok IV), zamítl žalobu, aby byla žalovaná povinna ve smyslu § 155 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) uveřejnit na svých webových stránkách www.agenturaplus.cz, a to kdekoliv na titulní stránce, text rozsudku, a ponechat jej zveřejněný nepřetržitě po dobu následujících třiceti dnů (výrok V) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok VI). 2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhaly uvedených nároků z důvodu, že si žalovaná „požádala o registraci“ ochranné známky PLUSIM (č. zápisu 364135) (dále jen „sporná ochranná známka“) totožné s dříve zapsanou ochrannou známkou žalobkyně b) pro území Slovenské republiky. Žalovaná tak podle žalobkyň učinila v rozporu s dobrými mravy a způsobuje jim trvalou újmu. 3. K odvolání žalobkyň i žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 6. 2024, č. j. 1 Cmo 19/2024-202, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že se žaloba s návrhem, aby byla žalovaná samotná i prostřednictvím jakýchkoliv třetích osob povinna zdržet se užívání v rozsudku graficky znázorněného označení, zamítá (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok). 4. Předmětem odvolacího řízení byl rozsudek soudu prvního stupně toliko ve výrocích I a VI. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že zde není důvodná hrozba užívání označení žalovanou, která by odůvodnila uložení tzv. zápůrčího nároku. Sporná ochranná známka žalované byla rozhodnutím Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 17. 1. 2024, č. j. O-540882/D23048752/2023/ÚPV, zrušena pro skutečnost, že ochranná známka nebyla užívána po dobu pěti let. V řízení bylo rovněž prokázáno, že žalovaná označení odpovídající ochranné známce fakticky nikdy nepoužívala. Odvolací soud proto rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba s návrhem na uložení tzv. zápůrčího nároku zamítá. 5. Rozsudek odvolacího soudu napadly výslovně v celém jeho rozsahu žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřovaly v tom, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popřípadě se jedná o otázku v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešenou. Konkrétně dovolatelky namítají, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3893/2010, a ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2939/2011, při posouzení přípustnosti preventivního zdržovacího nároku v situaci, kdy podle odvolacího soudu nehrozí již další zásah do práv žalobkyň, ke kterému podle soudů obou stupňů prokazatelně došlo, protože v mezidobí došlo ke zrušení ochranné známky, jejíž registraci žalovaná provedla v rozporu s dobrými mravy, čímž se také dopustila nekalé soutěže. Dovolatelky dále namítají, že je napadený rozsudek zmatečný. 6. Žalobkyně navrhly, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 7. Žalovaná se k dovolání žalobkyň vyjádřila a uvedla, že shledává nároky obou žalobkyň nedůvodnými. 8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými, zastoupenými advokátem [§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.], posuzoval, zda dovolání obsahuje zákonem stanovené náležitosti a zda je přípustné. 9. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 11. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, přihlédne k případným vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). 12. Dovolání není přípustné, neboť odvolací soud se při řešení předložené otázky od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil. 13. Z ustálené rozhodovací praxe ve vztahu k tzv. zápůrčímu (zdržovacímu) nároku vyplývá, že právo domáhat se zdržení určitého jednání má preventivní povahu a jeho uplatněním se dotčená osoba brání proti tomu, aby jednání, jímž jsou poškozena její práva, pokračovalo nebo se opakovalo, popř. odvrací hrozbu, že by k takovému zásahu mohlo dojít. Při rozhodování o tzv. zápůrčím nároku není třeba prokázat plánování nebo konkrétní připravování pokračování v závadném jednání žalovaného. Pouhá hrozba závadného jednání k uložení zdržovacího nároku v tomto případě postačuje. Při rozhodování o tzv. zápůrčím nároku je navíc nutné přihlížet k tomu, zda k protiprávnímu jednání již v minulosti došlo, či zda se jedná pouze o hrozbu vzniku protiprávního jednání v budoucnu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2793/2020, uveřejněný pod číslem 61/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo jeho rozsudky ze dne 28. 1. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3893/2010, a ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2939/2011). 14. Nejvyšší soud ve svém rozhodování dále uvedl, že tzv. zápůrčí nárok je nárokem působícím do budoucna. Předpokladem pro uložení povinnosti zdržet se určitého jednání je proto, kromě prokázání závadnosti tohoto jednání, také zjištění soudu, že je uložení této povinnosti do budoucna nezbytné, tedy že takové závadné jednání trvá nebo hrozí. Pro posouzení, zda lze vyhovět zdržovacímu nároku za situace, kdy před rozh