23 Cdo 152/2020 — Nejvyšší soud

23 Cdo 152/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 8. 2021 Spisová značka:23 Cdo 152/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.152.2020.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dovolání (vady) Podnik Příspěvkové organizace Podnikání Nájem podniku Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 243c odst. 1 o. s. ř. § 5 obch. zák. § 8 odst. 1 písm. b) předpisu č. 219/2000Sb. § 488b odst. 4 obch. zák. § 241a odst. 2 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:8. 11. 2021 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí III.ÚS 3031/21 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 152/2020-316USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Davida Rause, Ph.D., a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně TEMPARANO, a. s., se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 572/11, identifikační číslo osoby 28255542, zastoupené JUDr. Janem Špačkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Radlická 663/28, proti žalovanému Zařízení služeb pro Ministerstvo vnitra, se sídlem v Praze 10, Přípotoční 300/12, identifikační číslo osoby 67779999, zastoupenému Mgr. Lukášem Wimětalem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 388/8, o zaplacení částky 62 324 906 Kč s příslušenstvím a o vzájemné žalobě o zaplacení 36 396 658,77 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 26 C 193/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2019, č. j. 54 Co 225/2019-294, takto: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 10 částečným rozsudkem ze dne 25. 4. 2019, č. j. 26 C 193/2014-255 (v pořadí druhým ve věci), zamítl žalobu o zaplacení 62 324 906 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok I) a rozhodl, že o vzájemném návrhu žalovaného na zaplacení částky 36 396 658,77 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím a o nákladech řízení bude rozhodnuto v rozsudku konečném (výroky II a III). Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. Proti rozsudku odvolacího soudu (nesprávně označeném jako „usnesení“) podala žalobkyně dovolání, majíc za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Důvod dovolání shledávala v nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem a navrhovala, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek, jakož i rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný považoval dovolání za nepřípustné a navrhl jeho odmítnutí. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (srov. čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Dovolání žalobkyně není přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázky „existence podniku a podnikatelské povahy příspěvkových organizací státu“. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 26. 4. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3256/2017 (jež je veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz), kterým bylo odmítnuto dovolání žalobkyně podané proti předchozímu zrušujícímu usnesení odvolacího soudu v této věci, konstatoval, že oproti přesvědčení žalobkyně se o dosud judikatorně neřešenou otázku nejedná, neboť podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 23 Cdo 37/2010, je podnik ve smyslu § 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále jen „obch. zák“), třeba chápat jako ucelený organizovaný soubor podnikání, jako svébytný ekonomický organismus, jenž sestává ze složky hmotné (věcí nemovitých a movitých), složky nehmotné (pohledávek a jiných majetkových hodnot) a složky osobní (lidských zdrojů). Ze zákonné definice podniku ovšem nelze dovodit, že pojmovou náležitostí podniku je přítomnost všech těchto složek podnikání, není proto vyloučeno, že určitý podnik – vzhledem ke specifikům příslušného podnikání – nebude všechny tyto komponenty obsahovat. V citovaném usnesení Nejvyšší soud dále zmínil svůj rozsudek ze dne 27. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2913/2005, v němž se zabýval povahou příspěvkových organizací a s odkazem na příslušná ustanovení zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů (zejména § 8 a 9, § 54 odst. 1 a § 55 odst. 1), uzavřel, že ačkoliv státní příspěvkové organizace nevlastní majetek, jsou od 1. 7. 2002 výslovně vybaveny oprávněním činit vlastním jménem úkony, jimiž se uplatňují nároky z existence vlastnického práva státu k věcem, s nimiž přísluší těmto organizacím hospodařit (srov. obdobně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1003/2016). V této věci odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle kterých bylo součástí hospodářské činnosti předchůdkyně žalovaného jako příspěvkové organizace v její zřizovací listině uvedeno poskytování lázeňské léčby za úhradu jiným osobám, vykonávání obchodní činnosti – drobný prodej, poskytování služby veřejného stravování a služby přechodného ubytování, přičemž předmětnou smlouvou ze dne 11. 12. 2008 přenechala předchůdkyně žalovaného žalobkyni do užívání za účelem provozování lázní soubor nemovitostí specifikovaných v čl. I., movitý majetek uvedený v příloze A a personál, resp. práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů (čl. II bod 2.2), jako funkční celek sloužící k provozu lázní. Odvolací soud proto postupoval v souladu s výše citovanou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (ostatně na závěry usnesení ze dne 26. 4. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3256/2017, sám odkázal), pokud na základě těchto zjištění uzavřel, že šlo o podnik ve smyslu § 5 obch. zák. Předmětem nájmu totiž byl ucelený soubor movitých a nemovitých věcí a též osobní složky sloužící pro účely podnikání předchůdkyně žalovaného uskutečňovaného vlastním jménem (k provozování lázní), jež bylo zákonem předpokládaným způsobem nakládání s majetkem státu, k němuž měla právo hospodařit [srov. též § 8 odst. 1 písm. b) zákona č. 219/2000 Sb. a normativní odkaz na § 2 odst. 1 obch. zák. v něm uvedený]. Formuluje-li žalobkyně dále v dovolání jako dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou otázku, „zda vlastníkem podniku může být příspěvková organizace státu, resp. příspěvková organizace státu, která není vlastníkem movitých a nemovitých věcí, které mají tvořit součást podniku, ale toliko jí náleží právo s nimi hospodařit“, pak takto formulovanou otázku odvolací soud neřešil a na jejím řešení napadené rozhodnutí nezáviselo. Jak vyplývá z výše uvedených závěrů, pro posouzení věci nebylo podstatné, zda byla předchůdkyně žalovaného vlastníkem podniku, ale toliko, že podle zákona č. 219/2000 Sb. byla oprávněna vlastním jménem při hospodaření (při podnikání) s takovým majetkem státu tvořícím součást podniku vystupovat. Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující), je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit ani námitka žalobkyně (učiněná s odkazem na nálezy Ústav