23 Cdo 1538/2017 — Nejvyšší soud

23 Cdo 1538/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 5. 2017 Spisová značka:23 Cdo 1538/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.1538.2017.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:9. 8. 2017 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 18.7.2017I.ÚS 2223/17JUDr. Tomáš Lichovník-- Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 1538/2017 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové, ve věci žalobkyně The Procter & Gamble Company, se sídlem v Cincinnati, One Procter & Gamble Plaza, Ohio, Spojené státy americké, zastoupené Mgr. Janou Šuranovou Traplovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Přístavní 531/24, proti žalované LinkAmerika II., spol. s r. o., se sídlem v Kněževsi u Prahy, Na Staré silnici 99, identifikační číslo osoby 49711539, zastoupené Mgr. Luborem Bystřickým, advokátem se sídlem v Praze 2, Myslíkova 2020/4, o určení, že zadržené zboží jsou padělky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 Cm 64/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 11. 2016, č. j. 3 Cmo 312/2015-213, takto: I. Dovolání žalované se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce. O d ů v o d n ě n í : (dle § 243f odst. 3 o. s. ř.) Městský soud v Praze rozsudkem, v pořadí druhým, ze dne 28. 8. 2015, č. j. 41 Cm 64/2012-185, určil, že 56.400 ks šamponů o obsahu 400 ml v plastových lahvích s modrým uzávěrem označených Head & Shoulders zadržených Celním úřadem Praha 2 rozhodnutím č. j. 9353-4/2012-176400-023.1 ze dne 18. 7. 2012 jsou padělky (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku). Soud rozhodoval o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala určení, že zboží zadržené rozhodnutím Celního úřadu Praha 2 ze dne 18. 7. 2012, tj. 56.400 kusů šamponů v plastových lahvích s modrým uzávěrem o obsahu 400 ml označených slovní ochrannou známkou žalobkyně HEAD & SHOULDERS, je padělkem. Žalobkyně zjistila, že zadržené zboží pochází ze Spojených arabských emirátů a zjevně nebylo vyrobeno žalobkyní ani s jejím souhlasem. Žalobkyně měla s odkazem na § 8 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách (dále jen „zákon o ochranných známkách“), za to, že zadržené zboží porušuje její práva jako majitele ochranné známky a je ve smyslu čl. 2 odst. 1 písm. a) nařízení Rady (ES) č. 1383/2003 padělkem. Soud prvního stupně v projednávané věci rozhodoval poté, co bylo jeho předchozí rozhodnutí, tj. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2012, č. j. 41 Cm 64/2012-41, kterým bylo žalobě vyhověno, a rovněž rozhodnutí odvolacího soudu, tj. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 12. 2013, č. j. 3 Cmo 183/2013-77, kterým bylo rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrzeno, zrušeno k dovolání žalované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, č. j. 23 Cdo 1612/2014-112, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobkyně je mimo jiné vlastníkem národní ochranné známky č. 158293 HEAD & SHOULDERS, s právem přednosti od 24. 6. 1968, zapsané pro tř. 3 vlasové mycí prostředky, a že celní úřad dle § 9 zákona č. 191/1999 Sb., o opatřeních týkajících se dovozu, vývozu a zpětného vývozu zboží porušujícího některá práva duševního vlastnictví a o změně některých dalších zákonů, zadržel předmětné zboží pro podezření, že porušuje práva duševního vlastnictví žalobkyně. Bylo zjištěno, že žalovaná podala proti předmětnému rozhodnutí celního úřadu o zadržení zboží námitky, které ředitel Celního úřadu Praha 2 rozhodnutím ze dne 26. 7. 2012 zamítl s odůvodněním, že předmětné zboží se nacházelo v začátku obchodní operace v celním režimu vnějšího tranzitu, kde zemí určení a místem ukončení vnějšího tranzitu byla Praha; ukončením tohoto režimu zboží přešlo do dočasného uskladnění a nebylo mu přiděleno jiné celně schválené určení, přičemž získané skutečnosti ve formě indicií nevylučovaly uvedení zboží na vnitřní trh členského státu EU v okamžiku zadržení zboží předmětným rozhodnutím. Z provedeného dokazování dále vyplynulo, že předmětné zboží je označeno uvedenou ochrannou známkou, aniž by žalobkyně jako majitel ochranné známky dala souhlas k výrobě tohoto zboží, jeho uvedení na trh či k obchodování s těmito výrobky. Zadržené zboží tak porušuje práva žalobkyně k její ochranné známce dle § 8 odst. 2 písm. a) zákona o ochranných známkách. Dále bylo zjištěno, že zboží bylo odesláno ze Spojených arabských emirátů (výrobce neznámý), ustanovení § 11 zákona o ochranných známkách proto dle soudu prvního stupně na daný případ nelze aplikovat. Z provedeného dokazování též jednoznačně vyplynulo, že žalovaná jakožto kupující je příjemcem zadrženého zboží. S odkazem na závazný právní názor dovolacího soudu vyjádřený v předchozím zrušovacím rozsudku ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1612/2014, se soud prvního stupně zabýval námitkou žalované, zda předmětné zboží bylo určeno k prodeji na území České republiky, resp. území Evropské unie, jinými slovy, zda zadržené zboží naplňuje definici padělku ve smyslu čl. 2 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 1383/2003, kdy důkazní břemeno v řízení nese žalobkyně. Jak totiž uvedl Nejvyšší soud v předchozím kasačním rozhodnutí, dle judikatury Soudního dvora Evropské unie (dále též „SDEU“) nemůže být zboží, pocházející z třetího státu, které je napodobeninou výrobku chráněného v Evropské unii právem z ochranné známky kvalifikováno jako „padělky“ ve smyslu cit. nařízení pouze na základě toho, že vstoupilo na území EU v režimu s podmíněným osvobozením od cla. Toto zboží lze kvalifikovat jako „padělky“, je-li prokázáno, že je určené k prodeji v Evropské unii. Soud prvního stupně v návaznosti na to uvedl, že na základě provedeného dokazování lze dojít k závěru, že předmětné zboží odeslané ze Spojených arabských emirátů bylo určeno k prodeji žalované a mělo být vyloženo na území České republiky. O tom, že žalovaná podniká na relevantním trhu a v rozhodné době obchodovala na území České republiky s výrobky značky P&G svědčí výpisy z webových stránek a inzerce v tisku. Z pohledu kvalifikace „padělku“ pak nejsou dle soudu prvního stupně podstatné žalovanou namítané smluvní vztahy s americkou společností Alpha Beauty, vypovězené ještě předtím, než došlo k zadržení předmětného zboží celním úřadem. Následnou argumentaci žalované o tom, že zboží mělo být vráceno do Spojených arabských emirátů, považoval soud za účelovou a nevěrohodnou, neboť z prokázaného sledu událostí je zřejmé, že toto tvrzení přišlo až po ukončení režimu vnějšího tranzitu a po oznámení celní prohlídky předmětného kontejneru, přičemž doprovodné listiny k této zásilce svědčily o vykládce na území České republiky. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že předmětné zboží porušuje práva žalobkyně k průmyslovému vlastnictví, přičemž toto zboží (odeslané z třetího státu) mělo být prodejem žalované společnosti uvedeno na trh v České republice, tedy na území Evropské unie. Žalobě proto vyhověl. K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně vyvodil odpovídající skutkové závěry a jeho právnímu posouzení nelze vytknout pochybení, kdy soud prvního stupně při svém rozhodování vycházel ze závazného právního názoru soudu dovolacího, tedy že je to majitel práva, koho tíží důkazní břemeno k tvrzení, že zboží je určeno k uvedení na vnitřní trh členského státu Evropské unie. Podle názoru odvolacího soudu žalobkyně zásah do práv duševního vlastnictví prokázala a vyhovující rozhodnutí soudu prvního stupně je tak správné. Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém jeho rozsahu, podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, respektive která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. K dovolání žalované se žalobkyně vyjádřila tak, že soudy postupovaly správně a z