23 Cdo 1728/2024 – Nejvyšší soud

23 Cdo 1728/2024-834 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně I.D.T.S. s.r.o., se sídlem v Mariánských Lázních, Úšovice, Tepelská 137/3, identifikační číslo osoby 04283325, zastoupené JUDr. Michalem Zsemlerem, advokátem se sídlem v Plzni, Kardinála Berana 967/8, proti žalované METALIS Nejdek s.r.o., se sídlem v Nejdku, Závodu míru 340, identifikační číslo osoby 45350582, zastoupené Mgr. Šárkou Gregorovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova 710/31, o zaplacení částky 116 308,21 Kč Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 9 C 248/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 12. 2023, č. j. 25 Co 354/2020-742, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Právní předchůdkyně žalobkyně (společnost AYIN, s.r.o., identifikační číslo osoby 26349825) se na žalované podanou žalobou domáhala zaplacení částky 1 970 003,42 Kč s příslušenstvím jako ceny za dodané teplo, teplou užitkovou vodu a nevrácený kondenzát za období od 1. 2. 2015 do 28. 2. 2015, které právní předchůdkyně žalobkyně dodávala žalované na základě smlouvy o dodávce a odběru tepla v páře ze dne 8. 12. 2006, a částky 158 814 Kč s příslušenstvím jako smluvní pokuty sjednané v uvedené smlouvě; ohledně částky 37 409,10 Kč s příslušenstvím představující úhradu za nevrácený kondenzát vzala žalobkyně žalobu zpět. 2. Okresní soud v Karlových Varech jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 2. 6. 2020, č. j. 9 C 248/2015-562, řízení v rozsahu, v němž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 37 409,10 Kč, zastavil (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 771 348,20 Kč s příslušenstvím (výrok II), zamítl žalobu o zaplacení částky 357 468,79 Kč s příslušenstvím (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok IV) a vůči státu (výroky V a VI). 3. K odvolání žalované Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. 12. 2021, č. j. 25 Co 354/2020-653, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku II, jíž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 262 836,32 Kč s příslušenstvím (výrok I prvního rozsudku odvolacího soudu), ve zbývajícím rozsahu výroku II, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 508 511,88 Kč s příslušenstvím, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se v tomto rozsahu žaloba zamítá (výrok II prvního rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů mezi účastníky (výrok III prvního rozsudku odvolacího soudu) a o náhradě nákladů řízení státu (výroky IV a V prvního rozsudku odvolacího soudu)․ 4. K dovolání obou účastnic Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 31. 5. 2023, č. j. 23 Cdo 1658/2022-704, zrušil první rozsudek odvolacího soudu v části výroku II, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ve výroku II tak, že se žaloba o zaplacení částky 116 308,21 Kč zamítá, a v nákladových výrocích III, IV a V, a věc v daném rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (výrok I rozsudku dovolacího soudu) a odmítl dovolání žalované (výrok II rozsudku dovolacího soudu). 5. Odvolací soud následně napadeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II v rozsahu, v němž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 116 308,21 Kč (výrok I napadeného rozhodnutí), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů mezi účastníky (výrok II napadeného rozhodnutí) a vůči státu (výroky III a IV napadeného rozhodnutí). 6. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v rozsahu výroku I dovoláním, jehož přípustnost spatřovala v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť nerespektoval závazný právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v jeho dřívějším rozhodnutí v dané věci (v rozsudku ze dne 31. 5. 2023, č. j. 23 Cdo 1658/2022-704) a neposoudil úplně a správně funkci, kterou měla smluvní pokuta v daném smluvním vztahu plnit; v dané souvislosti nadto žalovaná vytkla odvolacímu soudu, že neprovedl důkazy, které žalovaná navrhla, a nedostatečně odůvodnil své rozhodnutí. Konečně žalovaná namítala, že odvolací soud nedostatečně a neúplně (v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu) posoudil možnost moderace smluvní pokuty, a předložila Nejvyššímu soudu (podle jejího názoru v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešenou) otázku, zda je nové pojetí moderace smluvní pokuty (plynoucí z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022) aplikovatelné na právní vztahy vzniklé před 1. 1. 2014. Z uvedených důvodů žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud výrok I rozsudku odvolacího soudu zrušil a věc v daném rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 7. Žalobkyně se k podanému dovolání nevyjádřila. 8. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. 9. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. a dále se zabýval jeho přípustností. 10. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 11. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 12. Žalovaná v dovolání předně namítá, že odvolací soud nerespektoval závazný právní názor Nejvyššího soudu vyslovený v rušícím rozsudku sp. zn. 23 Cdo 1658/2022, podle něhož měl odvolací soud v novém řízení zjistit, jakou funkci měla smluvní pokuta ve smluvním vztahu právní předchůdkyně žalobkyně a žalované plnit. 13. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je však patrné, že odvolací soud funkci smluvní pokuty zkoumal, když dospěl k závěru, že její primární funkcí byla prevence prodlení ze strany žalované; sekundárně pak smluvní pokuta plnila rovněž funkci sankční a kompenzační (srov. bod 10 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Lze tak uzavřít, že odvolací soud se od závazného právního názoru dovolacího soudu neodchýlil, a proto uvedená námitka žalované nemůže založit přípustnost dovolání. 14. Jestliže pak dovolatelka uvedenou námitkou zpochybňuje samotný závěr odvolacího soudu, podle něhož žalobkyní uplatněný nárok na zaplacení smluvní pokuty (mimo jiné s ohledem na zamýšlenou funkci smluvní pokuty) nebyl v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, patrně přehlíží, že Nejvyšší soud již ve svém předchozím rozhodnutí v této věci připomněl, že pro ustanovení § 265 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „obch. zák.“, platí, že jde o normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou. Stejně jako například ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, a proto nepožívá právní ochrany, aniž by však bylo možno výslovně formulovat obecné řešení této otázky (v souvislosti s posuzováním výkonu práv v rozporu s dobrými mravy srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2710/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007, a ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3891/2013). Úzká provázanost s konkrétními skutkovými zjištěními pak povětšinou brání tomu, aby Nejvyšší soud, mající zásadně postavení přezkumné instance v otázkách právních, korigoval závěry nalézacích soudů, nelze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost v jejich úvahách dle § 265 obch. zák. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3628/2016). V rozsudku ze dne 4. 4. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1749/2015, pak Nejvyšší soud shrnul, že k nepřiznání smluvní pokuty z důvodu uvedeného v § 265 obch. zák. by musely vést velmi výjimečné okolnosti, které by byly spojeny s uplatňováním práva na zaplacení smluvní pokuty, tj. šikanózní výkon práva zjevně poškozující druhou smluvní stranu. 15. V projednávané věci přit