23 Cdo 1341/2023 — Nejvyšší soud

23 Cdo 1341/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 8. 2024 Spisová značka:23 Cdo 1341/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:23.CDO.1341.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Zdravotní pojištění Dovolání (vady) Nepřípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 241a odst. 2 o. s. ř. § 243c odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:20. 9. 2024 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 20.11.2024IV.ÚS 3181/24 Veronika Křesťanová odmítnuto pro nepřípustnost<br/>odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost8. 1. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 1341/2023-234 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně Fakultní nemocnice Bulovka, se sídlem v Praze 8, Budínova 67/2, identifikační číslo osoby 00064211, zastoupené Mgr. Ing. Janem Procházkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 583/15, proti žalované Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky, se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2577/178, identifikační číslo osoby 47114304, zastoupené doc. JUDr. Petrem Šustkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Veleslavínova 59/3, o zaplacení 18 203 794 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 12 C 109/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 12. 2022, č. j. 70 Co 321/2022-204, takto: I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 27. 6. 2022, č. j. 12 C 109/2021-167, se zastavuje. II. Dovolání se odmítá. III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 62 823 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce. Odůvodnění: 1. Žalobou podanou dne 28. 6. 2021 se žalobkyně proti žalované domáhala zaplacení částky 18 203 794 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že jde o doplacení rozdílu mezi náklady, jež musela skutečně nutně vynaložit na poskytování služeb hrazených z veřejného zdravotního pojištění pojištěncům žalované v roce 2016, a úhradami uskutečněnými ze strany žalované na tyto služby za totéž období plynoucími ze smlouvy o poskytování a úhradě hrazených služeb uzavřené mezi účastnicemi včetně dodatků, tj. žádala o uhrazení doplatku, který jí podle jejího názoru náleží s ohledem na nález pléna Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 19/13 (jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu – na https://nalus.usoud.cz). Žalobkyně v roce 2016 účelně vynaložila na akutní hospitalizační péči poskytnutou pojištěncům žalované náklady ve výši 134 385 748 Kč. Žalovaná ovšem na základě uzavřeného úhradového dodatku uhradila na tuto péči jen částku 116 181 954 Kč. Dle žalobkyně má přitom úhrada za poskytnuté zdravotní služby co do výše odpovídat alespoň účelně vynaloženým nákladům za tyto služby, a to i v tom případě, že mezi sebou strany uzavřely smlouvu o poskytování a úhradě hrazených služeb a smluvní volnost stran je zde omezena specifickou veřejnoprávní regulací. 2. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek ze dne 27. 6. 2022, č. j. 12 C 109/2021-167, kterým Obvodní soud pro Prahu 3 zamítl žalobu o zaplacení 18 203 794 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 314 116 Kč (výrok I), a rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 125 646 Kč (výrok II). 3. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění a právních závěrů soudu prvního stupně, tj. že účastnice řízení spolu dne 31. 1. 2013 uzavřely smlouvu o poskytování a úhradě hrazených služeb č. 1NEM_00011, na jejímž základě žalobkyně pojištěncům žalované poskytovala sjednané zdravotní služby a žalovaná tyto (v mezích smlouvy) hradila, a to v souladu s § 17 odst. 1 a 2 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů (dále též jen „zákon č. 48/1997 Sb.“), a vyhláškou č. 618/2006 Sb., kterou se vydávají rámcové smlouvy. K této smlouvě byl účastnicemi pro rok 2016 uzavřen úhradový dodatek č. NEM/2016 ze dne 1. 3. 2016, ve kterém byla sjednána výše úhrad vycházející do značné míry z vyhlášky č. 273/2015 Sb., o stanovení hodnot bodu, výše úhrad hrazených služeb a regulačních omezení pro rok 2016 (dále též jen „vyhláška č. 273/2015 Sb.“), a ve kterém si strany ujednaly, že výše úhrady bude zahrnovat individuálně smluvně sjednanou složku úhrady, úhradu formou případového paušálu a ambulantní složku úhrady, přičemž referenčním obdobím bude rok 2014. Žalovaná na základě vyúčtování ze dne 28. 6. 2017 zaplatila žalobkyni na úhradu za poskytnutou hospitalizační péči za rok 2016 částku 116 181 954 Kč, přičemž žalovaná proti vyúčtování neuplatnila námitky. 4. Odvolací soud uzavřel, že žalobkyně se žalobou vůči žalované nedomáhala zaplacení závazku plynoucího ze smlouvy o poskytování a úhradě hrazených služeb, neboť žádná z účastnic v průběhu řízení ani nesporovala, že by žalovaná neposkytla žalobkyni platby, ke kterým se zavázala úhradovým dodatkem. Žalobkyně požadovala dorovnání účelně vynaložených nákladů nad rámec úhrad ujednaných v této smlouvě, resp. v úhradovém dodatku, které ovšem nebylo „smluvně podloženo“. Na žalobkyní požadovanou částku se tak nemůže vztahovat režim rámcové smlouvy o poskytování a úhradě hrazených služeb „založený na obchodním zákoníku“. Z tohoto důvodu se ve věci neuplatí čtyřletá, nýbrž pouze tříletá promlčecí lhůta podle § 629 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Vzhledem k tomu, že se žalobkyně o tom, kolik jí bude celkem uhrazeno, dozvěděla již z vyúčtování dne 28. 6. 2017, její nárok se promlčel, neboť žaloba byla soudu doručena až dne 28. 6. 2021, tj. až poté, co tříletá promlčecí lhůta marně uplynula. 5. Odvolací soud se zároveň ztotožnil se skutkovým a právním závěrem soudu prvního stupně ohledně vlivu regulace cen na podnikání žalobkyně. Jestliže účastnice uzavřely úhradový dodatek, byť odkazující na úhradovou vyhlášku č. 273/2015 Sb., šlo o dohodou určený způsob úhrady, jenž musel odrážet alespoň průměrnou cenu poskytovaných zdravotních služeb. Žalobkyně přitom nijak neprokázala, že by pro ni bylo sjednání úhradového dodatku (ceny poskytovaných hospitalizačních služeb odkazující na úhradovou vyhlášku) zvlášť nevýhodné, nebo že by se bez zvláštního důvodu odchylovalo od obvyklých podmínek sjednávaných v obdobných případech. Podle odvolacího soudu tak soud prvního stupně správně s odkazem na nález pléna Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 5/15, usnesení téhož soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. IV. ÚS 989/21, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 32 Cdo 3546/2020 (jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz), uzavřel, že hledat spravedlivé určení ceny poskytnuté zdravotní péče je možné toliko v případě, kdy se pojišťovna a poskytovatel péče na ceně nedohodnou. Jestliže se proto žalobkyně v řešené věci dostala do ztráty, šlo o následek jejího přípustného podnikatelského rizika. Odvolací soud se ztotožnil i s posouzením, které učinil soud prvního stupně „pouze na okraj“ k námitkám žalované, a též neshledal důvod odchýlit se od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2007, sp. zn. 31 Cdo 3142/2006 (jenž je v rozsudku soudu prvního stupně, na který napadené rozhodnutí odkazuje, nesprávně uveden pod sp. zn. „31 Cdo 3172/2006 Sb.“), a nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 1. 2000, sp. zn. IV. ÚS 387/99 (jenž je v rozsudku soudu prvního stupně nesprávně citován jako „IV ÚS 387/99 ze dne 1. 1. 2000“), podle nichž na regulaci cen zdravotních služeb nedopadá regulace zákona o cenách, neboť je úhradová vyhláška ve vztahu k tomuto zákonu zvláštním právním předpisem. 6. Odvolací soud tudíž uzavřel, že nárok žalobkyně je jednak promlčen, jednak se žalobkyně domáhala plnění, jehož opodstatněnost nebyla založena ani na smluvním ujednání, ani nevyplývala z žádného právního předpisu. To, co bylo mezi stranami ujednáno, plněno bylo, přičemž požadavek na plnění nad rámec sjednaného postrádá z hlediska hmotněprávní úpravy jakékoliv opodstatnění. Považovala-li přitom žalobkyně za právní titul k plnění porušení práva na podnikání, nelze tomuto právnímu názoru podle odvolacího soudu s ohledem na výše uvedené přisvědčit. 7. Rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně (oba výslovně v celém jejich rozsahu), napadla žalobkyně včasně podaným dovoláním, v němž namítla nes