23 Cdo 1515/2022 — Nejvyšší soud

23 Cdo 1515/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:9. 5. 2023 Spisová značka:23 Cdo 1515/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.1515.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Břemeno tvrzení Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:11. 7. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 1515/2022-433 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Vladimíra Berana, ve věci žalobkyně DXC Technology Czech Republic, s. r. o., se sídlem v Praze 4, Pikrtova 1737/1a, identifikační číslo osoby 05211131, zastoupené doc. JUDr. Janem Brodcem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Rubešova 162/8, proti žalované České republice – Ministerstvu práce a sociálních věcí, se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 376/1, zastoupené JUDr. Josefem Donátem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1683/127, o zaplacení 2 153 226,46 Kč s příslušenstvím a 217 414,86 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 78/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2021, č. j. 68 Co 200/2021-397, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 27. 1. 2021, č. j. 22 C 78/2020-327, zamítl žalobu o zaplacení částky 2 153 226 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I) a částky 217 414,86 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok II), a uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 87 701 Kč (výrok III). Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II, a ve výroku III jej změnil co do výše nákladu řízení na částku 300 Kč, jinak jej i v tomto výroku potvrdil (první výrok), a rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). Rozsudek odvolacího soudu, v rozsahu obou jeho výroků, napadla žalobkyně včasným dovoláním. Přípustnost dovolání spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a/nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“. Navrhla zrušení napadeného rozhodnutí, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná považovala dovolání za nepřípustné a zjevně bezdůvodné a navrhla jeho odmítnutí. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, které je veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na www.nsoud.cz). Přípustnost dovolání nemůže založit námitka žalobkyně, že odvolací soud postupoval v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (rozsudky ze dne 29. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2165/2009 a ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 30 Cdo 2733/99) vztahující se k povinnosti řádně (a nezávisle na případné právní kvalifikaci předestřené žalobkyní) právně posoudit uplatněný nárok, pokud nenapravil nesprávnou aplikaci práva (soudem prvního stupně) spočívající v aplikaci ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“, upravujících licenci a dílo, namísto ustanovení upravujících závazky z deliktů, tj. pokud nehodnotil dostatečnost tvrzení žalobkyně ve vztahu k nároku na náhradu škody (nezabýval se naplněním jednotlivých předpokladů pro vznik nároku na náhradu škody). Žalobkyně touto námitkou (stejně jako všemi dále popsanými námitkami s výjimkou poslední z nich) přitom v dovolání zjevně zpochybňuje posouzení věci odvolacím soudem ve vztahu k nároku na zaplacení částky 2 153 226,46 Kč jakožto vícenákladů na udržování realizačního týmu. Na řešení takové procesní otázky však napadené rozhodnutí nezáviselo, neboť odvolací soud své rozhodnutí nezaložil na konkrétním právním posouzení uplatněného nároku, tedy neuzavřel, že šlo o nárok z neupravené smlouvy podle § 1746 odst. 2 o. z., která měla prvky licenční smlouvy o poskytnutí a úpravě počítačového programu (§ 2358 o. z.) a smlouvy o dílo (§ 2586 o. z.), jak dovodil soud prvního stupně, ani že šlo o nárok na náhradu škody (jak nyní tvrdí žalobkyně v dovolání). Naopak právní hodnocení nároku provedené soudem prvního stupně považoval za nadbytečné a zamítnutí žaloby odůvodnil tím, že žalobkyně ani přes poučení soudem prvního stupně dostatečně netvrdila rozhodné skutečnosti stran jí uplatněných nároků ve výši 2 153 226,46 Kč jako vícenákladů na udržování realizačního týmu a ve výši 217 414,86 Kč jako vícenákladů spočívajících v poskytnutí konzultací žalované. Z výše uvedeného je zřejmé, že podle odvolacího soudu konkrétní žalobní tvrzení absentovala bez ohledu na to, zda šlo o nárok smluvní či jiný (tj. i případný nárok na náhradu škody, pro který zjevně bylo též nezbytné tvrdit konkrétní okolnosti týkající se vynaložení nákladů, jež by mohly být škodou vzniklou žalobkyni). Pro napadené rozhodnutí tedy nebyla určující otázka právního posouzení uplatněného nároku jako případného nároku na náhradu škody. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani námitka, že poučení podle § 118a o. s. ř. poskytnuté soudem prvního stupně nereflektovalo skutečnosti rozhodné pro nárok na náhradu škody (zejména výzvu k doložení tvrzení ohledně příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti a vznikem škody), bylo nesprávné (žalobkyně namítá, že neměla být vyzývána k tvrzení, kdy byla uzavřena dohoda o příslušných vícenákladech), a že pokud odvolací soud uvedené pochybení nenapravil, odchýlil se od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4255/2011, a ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1163/2013, čímž porušil právo žalobkyně na spravedlivý proces. Napadené rozhodnutí nespočívá na závěru o neunesení břemene tvrzení ve vztahu k příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti a vznikem újmy, pro posouzení odvolacího soudu nebylo též určující, že žalobkyně nedoplnila svá tvrzení stran toho, kdy byla uzavřena dohoda o příslušných vícenákladech. Odvolací soud své rozhodnutí založil na závěru o nedostatečnosti tvrzení žalobkyně stran toho, v čem konkrétně spočívá jí tvrzený nárok (tj. o jaké přesně náklady šlo, z jakých položek se skládají, v čem spočívaly, kdy a na co byly vynaloženy). Jinými slovy řečeno, i v případě, mělo-li by jít o nárok na náhradu škody (jak nyní tvrdí žalobkyně), byla nezbytná výzva k doplnění absentujících tvrzení o specifikaci vynaložených vícenákladů (podle nyní prezentovaného názoru žalobkyně tvořících její újmu). V situaci, kdy na základě výzvy soudu prvního stupně takové okolnosti podle odvolacího soudu řádně tvrzeny nebyly (lhostejno zda jako specifikace vynaložených nákladů představujících újmu či smluvní nárok) a žaloba proto nemohla být úspěšná, pro posouzení věci odvolacím soudem již nebylo určující, zda případně měly být tvrzeny i jiné rozhodné skutečnosti (tj. včetně případného tvrzení příčinné souvislosti) a zda byla žalobkyně (nadbytečně) vyzývána k doplnění jiných tvrzení. Ani na takto vymezené otázce správnosti a úplnosti soudem prvního stupně poskytnutého poučení tedy napadené rozhodnutí nezáviselo. Pro úplnost dovolací soud dodává, že z výše uvedených důvodů v uvedeném postupu odvolacího soudu neshledal ani namíta