23 Cdo 1694/2023 — Nejvyšší soud

23 Cdo 1694/2023 citace  Název judikátu:Veřejný příslib. Zmaření podmínky. Právní věta:Právní úprava fikce splnění podmínky podle § 549 odst. 2 o. z. se (analogicky) uplatní i pro posouzení záměrného zmaření splnění podmínky veřejného příslibu odměny přislibujícím. Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 5. 2024 Spisová značka:23 Cdo 1694/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:23.CDO.1694.2023.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Veřejný příslib Dotčené předpisy:§ 549 o. z. § 2884 o. z. Kategorie rozhodnutí:A Zveřejněno na webu:17. 7. 2024 Publikováno ve sbírce pod číslem:24 / 2025 Anotace:Soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 12 143 294,80 Kč spolu s úrokem z prodlení a co do částky 2 715 727,20 Kč spolu s úrokem z prodlení žalobu zamítl. K odvolání žalované odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, neboť se ztotožnil s jeho skutkovými i právními závěry. Soudy uzavřely, že v předmětném období žalovaná umožňovala ve svých autobusech příjem rozhlasového a televizního vysílání, přičemž tak činila bez uzavření licenční smlouvy se žalobcem. Žalované tak vzniklo na úkor žalobce bezdůvodné obohacení, přičemž výši tohoto bezdůvodného obohacení soudy určily dle § 40 odst. 4 zákona č. 121/2000 Sb. ve výši dvojnásobku odměny, která byla obvyklá za poskytnutí licence v době neoprávněného užití. Při určení obvyklé odměny pak soudy vycházely ze sazebníku dalšího kolektivního správce práv, a to Ochranného svazu autorského pro práva k dílům hudebním (OSA). Soudy dále dospěly k závěru, že žalobce dne 21. 12. 2017 veřejně vyhlásil, že v případě, kdy oprávněný (uchazeč) měl do 31. 12. 2017 uzavřenou licenční smlouvu se žalobcem nebo kolektivním správcem OSA a zároveň oprávněný (uchazeč) uzavřel jedinou licenční smlouvu prostřednictvím kontaktního místa OSA po 1. 1. 2018, má takový oprávněný (uchazeč) právo na odměnu ve formě závazku žalobce nevymáhat zpětně své nároky. Odvolací soud uzavřel, že v důsledku závazného právního názoru dovolacího soudu v jeho předchozím rozsudku o tom, že žalovaná druhou podmínku, spočívající v uzavření jediné licenční smlouvy prostřednictvím kontaktního místa OSA po 1. 1. 2018, nesplnila, když žalovaná po tomto datu žádnou licenční smlouvu prostřednictvím kontaktního místa (mimo jiné) se žalobcem neuzavřela, se v řízení nelze nadále zabývat obranou žalované založenou na tvrzení, že druhou podmínku je třeba považovat za splněnou z důvodu jejího záměrného zmaření ze strany žalobce ve smyslu § 549 odst. 2 o. z. Žalovaná podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání a Nejvyšší soud se zabýval otázkou rozsahu závaznosti právního názoru dovolacího soudu v jeho zrušujícím rozhodnutí a dále otázkou, zda může být některá z podmínek veřejného příslibu odměny splněna fikcí v důsledku záměrného zmaření splnění této podmínky přislibujícím. Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 1694/2023-470 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobce INTERGRAM, nezávislá společnost výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově-obrazových záznamů, z.s., sídlem v Praze, Klimentská 1207/10, identifikační číslo osoby 00537772, zastoupené JUDr. Jakubem Fröhlichem, advokátem se sídlem v Praze, Spálená 84/5, proti žalované STUDENT AGENCY k.s., sídlem v Brně, náměstí Svobody 86/17, identifikační číslo osoby 25317075, o zaplacení 14 859 022 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 23 C 99/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 1. 2023, č. j. 4 Co 34/2022-430, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 1. 2023, č. j. 4 Co 34/2022-430, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. 5. 2022, č. j. 23 C 99/2018-391, ve výrocích I. a III., se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : I. Dosavadní průběh řízení 1. Krajský soud v Brně rozsudkem (v pořadí již třetím) ze dne 17. 5. 2022, č. j. 23 C 99/2018-391, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 12 143 294,80 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % p.a. z částky 11 171 056,22 Kč od 16. 5. 2018 do zaplacení a dále spolu s úrokem z prodlení ve výši 9 % p.a. z částky 972 238,58 Kč od 27. 9. 2018 do zaplacení (výrok I.), co do částky 2 715 727,20 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % p.a. z částky 2 715 727,20 Kč od 16. 5. 2018 do zaplacení žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). 2. Rozhodl tak v řízení vedeném o žalobě, kterou se žalobce domáhal zaplacení původně částky 24 515 883 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, neboť žalovaná dle tvrzení žalobce, aniž by uzavřela se žalobcem jako kolektivním správcem práv s autorským právem souvisejících licenční smlouvu, provozovala ve svých autobusech v období od 1. 1. 2015 do 31. 8. 2018 rozhlasové a televizní vysílání. 3. V části řízení, která se týkala nároku žalobce za období od 1. 1. 2015 do 18. 11. 2015 ve výši 4 828 353 a za období od 1. 1. 2018 do 31. 8. 2018 ve výši 4 828 508, bylo již o žalobě pravomocně rozhodnuto (v pořadí prvním) rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 21. 5. 2019, č. j. 23 C 99/2018-88, ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu ze dne 28. 5. 2020, č. j. 7 Co 27/2019-191, proti němž byla dovolání žalobce a žalované v tomto rozsahu odmítnuta rozsudkem dovolacího soudu ze dne 26. 11. 2020, č. j. 27 Cdo 2309/2020-239 (dále též jen „předchozí rozsudek dovolacího soudu“). 4. V řízení tak nadále zbyl nárok žalobce za období od 19. 11. 2015 do 31. 12. 2017 ve výši 14.859.022 Kč, o němž soud prvního stupně rozhodl shora uvedeným rozsudkem ze dne 17. 5. 2022. 5. K odvolání žalované proti výrokům I. a III. tohoto rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud rozsudkem ze dne 5. 1. 2023, č. j. 4 Co 34/2022-430, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). 6. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Soudy uzavřely, že v předmětném období žalovaná umožňovala ve svých autobusech příjem rozhlasového a televizního vysílání, přičemž tak činila bez uzavření licenční smlouvy se žalobcem. Žalované tak vzniklo na úkor žalobce (resp. na úkor nositelů práv, jež žalobce kolektivně spravuje) bezdůvodné obohacení, přičemž výši tohoto bezdůvodného obohacení soudy určily dle § 40 odst. 4 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve výši dvojnásobku odměny, která byla obvyklá za poskytnutí licence v době neoprávněného užití. Při určení obvyklé odměny pak soudy vycházely ze sazebníku dalšího kolektivní správce práv, a to Ochranného svazu autorského pro práva k dílům hudebním, z.s. (dále též jen „OSA“). 7. Soudy dále dospěly k závěru, že žalobce dne 21. 12. 2017 veřejně vyhlásil, že v případě, kdy oprávněný (uchazeč) měl do 31. 12. 2017 uzavřenou licenční smlouvu se žalobcem nebo kolektivním správcem OSA a zároveň oprávněný (uchazeč) uzavřel jedinou licenční smlouvu prostřednictvím kontaktního místa OSA po 1. 1. 2018, má takový oprávněný (uchazeč) právo na odměnu ve formě závazku žalobce nevymáhat zpětně své nároky. 8. Odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku uzavřel, že v důsledku závazného právního názoru dovolacího soudu v jeho předchozím rozsudku o tom, že žalovaná druhou podmínku, spočívající v uzavření jediné licenční smlouvy prostřednictvím kontaktního místa OSA po 1. 1. 2018, nesplnila, když žalovaná po tomto datu žádnou licenční smlouvu prostřednictvím kontaktního místa (mimo jiné) se žalobcem neuzavřela, se v řízení nelze nadále zabývat obranou žalované založenou na tvrzení, že druhou podmínku je třeba považovat za splněnou z důvodu jejího záměrného zmaření ze strany žalobce ve smyslu § 549 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“). II. Dovolání a vyjádření k němu 9. Proti oběma výrokům rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a pro otázky hmotného a procesního práva, které nebyly dovolacím soudem dosud vyřešeny, a to konkrétně otázek: i) zda může být některá z podmínek veřejného příslibu splněna fikcí na základě zmaření jejího splnění přislibujícím ve smyslu § 549 odst. 2 o. z., ii) zda lze úmyslné neumožnění splnění druhé podmínky veřejného příslibu učiněného žalobcem (tj. uza