23 Cdo 1694/2023 – Nejvyšší soud

23 Cdo 1694/2023-470 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobce INTERGRAM, nezávislá společnost výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově-obrazových záznamů, z.s., sídlem v Praze, Klimentská 1207/10, identifikační číslo osoby 00537772, zastoupené JUDr. Jakubem Fröhlichem, advokátem se sídlem v Praze, Spálená 84/5, proti žalované STUDENT AGENCY k.s., sídlem v Brně, náměstí Svobody 86/17, identifikační číslo osoby 25317075, o zaplacení 14 859 022 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 23 C 99/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 1. 2023, č. j. 4 Co 34/2022-430, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 1. 2023, č. j. 4 Co 34/2022-430, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. 5. 2022, č. j. 23 C 99/2018-391, ve výrocích I. a III., se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : I. Dosavadní průběh řízení 1. Krajský soud v Brně rozsudkem (v pořadí již třetím) ze dne 17. 5. 2022, č. j. 23 C 99/2018-391, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 12 143 294,80 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % p.a. z částky 11 171 056,22 Kč od 16. 5. 2018 do zaplacení a dále spolu s úrokem z prodlení ve výši 9 % p.a. z částky 972 238,58 Kč od 27. 9. 2018 do zaplacení (výrok I.), co do částky 2 715 727,20 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % p.a. z částky 2 715 727,20 Kč od 16. 5. 2018 do zaplacení žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). 2. Rozhodl tak v řízení vedeném o žalobě, kterou se žalobce domáhal zaplacení původně částky 24 515 883 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, neboť žalovaná dle tvrzení žalobce, aniž by uzavřela se žalobcem jako kolektivním správcem práv s autorským právem souvisejících licenční smlouvu, provozovala ve svých autobusech v období od 1. 1. 2015 do 31. 8. 2018 rozhlasové a televizní vysílání. 3. V části řízení, která se týkala nároku žalobce za období od 1. 1. 2015 do 18. 11. 2015 ve výši 4 828 353 a za období od 1. 1. 2018 do 31. 8. 2018 ve výši 4 828 508, bylo již o žalobě pravomocně rozhodnuto (v pořadí prvním) rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 21. 5. 2019, č. j. 23 C 99/2018-88, ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu ze dne 28. 5. 2020, č. j. 7 Co 27/2019-191, proti němž byla dovolání žalobce a žalované v tomto rozsahu odmítnuta rozsudkem dovolacího soudu ze dne 26. 11. 2020, č. j. 27 Cdo 2309/2020-239 (dále též jen „předchozí rozsudek dovolacího soudu“). 4. V řízení tak nadále zbyl nárok žalobce za období od 19. 11. 2015 do 31. 12. 2017 ve výši 14.859.022 Kč, o němž soud prvního stupně rozhodl shora uvedeným rozsudkem ze dne 17. 5. 2022. 5. K odvolání žalované proti výrokům I. a III. tohoto rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud rozsudkem ze dne 5. 1. 2023, č. j. 4 Co 34/2022-430, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). 6. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Soudy uzavřely, že v předmětném období žalovaná umožňovala ve svých autobusech příjem rozhlasového a televizního vysílání, přičemž tak činila bez uzavření licenční smlouvy se žalobcem. Žalované tak vzniklo na úkor žalobce (resp. na úkor nositelů práv, jež žalobce kolektivně spravuje) bezdůvodné obohacení, přičemž výši tohoto bezdůvodného obohacení soudy určily dle § 40 odst. 4 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve výši dvojnásobku odměny, která byla obvyklá za poskytnutí licence v době neoprávněného užití. Při určení obvyklé odměny pak soudy vycházely ze sazebníku dalšího kolektivní správce práv, a to Ochranného svazu autorského pro práva k dílům hudebním, z.s. (dále též jen „OSA“). 7. Soudy dále dospěly k závěru, že žalobce dne 21. 12. 2017 veřejně vyhlásil, že v případě, kdy oprávněný (uchazeč) měl do 31. 12. 2017 uzavřenou licenční smlouvu se žalobcem nebo kolektivním správcem OSA a zároveň oprávněný (uchazeč) uzavřel jedinou licenční smlouvu prostřednictvím kontaktního místa OSA po 1. 1. 2018, má takový oprávněný (uchazeč) právo na odměnu ve formě závazku žalobce nevymáhat zpětně své nároky. 8. Odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku uzavřel, že v důsledku závazného právního názoru dovolacího soudu v jeho předchozím rozsudku o tom, že žalovaná druhou podmínku, spočívající v uzavření jediné licenční smlouvy prostřednictvím kontaktního místa OSA po 1. 1. 2018, nesplnila, když žalovaná po tomto datu žádnou licenční smlouvu prostřednictvím kontaktního místa (mimo jiné) se žalobcem neuzavřela, se v řízení nelze nadále zabývat obranou žalované založenou na tvrzení, že druhou podmínku je třeba považovat za splněnou z důvodu jejího záměrného zmaření ze strany žalobce ve smyslu § 549 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“). II. Dovolání a vyjádření k němu 9. Proti oběma výrokům rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a pro otázky hmotného a procesního práva, které nebyly dovolacím soudem dosud vyřešeny, a to konkrétně otázek: i) zda může být některá z podmínek veřejného příslibu splněna fikcí na základě zmaření jejího splnění přislibujícím ve smyslu § 549 odst. 2 o. z., ii) zda lze úmyslné neumožnění splnění druhé podmínky veřejného příslibu učiněného žalobcem (tj. uzavření jediné licenční smlouvy prostřednictvím kontaktního místa OSA po 1. 1. 2018) ze strany žalobce právně posoudit jako její zmaření a v tomto důsledku jako splnění dané podmínky fikcí ve smyslu ustanovení § 549 odst. 2 o. z., iii) zda je odchýlením se od závazného právního názoru dovolacího soudu situace, kdy soudy nižších stupňů interpretují rozhodnutí dovolacího soudu příliš extenzivním způsobem, kterým podstatným způsobem rozšiřují právní posouzení dovolacího soudu v závazném právním názoru dovolacího soudu, iv) zda lze pro určení obvyklé autorské odměny kolektivního správce aplikovat v době, kdy daný sazebník neobsahoval konkrétní sazbu pro daného uživatele, pozdější sazebník daného (stejného) kolektivního správce, který konkrétní sazbu pro daného uživatele již obsahuje, v) zda lze při určení obvyklé autorské odměny žalobce vycházet ze sazebníku OSA ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu (rozsudků ze dne 21. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1759/2011, a ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2715/2015) i za situace, kdy lze obvyklou autorskou odměnu žalobce určit i z pozdějších sazebníků již obsahujících konkrétní sazbu pro žalovanou, která se v letech mění pouze o inflaci a významně se liší od sazby OSA aplikované analogicky dle uvedené judikatury, vi) zda je v souladu s čl. 102 Smlouvy o fungování EU aplikace sazby jiného kolektivního správce, kterou v dané době žádný uživatel danému kolektivnímu správci nehradil, a která je v porovnání se sazbami hrazenými srovnatelnými uživateli a/nebo v porovnání s aktuálními sazebníky daného kolektivního správce nepřiměřená, pro určení obvyklé autorské odměny, resp. zda takový postup není postupem, kterým vnitrostátní soud aprobuje zneužití dominantního postavení kolektivního správce v podobě aplikace nepřiměřených a nerovných obchodních podmínek. 10. Žalovaná dále namítla, že soudy v dalším řízení (po vydání předchozího rozsudku dovolacího soudu v projednávané ve věci) neprovedly jí navržené důkazy k prokázání tvrzení o obsazenosti provozovaných autobusů za období do 31. 12. 2017 a o obvyklé výši autorské odměny z důvodu uplatnění těchto důkazů po tzv. koncentraci řízení, ačkoli dosavadní dokazování bylo vedeno výlučně k období roku 2018. 11. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se žaloba zamítá, případně aby rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III., zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 12. Žalobce se k podanému dovolání vyjádřil tak, že navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalované pro nepřípustnost odmítl, případně aby je jako nedůvodné zamítl. III. Přípustnost dovolání 13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda je dovolání přípustné. 14. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 15. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení ko