23 Cdo 1370/2025 – Nejvyšší soud

23 Cdo 1370/2025-402 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobců a) P. K., b) H. K., zastoupených Mgr. Radkem Vachtlem, advokátem se sídlem v Praze, Laubova 1729/8, proti žalované A. V., zastoupené Mgr. Veronikou Srpovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Korunní 880/101, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 10 C 187/2022, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2024, č. j. 26 Co 247/2024-360, ve znění opravných usnesení ze dne 14. 1. 2025, č. j. 26 Co 247/2024-364, a ze dne 3. 2. 2025, č. j. 26 Co 247/2024-366, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 39 628 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její zástupkyně. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Okresní soud v Rakovníku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 6. 2024, č. j. 10 C 187/2022-326, zamítl žalobu o určení, že tam specifikované nemovitosti v k. ú. XY jsou částečně ve společném vlastnictví žalobců, částečně ve vlastnictví žalobce a) (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). 2. K odvolání žalobců Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) dovoláním napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). 3. Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním. K přípustnosti dovolání uvedli citaci § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“) s tím, že nesprávnost právního posouzení věci dovozují z nesprávného posouzení otázky platnosti kupní smlouvy uzavřené mezi účastníky. Uplatnili dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci a nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu a navrhli, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 4. Žalovaná se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že považuje dovolání za nepřípustné, a navrhla, aby je dovolací soud odmítl, případně zamítl. 5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými, zastoupenými advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda dovolání obsahuje zákonem stanovené náležitosti a zda je přípustné. 6. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 7. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. stanoví, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). 9. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, přihlédne k případným vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). 10. Vymezení, v čem dovolatel spatřuje přípustnost dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Tuto povinnost dovolatel splní, koncipuje-li své dovolání tak, aby z jeho obsahu bylo zřejmé, kterou otázku hmotného nebo procesního práva podle jeho názoru odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu nebo která nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešena jinak (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). 11. Má-li být dovolání přípustné proto, že jde o otázku hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, musí být z dovolání zřejmé, o kterou dosud dovolacím soudem nevyřešenou otázku hmotného práva jde (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, a ze dne 31. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2753/2014). Pouhá polemika se závěry odvolacího soudu, aniž by z obsahu dovolání bylo jasné, jakou konkrétní právní otázku z celé škály těch, které se nabízejí, má dovolací soud v daném případě řešit, nemůže přípustnost dovolání založit (srov. například již zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Není-li z dovolání zřejmé, která konkrétní právní otázka má být řešena, trpí dovolání vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat. 12. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dále dovozuje, že má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, a usnesení ze dne 12. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1011/2022). 13. Proto k přípustnosti dovolání nepostačuje pouhé vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byly řádně vymezeny předpoklady přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, či ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Pokud občanský soudní řád vyžaduje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání a dovolací soud splnění těchto náležitostí posuzuje, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). 14. Nejvyšší soud dospěl v projednávané věci k závěru, že dovolání trpí vadami, neboť nesplňuje náležitosti, které zákon a citovaná judikatura klade na způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatelé především v dovolání neuvedli, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř. považují v projednávané věci za splněný. Může-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části, neboť v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání (srov. například již citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). 15. Kromě toho dovolatelé neformulovali v dovolání žádnou konkrétní otázku hmotného ani procesního práva, u níž by naplnění (ať už kteréhokoli) z výše uvedených kritérií přípustnosti spatřovali. Jejich dovolání tak představuje pouhou polemiku se závěry odvolacího soudu, jež přípustnost dovolání založit nemůže. 16. K tomu lze doplnit, že argumentace dovolatelů je ve své podstatě založena na tvrzení, že žalobci jednali v omylu o existenci jejich závazku z půjček, že žalobci byli udržováni v nejistotě o výši svých smluvních závazků, když žalovaná se svým manželem vytvořili síť vzájemně nepřehledných závazkových vztahů, že žalovaná žalobcům nikdy žádnou půjčku neposkytla, když mezi účastníky nikdy neexistovala vážná vůle uzavřít smlouvy o zápůjčkách a tyto půjčky byly fiktivní. Taková skutková zjištění však odvolací soud neučinil a na takových skutkových závěrech své rozhodnutí nezaložil. 17. Dovolací soud přitom ve svém rozhodování ustáleně dovozuje, že skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem, n