23 Cdo 1497/2024 — Nejvyšší soud

23 Cdo 1497/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 1. 2025 Spisová značka:23 Cdo 1497/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:23.CDO.1497.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dovolací důvody Smlouva o dílo Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 241a odst. 1 o. s. ř. § 549 obch. zák. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:5. 3. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 1497/2024-425 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně UNISTAV CONSTRUCTION a.s., se sídlem v Brně, Zábrdovice, Příkop 838/6, identifikační číslo osoby 03902447, zastoupené Mgr. Petrem Vodehnalem, advokátem se sídlem v Praze 2, Bělehradská 572/63, proti žalované Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, se sídlem v Ústí nad Labem, Pasteurova 3544/1, identifikační číslo osoby 44555601, zastoupené JUDr. Pavlem Marečkem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Mírové náměstí 207/34, o zaplacení 4 138 588,69 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 8 C 280/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 2. 2024, č. j. 17 Co 122/2022-388, takto: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se v řízení na žalované domáhala zaplacení 4 232 799,69 Kč s příslušenstvím jako ceny za provedené vícepráce, přičemž tvrdila, že s žalovanou dne 3. 10. 2012 uzavřela smlouvu o dílo týkající se provedení stavby „Rekonstrukce budov F1 a F2 v areálu kampusu UJEP k účelu zajištění výzkumných a výukových prostor“ (dále jen „smlouva o dílo“). 2. Okresní soud v Ústí nad Labem jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27. 5. 2022, č. j. 8 C 280/2018-346, žalobu v celém rozsahu zamítl (výrok I), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II), o znalečném za předložený znalecký posudek (výrok III) a o náhradě nákladů řízení státu (výrok IV). 3. Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací k odvolání žalobkyně napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I v části, v níž byla žaloba zamítnuta co do částky 4 138 588,69 Kč s příslušenstvím, a ve výroku III (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a v části výroku I, v níž byla žaloba zamítnuta co do částky 94 211 Kč s příslušenstvím, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v rozsahu výroku I dovoláním, jehož přípustnost spatřovala v řešení otázky hmotného práva, „zda došlo k uzavření platné dohody o rozšíření díla pracemi nad rámec smlouvy o dílo (vícepráce), a zda v návaznosti na tuto skutečnost došlo ke vzniku práva zhotovitele na zaplacení ceny těchto víceprací na základě ustanovení § 549 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník“, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Žalobkyně uvedla, že si žalovaná objednala vícepráce, jež byly specifikovány v technických listech změny (dále jen „TLZ“), s nimiž se žalobkyně jako zhotovitelka ve smlouvě o dílo zavázala souhlasit, čímž mělo dojít k uzavření dohody o změně rozsahu (rozšíření) díla. Žalobkyni proto podle § 549 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), vznikl nárok na úhradu víceprací, a to bez ohledu na to, zda byl uzavřen dodatek ke smlouvě o dílo či nikoliv. 5. Žalobkyně dále uvedla, že v zápise o odevzdání a převzetí díla ze dne 21. 5. 2014 žalovaná schválila změny rozsahu díla, čímž měla de facto potvrdit uzavření dohody o rozšíření díla, neboť je patrné, že právě k tomu vůle žalované směřovala, a není dán ani žádný důvod neplatnosti takové dohody; odkázala přitom na judikaturu Nejvyššího soudu týkající se problematiky výkladu právních úkonů. Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně v dovoláním napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 6. Ve vyjádření k dovolání žalovaná zpochybnila dovolací argumentaci žalobkyně, označila její dovolání za nepřípustné a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl a přiznal žalované náhradu nákladů dovolacího řízení. 7. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. 8. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. a dále se zabýval jeho přípustností. 9. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 11. Žalobkyní předložená otázka, zda došlo ke vzniku nároku žalobkyně na úhradu víceprací (viz bod 4 odůvodnění shora), přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť tuto otázku odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. 12. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v poměrech obchodního zákoníku je ustálena v závěru, že ke vzniku nároku zhotovitele na zvýšenou cenu díla v případě jeho rozšíření nebo změny (zvýšení jeho kvality) je nezbytná předchozí dohoda objednatele a zhotovitele na vlastním rozšířením díla nebo jeho kvalitativní změně, čili dohoda o změně smlouvy o dílo, kdy rozsah víceprací a jejich cena musí být oběma smluvními stranami odsouhlaseny, aby se jednalo o změnu smlouvy (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2007, sp. zn. 32 Odo 849/2005, ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1146/2007, a ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2856/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2972/2012, ze dne 14. 5. 2018, sp. zn. 23 Cdo 834/2018, a ze dne 11. 4. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2062/2021). 13. Pokud ke změně smlouvy o dílo týkající se rozšíření díla mezi účastníky nedojde, nelze požadovat po objednateli zaplacení ceny za provedené vícepráce. Jinak řečeno, objednatel není povinen zaplatit zhotoviteli jinou než ve smlouvě dohodnutou cenu díla (případně cenu určenou způsobem stanoveným ve smlouvě), nejde-li o snížení či zvýšení ceny díla za podmínek vymezených v ustanovení § 549 obch. zák. Provede-li proto zhotovitel práce nad sjednaný rozsah díla a nejsou-li dány podmínky § 549 obch. zák. pro vznik povinnosti objednatele zaplatit zhotoviteli cenu přiměřeně zvýšenou, nemůže zhotovitel hodnotu takových víceprací požadovat ani z titulu bezdůvodného obohacení, neboť v takovém případě není naplněna žádná ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení, jelikož se nejedná o případ plnění bez právního důvodu, ale o plnění na základě smlouvy o dílo, u něhož nebyly splněny podmínky pro úhradu těchto prací (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2592/2008, ze dne 14. 2. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2613/2010, ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 32 Cdo 433/2015, a ze dne 13. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1224/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 2431/2019). 14. V projednávané věci přitom ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevyplývá závěr o tom, že mezi účastnicemi byla uzavřena dohoda o rozšíření díla. Odvolací soud naopak vycházel z toho, že vyhotovením příslušných TLZ nedošlo mezi účastnicemi k uzavření dohody o rozšíření díla, neboť TLZ nebyly za stranu žalovanou podepsány osobou oprávněnou za ni ve smluvních věcech jednat (viz body 31, 37 a 38 rozsudku odvolacího soudu). Jestliže tak odvolací soud uzavřel, že vzhledem k absenci dohody o rozšíření díla nevznikl žalobkyni nárok na úhradu víceprací ve smyslu § 549 obch. zák., přičemž dotčené vícepráce nebyly samostatným dílem, nýbrž plněním podle smlouvy o dílo, u něhož nebyly splněny podmínky pro úhradu (viz bod 38 rozsudku odvolacího soudu), jsou jeho závěry v souladu s výše citovanou judikaturou Nejvyššího soudu. Tato námitka žalobkyně proto přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. 15. Řečen