23 Cdo 1593/2023 — Nejvyšší soud

23 Cdo 1593/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 8. 2023 Spisová značka:23 Cdo 1593/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.1593.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:7. 11. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 1593/2023-206 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně KNOWLIMITS Group a.s., se sídlem Komunardů 1608/20, 170 00 Praha 7, IČO 24179396, zastoupené Mgr. Bc. Zuzanou Ságnerovou, advokátkou se sídlem Jáchymova 63/3, 110 00 Praha 1, proti žalovanému J. K., zastoupenému Mgr. PhDr. Karlem Smetanou, advokátem se sídlem Staroměstské nám. 608/10, 110 00 Praha 1, o zaplacení 1 484 194 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 14 C 219/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2022, č. j. 58 Co 277/2022-189, takto: I. Dovolání žalovaného se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 17 618 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její zástupkyně. Odůvodnění: Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. 10. 2022, č. j. 58 Co 277/2022-189, výrokem I změnil zamítavý výrok I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 2. 2. 2022, č. j. 14 C 219/2018-152 tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobkyni 1 484 194 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 685 363,50 Kč od 5. 10. 2017 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 798 830,50 Kč od 1. 1. 2018 do zaplacení spolu se žalovanou Broncast s.r.o., jíž byla tato povinnost uložena pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 2. 2021, č. j. 14 C 219/2018-64 s tím, že plněním jednoho z žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhého z nich; výrokem II a III rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a odvolacím soudem. Odvolací soud nejprve rekapituloval dosavadní průběh řízení v dané věci, kdy uvedl, že žaloba původně směřovala proti Broncast s.r.o., jakožto 1. žalované, a nynějšímu žalovanému, jakožto 2. žalovanému a o uplatněném nároku bylo rozhodnuto Obvodním soudem pro Prahu 1 částečným rozsudkem pro zmeškání ze dne 10. 2. 2021, č. j. 14 C 219/2018-64, který nabyl právní moci dne 7. 4. 2021, a jímž bylo původně 1. žalované uložena povinnost uhradit žalobkyni 1 484 194 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 685 363,50 Kč od 5. 10. 2017 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8, 05% ročně z částky 798 830,50 Kč od 1. 1. 2018 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Při přezkoumávání napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně vyšel odvolací soud ze zjištění, že mezi Broncast s.r.o. a společností FUNKY Media s.r.o. byla uzavřena Smlouva o zabezpečení realizace reklamních kampaní, na základě které tato společnost zabezpečila pro Broncast s.r.o. reklamní kampaň v rozsahu ujednaném touto smlouvou. Z tohoto právního vztahu zůstala neuhrazená částka ve výši 1 484 194 Kč. Podle písemného uznání dluhu a ručitelského prohlášení ze dne 15. 12. 2017 se Broncast s.r.o. zavázala uhradit FUNKY Media s.r.o. dluh v konkrétních měsíčních splátkách a žalovaný k tomuto uznání dluhu připojil své ručitelské prohlášení, kterým se zavázal plnit na uvedený dluh v případě, že tak neučiní Broncast s.r.o. Dne 7. 12. 2018 byla předmětná pohledávka postoupena písemnou smlouvou ze společnosti FUNKY Media s.r.o. na žalobkyni. Oznámení o postoupení bylo doručeno společnosti Broncast s.r.o. a žalovanému a žalobkyně vyzvala Broncast s.r.o. a žalovaného k úhradě dlužné částky, což žádný z nich neučinil. Společnost Broncast s.r.o. na výzvu reagovala vyjádřením, v němž uvedla, že za služby, které jí byly poskytnuty, zaplatila, a jestliže některé faktury nezaplatila, pak proto, že jí fakturované služby nebyly poskytnuty. Žalovaný pak uvedl, že k zaplacení nedošlo, ale k zániku pohledávky došlo zápočtem ze dne 28. 8. 2019. Z listiny označené ,,Zápočet vzájemných pohledávek“ ze dne 28. 8. 2019 bylo soudy zjištěno, že Broncast s.r.o. započetla na pohledávku žalobkyně své pohledávky vyplývající z faktur FV 20170007 ve výši 728 015, 85 Kč a FV 20170017 ve výši 1 300 017,50 Kč za mediální bonus. O existenci těchto pohledávek nebyl mezi stranami spor, bylo pouze sporné, kdo provedl zápočet jako první. Žalobkyně zpochybňovala započtení provedené společností Broncast s.r.o., neboť ze strany její předchůdkyně společnosti FUNKY Media s.r.o. byl proveden zápočet proti pohledávkám Broncastu již dříve, v r. 2017, tudíž zápočet Broncastu nemohl být proveden, jelikož započítávané pohledávky Broncastu v době tohoto zápočtu již neexistovaly. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, který po posouzení obou tvrzených zápočtů učinil závěr, že žalobkyně na rozdíl od společnosti Broncast s.r.o. neprovedla zápočet řádně, a že zápočtem ze dne 28. 8. 2019 došlo k zániku žalované pohledávky jak vůči Broncast s.r.o., tak vůči žalovanému. Odvolací soud po zopakování rozhodujících listinných důkazů a posouzení, zda kompenzační projev učiněný společností Broncast s.r.o. dne 28. 8. 2019 mohl vést podle § 1982 zákona č. 89/2012 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. z.“), k zániku žalobou uplatněné pohledávky, dospěl s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu (srov. rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 1156/2016 a 32 Cdo 565/2019) k závěru, že pokud kompenzační projev ze dne 28. 8. 2019 neobsahuje prohlášení, ve kterém by bylo srozumitelně a určitě určeno, které započítávané pohledávky v celkovém součtu převyšující pasivně započítávanou pohledávku (aktivně započítávané pohledávky v celkové výši 2 028 033 Kč) se uplatňují k započtení (proti pohledávce ve výši 1 484 194 Kč), jedná se o právní jednání zdánlivé (§ 553 odst. 1 o. z.), k němuž nelze přihlížet (§ 554 o. z.). Odvolací soud dále s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (srov. rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 2475/2019) uvedl, že pokud žalovaný učinil kompenzační projev proti žalobou uplatněné pohledávce v rámci podání ze dne 20. 7. 2021 v postavení ručitele, je nutno konstatovat, že ručitel nemůže započíst vůči věřiteli pohledávku, kterou má za tímto věřitelem dlužník, jelikož ručitel nemůže bez zákonné úpravy či dohody stran zasahovat do dlužníkovy autonomie vůle a disponovat jeho pohledávkou; ručiteli pro možnost započtení pohledávky dlužníka za věřitelem chybí i zákonný předpoklad zápočtu pohledávek, kterým je jejich vzájemnost ve smyslu § 1982 odst. 1 o. z. Odvolací soud proto žalobou uplatněný nárok shledal důvodným, když společnost Broncast s.r.o. písemně uznala dne 15. 12. 2017 svůj dluh vůči právní předchůdkyni žalobkyně (původní věřitelce) co do důvodu i výše a uznání obsahuje ručitelské prohlášení žalovaného, které je určité, splňuje náležitosti ustanovení § 2025 odst. 2 o. z. S ohledem na pravomocný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 2. 2021, č. j. 14 C 219/2018-64, kterým bylo uloženo společnosti Broncast s.r.o. zaplatit žalobkyni 1 484 194 Kč s určenými úroky z prodlení, rozhodl odvolací soud o žalobě proti žalovanému tak, jak uvedeno ve výroku I jeho rozsudku. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání proti všem jeho výrokům s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu považuje za nesprávné a dovolání proti němu za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, respektive se jedná o dovolacím soudem vyřešenou právní otázku, která by měla být podle názoru žalovaného dovolacím soudem posouzena jinak. Dovolatel namítá, že řešení otázky započtení, resp. posouzení předmětného kompenzačního projevu odvolacím soudem, přímo odporuje znění zákona. Ač odvolací soud při posouzení této právní otázky odkázal na ustanovení § 1982 o. z., ve skutečnosti jeho závěr vychází z právní úpravy obsažené v ustanovení § 580 občanského zákoníku platného do 31. 12. 2013, když odvolací soud řešení otázky zápočtu pohledávek opřel o rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 565/2019, v němž Nejvyšší soud vycházel ze staré právní úpravy platné do 31. 12. 2013, kterou na projednávanou věc však nelze aplikovat. Nezohlednil-li odvolací soud novou právní úpravu řešení otázky započtení zavedenou v ustanovení § 1982 odst. 2 o. z., kdy jako prvn