23 Cdo 1372/2015 — Nejvyšší soud

23 Cdo 1372/2015 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:19. 6. 2015 Spisová značka:23 Cdo 1372/2015 ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.1372.2015.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Patent Smlouva licenční Dotčené předpisy:§ 11 odst. 1 předpisu č. 527/1990Sb. § 14 odst. 1 předpisu č. 527/1990Sb. § 508 obch. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:17. 8. 2015 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 1372/2015 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobce ZVI a.s., se sídlem v Praze 5, Holečkova 103/31, IČ 47673621, zastoupeného JUDr. Petrem Vališem, advokátem se sídlem v Praze 7, pplk. Sochora 4, proti žalovanému Austin Detonator s.r.o., se sídlem ve Vsetíně, Jasenice 712, IČ 25689916, zastoupenému Mgr. Rostislavem Pekařem, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské nám. 57, o zaplacení částky 22 557 143 Kč s příslušenstvím vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 15 Cm 84/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. května 2014, č. j. 3 Cmo 295/2013-353, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. května 2014, č. j. 3 Cmo 295/2013-353 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. dubna 2013, č. j. 15 Cm 84/2008-307 se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23. dubna 2013, č. j. 15 Cm 84/2008-307 zamítl žalobu o zaplacení částky 22 557 143 Kč a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vycházel z následujícího skutkového stavu. Žalobce a žalovaný spolu uzavřeli dne 13. listopadu 1998 smlouvu označenou jako smlouva o prodeji podniku, kterou byla na žalovaného převedena „Divize rozbušky“. Součástí této smlouvy byl i převod některých průmyslových práv. Žalobce poté na základě smlouvy ze dne 28. prosince 1999 uzavřené se správcem konkursní podstaty úpadce Zbrojovka Vsetín, a.s., nabyl patenty č. 282387 a č. 280118. Žalovaný podal na základě rozhodčí doložky sjednané ve smlouvě o prodeji podniku žalobu k Arbitrážnímu soudu ve Vídni, kterou se domáhal převodu vlastnického práva k těmto dvěma patentům. Arbitrážní soud ve svém nálezu uvedl, že k 1. lednu 1999 byla zapsaným vlastníkem předmětných patentů společnost Zbrojovka Vsetín, a.s., přičemž mezi touto společností a žalobcem neexistovala licenční smlouva, ale dle rozhodčího senátu existovala konkludentní dohoda o bezplatném využívání patentů. Na základě toho rozhodčí senát dovodil, že právo k bezplatnému využívání patentů přešlo na žalovaného, i když toto nebylo výslovně uvedeno ve smlouvě o prodeji podniku. Rozhodčí senát tedy rozhodl, že žalovaný má právo užívat oba patenty do skončení jejich platnosti, přičemž je povinen odškodnit žalobce za náklady a výdaje vzniklé žalobci z důvodu udržování, ochrany a prosazení patentů per capita spolu s dalšími uživateli patentů nebo držiteli licence. Žalovaný v řízení před soudem prvního stupně namítal dle § 106 o. s. ř., že soud nemá pravomoc k rozhodnutí tohoto sporu vzhledem k rozhodčí doložce sjednané mezi žalobcem a žalovaným ve smlouvě o prodeji podniku ze dne 13. listopadu 1998. Soud prvního stupně tedy řízení zastavil usnesením ze dne 23. prosince 2010, č. j. 15 Cm 84/2008-181. Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce potvrdil usnesením ze dne 21. září 2011, č. j. 3 Cmo 135/2011-200 usnesení soudu prvního stupně. K dovolání žalobce Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. května 2012, č. j. 23 Cdo 655/2012-225, zrušil usnesení soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, přičemž uvedl, že v tomto případě se nejedná o spor ze smlouvy o prodeji podniku, nýbrž o spor o náhradu škody, jejímž základem je smlouva ze dne 28. 12. 1999, kterou žalobce nabyl absolutní práva k patentům. Tento spor tedy nepodléhá rozhodčí doložce sjednané ve smlouvě o prodeji podniku. Soud prvního stupně vycházel při svém rozhodování z výše popsaného skutkového stavu a uvedl, že žalobce se choval v souladu s rozhodčím nálezem, vyúčtoval žalovanému poplatky spojené s údržbou patentů a žalovaný je zaplatil. Dle názoru soudu prvního stupně tedy žalobci nevznikl nárok na vydání neoprávněného majetkového prospěchu žalovaného za bezplatné užívání patentů ve výši 22 557 143 Kč, neboť na žalovaného smlouvou ze dne 13. listopadu 1998 přešlo právo k bezplatnému užívání předmětných patentů a povinnost platit poplatky spojené s údržbou patentů. K odvolání žalobce Vrchní soud jako soud odvolací svým rozsudkem ze dne 6. května 2014, č. j. 3 Cmo 295/2013-353, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně dostatečně zjistil skutkový stav, přičemž nelze nic vytknout ani jeho právnímu hodnocení věci. Odvolací soud ve svém rozsudku odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. července 2009, sp. zn. 32 Cdo 1817/2008 a uvedl, že z něj vyplývá možnost poskytnout souhlas k užívání průmyslového práva třetí osobě i jiným způsobem, než pouze uzavřením licenční smlouvy. Dle právního názoru odvolacího soudu tedy žalobci nevznikl nárok na vydání neoprávněného majetkového prospěchu z užívání předmětných patentů žalovaným. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovodil z ust. § 237 o. s. ř., přičemž uvedl, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, která se týká licenčního užívání patentů. Dále dovolatel uvedl, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení právní otázky, která dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a to ve vztahu k poskytnutí souhlasu s užíváním ochranné známky. Dovolatel uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle § 241a o. s. ř.. Dovolatelem vymezená právní otázka, na které závisí napadené rozhodnutí, se týká formy souhlasu k využívání patentu. Dovolatel se domnívá, že smlouvu o licenčním užívání patentů nelze uzavřít jinak, než v písemné formě, přičemž požadavek písemné formy dle názoru odvolatele pramení jak ze zákonné úpravy, tak i z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Právní posouzení věci soudy obou stupňů je tedy dle názoru dovolatele v rozporu s ust. § 508 odst. 1 a 2 obchodního zákoníku a s ust. § 14 odst. 1 zákona č. 527/1990 Sb., o vynálezech a zlepšovacích návrzích. Dovolatel k tomu dále uvedl, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. července 2009, sp. zn. 32 Cdo 1817/2008, z něhož vycházel ve svém rozsudku soud odvolací, není možné aplikovat na danou věc, neboť toto rozhodnutí řešilo poskytnutí souhlasu s užíváním ochranné známky, nikoli s užíváním patentu. Nadto dovolatel uvedl, že od zmíněného rozhodnutí se dovolací odchýlil ve svém pozdějším rozhodnutí ze dne 19. března 2012, sp. zn. 23 Cdo 3996/2010. V tomto směru však dovolatel stojí za svým názorem, že obě, byť rozporná, rozhodnutí dovolacího soudu není možné aplikovat na předmětný spor. Dle dovolatelova mínění se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to konkrétně od právních závěrů uvedených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2001, sp. zn. 21 Cdo 574/2000 či v usnesení ze dne 12. září 2002, sp. zn. 20 Cdo 82/2001. Na základě výše uvedeného dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný podal k vyjádření k dovolání žalobce, v němž uvedl, že dovolání není dle jeho názoru přípustné ani důvodné. Žalovaný má za to, že souhlas k užívání předmětu průmyslového vlastnictví lze poskytnout i jinak než licenční smlouvou, přičemž vychází ze závěrů již výše zmíněného rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. července 2009, sp. zn. 32 Cdo 1817/2008. Žalovaný dále poukazuje na několik dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu, která se týkala práv k užívání loga a obchodního jména (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2009, sp. zn. 30 Cdo 4514/2007) a práv k užívání formálně nechráněného označení, které bylo posléze zapsáno jako ochranná známka (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2014, sp. zn. 23 Cdo 3790/2011). Žalovaný tvrdí, že judikatorní závěry nelze omezit pouze na úpravu ochranných známek tak, jak činí v dovolání dovolatel. Dle názoru žalovaného se citovaná rozhodnutí vztahují k možnosti nakládat s předměty průmyslového vlastnictví obecně, nikoli pouze k ochranným známkám. Žalovaný rovněž nesouhlasí s tvrzením dovolatele, že daná právní otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. K tomu uvádí názor autora komentáře k občans