23 Cdo 1250/2025 — Nejvyšší soud

23 Cdo 1250/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 2. 2026 Spisová značka:23 Cdo 1250/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:23.CDO.1250.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:22. 3. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 1250/2025-404 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně RENOKOV STEEL s. r. o., se sídlem ve Střelicích, č. p. 95, identifikační číslo osoby 28306031, zastoupené Mgr. Davidem Střížem, advokátem se sídlem v Olomouci, 17. listopadu 1230/8, proti žalované OLTEC a. s., se sídlem v Brně, Václavská 237/6, identifikační číslo osoby 02424304, zastoupené JUDr. Zdeňkou Jedličkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Bašty 413/2, o zaplacení částky 543.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 242 C 25/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 9. 2024, č. j. 74 Co 104/2023-370, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13.249,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně. Odůvodnění: (dle § 243f odst. 3 o. s. ř.) 1. Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 1. 2023, č. j. 242 C 25/2020-295, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 3. 6. 2024, č. j. 242 C 25/2020-344, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 543.000 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III). 2. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem označeným v záhlaví potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadený rozsudek závisí na „vyřešení otázky hmotného práva, která doposud v praxi dovolacího soudu nebyla řešena“. 4. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). 5. Žalobkyně se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že napadené rozhodnutí pokládá za správné, a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, popřípadě zamítnuto. 6. Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalované rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné. 7. Dle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 8. Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 9. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria uvedená v tomto ustanovení. Dovolání je přípustné tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn přípustnost posuzovat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti stanovená v § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. 10. Dovolání není přípustné. 11. Podstata dovolací argumentace směřuje do námitek, zda jsou požadavky veřejnoprávních předpisů určující pro posouzení, co je ujednaným předmětem díla. Dovolatelka namítá, že odvolací soud „nesprávně právně věc posoudil, pokud uzavřel, že mezi stranami nebylo ujednáno, že součástí provedení demolice objektu Mendlovo náměstí 8, Brno, bylo i předání dokumentace podle přílohy č. 15 vyhl. č. 499/2006 Sb., vyhláška o dokumentaci staveb, ve znění pozdějších předpisů“. Současně se dle dovolatelky žalobkyně „ve smyslu ustanovení § 5 odst. 1 [zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“)] přihlásila k tzv. zvláštní způsobilosti“. Dovolatelka dále namítá, že z § 160 zákona č. 183/2006 Sb., stavební zákon, vyplývá, že zákon vylučuje, aby dané stavební dílo prováděl laik, ale musí je provádět stavební podnikatel. Již z tohoto je, dle dovolatelky, zcela zřejmé, že nemůže platit právní posouzení věci učiněné ze strany odvolacího soudu, že mezi stranami nebylo ujednáno i předání dokumentace podle přílohy č. 15 vyhl. č. 499/2006 Sb., vyhláška o dokumentaci staveb, ve znění pozdějších předpisů.“ Dle dovolatelky nebylo nezbytné, aby „v pozici laika přesně do textu smlouvy (objednávky) zanesla každou jednotlivou povinnost z veřejného práva, která se vztahuje na provádění demolice stavby“. 12. Podstata dovolacích námitek tak směřuje do zpochybnění obsahu ujednání stran s poukazem na veřejnoprávní regulaci. V podmínkách projednávané věci však tyto námitky přípustnost dovolání nezakládají. 13. Podle judikatury (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2608/2016, nebo ze dne 16. 9. 2021, sp. zn. 21 Cdo 2954/2020) je možnost smluvních stran upravit obsah jejich závazkového vztahu odchylně od zákona omezena jen tehdy, jde-li o jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud smysl a účel zákona vyžaduje jeho neplatnost (§ 580 odst. 1 o. z.). Podle § 1725 druhé věty o. z. je v mezích právního řádu stranám ponecháno na vůli svobodně si smlouvu ujednat a určit její obsah. Podle § 1746 odst. 1 o. z. se zákonná ustanovení upravující jednotlivé typy smluv použijí na smlouvy, jejichž obsah zahrnuje podstatné náležitosti smlouvy stanovené v základním ustanovení pro každou z těchto smluv. 14. Podle § 1 odst. 1 o. z. vytvářejí ustanovení právního řádu upravující vzájemná práva a povinnosti osob ve svém souhrnu soukromé právo. Uplatňování soukromého práva je nezávislé na uplatňování práva veřejného. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 21. 5. 2025, sp. zn. 22 Cdo 985/2025 (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2025, sp. zn. 22 Cdo 2370/2025, nebo ze dne 25. 8. 2025, sp. zn. 22 Cdo 1589/2025), vyložil, že soukromé právo v objektivním smyslu (objektivní soukromé právo) se uplatňuje nezávisle na objektivním právu veřejném. Určitý skutkový stav – ve smyslu komplexu skutečností, které jsou spolu vnitřně spjaty a vytvářejí jednotný celek – může mít význam buď jenom z hlediska soukromého práva, nebo naopak jenom pro právo veřejné. Stejně tak nebude stejný ani právní následek, který v jedné a ve druhé oblasti právní norma se skutkovou podstatou spojuje, včetně toho, že to, co může být soukromým právem aprobováno, může být ve veřejném právu sankcionováno, a naopak. To je dáno odlišným účelem obou oblastí právní regulace. Uvedené příklady rovněž názorně demonstrují, že při posuzování skutkových stavů, které jsou významné jak z pohledu práva soukromého, tak i z hlediska práva veřejného, je nutno vždy samostatně zvážit, jaké znaky skutkové podstaty stanoví norma práva soukromého a jaké norma práva veřejného, a dále separátně posoudit, zda těmto zákonem stanoveným znakům odpovídají konkrétní individuální skutkové okolnosti. Podle toho pak mohou nastat právní následky v obou oblastech, pouze v jedné, nebo dokonce v žádné z nich. Nastoupení následků v jedné z těchto oblastí není podmínkou či předpokladem pro to, aby nastaly právní následky v oblasti druhé, a stejně tak z toho, že je kupříkladu naplněna skutková podstata veřejnoprávní normy, nelze dovozovat bez dalšího závěry v oblasti práva soukromého a naopak (k tomu srovnej LAVICKÝ, Petr. § 1 [Soukromé a veřejné právo; dispozitivnost; zakázaná ujednání]. In: LAVICKÝ, Petr a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 4, marg. č. 2). 15. Dále v již citovaném rozsudku sp. zn. 22 Cdo 985/2025 Nejvyšší soud vyložil, že typickou oblastí, v níž se projevuje nezávislost uplatňování veřejného a soukromého práva v popsaném smyslu, představuje posuzování otázky, jaké právní následky má mít ve sféře soukromého práva porušení veřejnoprávních povinností. Spočívá-li porušení veřejnoprávní povinnosti v tom, že je