23 Cdo 1877/2024 – Nejvyšší soud

23 Cdo 1877/2024-224 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně ČSOB Pojišťovna, a. s., člen holdingu ČSOB, se sídlem v Pardubicích, Zelené Předměstí, Masarykovo náměstí 1458, identifikační číslo osoby 45534306, zastoupené Mgr. et Mgr. Adamem Vrbeckým, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1603/57, proti žalované K. S., zastoupené JUDr. Janem Mandátem, advokátem se sídlem v Brně, Elgartova 386/29, o zaplacení 84 509 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 41 C 152/2021, o „dovolání“ žalobkyně proti rozsudkům Okresního soudu Brno-venkov ze dne 20. 1. 2022, č. j. 41 C 152/2021-69, a ze dne 16. 5. 2023, č. j. 41 C 152/2021-140, jakož i o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 12. 2023, č. j. 17 Co 189/2023-178, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 1. 2024, č. j. 17 Co 189/2023-188, takto: I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudkům Okresního soudu Brno-venkov ze dne 20. 1. 2022, č. j. 41 C 152/2021-69, a ze dne 16. 5. 2023, č. j. 41 C 152/2021-140, se zastavuje. II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 12. 2023, č. j. 17 Co 189/2023-178, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 1. 2024, č. j. 17 Co 189/2023-188, se odmítá. III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 800 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalované. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se v řízení domáhala, aby žalovaná K. S. byla zavázána k zaplacení částky 84 509 Kč s příslušenstvím společně a nerozdílně s původně žalovaným P. N., vůči němuž bylo řízení usnesením ze dne 27. 5. 2021, č. j. EPR 99886/2021-7, zastaveno. Tvrdila, že jako pojistitel uzavřela se žalovanou dne 13. 6. 2018 pojistnou smlouvu č. 6143359465 o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, které je v něm blíže specifikováno. Na základě této smlouvy vyplatila pojistné plnění vlastníkům vozidel poškozených při dopravní nehodě způsobené původně žalovaným, u něhož bylo šetřením provedeným Policií České republiky zjištěno, že vozidlo řídil pod vlivem alkoholu. Žalobkyně se proto domáhala zaplacení požadované částky s odkazem na ustanovení § 10 odst. 3 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů, dále jen „zákon č. 168/1999 Sb.“, a to vůči žalované jako provozovatelce vozidla, která připustila, aby jej původně žalovaný neoprávněně užil k provozu. 2. Okresní soud Brno-venkov jako soud prvního stupně (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 16. 5. 2023, č. j. 41 C 152/2021-140, zamítl žalobu o zaplacení 84 509 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II). 3. Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobkyně napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I (výrok I napadeného rozsudku), ve výroku II jej změnil co do výše náhrady nákladů řízení (výrok II napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky (výrok III napadeného rozsudku). 4. Rozsudek odvolacího soudu a rozsudky Okresního soudu Brno-venkov ze dne 20. 1. 2022, č. j 41 C 152/2021-69, a ze dne 16. 5. 2023, č. j. 41 C 152/2021-140, napadla žalobkyně dovoláním. V jeho rámci rovněž vytýká nesprávný postup odvolacího soudu, který svým (v pořadí prvním) usnesením ze dne 15. 11. 2022, č. j. 17 Co 90/2022-108, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 20. 1. 2022, č. j 41 C 152/2021-69, a vrátil mu věc k dalšímu řízení, namísto aby rozhodnutí sám změnil. Tímto postupem podle žalobkyně umožnil žalované dodatečně doplnit tvrzení a důkazy, čímž byla porušena zásada koncentrace řízení a princip rovnosti zbraní, a zároveň došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces. Žalobkyně se domnívá, že tento nesprávný postup odvolacího soudu je možno posoudit jako otázku, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. 5. Žalobkyně dále namítala, že nebyla soudy nižších stupňů poučena podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o nutnosti prokázat ztížení šetření škodné události podle § 10 odst. 1 písm. e) zákona č. 168/1999 Sb. 6. Odvolací soud podle ní rovněž pochybil, když v rozporu s procesními pravidly připustil výslech žalované jako novotu, ačkoli tento výslech mohl a měl být proveden již v řízení před soudem prvního stupně, pokud by byl navržen. V tomto případě proto podle žalobkyně nebyl dán důvod k prolomení zásady koncentrace řízení. 7. Podle žalobkyně soudy nižších stupňů také nesprávně interpretovaly a aplikovaly judikaturu Nejvyššího soudu týkající se rozsahu povinností pojištěného při šetření škodné události a důsledků jejich porušení. Odkazovala přitom na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4309/2010, a ze dne 15. 4. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1791/2008, podle nichž se povinnost pojištěného neomezuje pouze na oznámení škodné události poškozenému, ale zahrnuje i povinnost sdělit pojistiteli veškeré relevantní informace potřebné k uplatnění postižního nároku. Soudy nižších stupňů však nesprávně dospěly k závěru, že žalovaná neměla povinnost oznámit žalobkyni vznik dopravní nehody. 8. Žalobkyně rovněž poukazovala na to, že odvolací soud svévolně a v rozporu s obsahem důkazů dospěl k závěru, že žalovaná požádala svědkyni o uschování klíčů, přestože svědkyně uvedla opak. Tímto nesprávným hodnocením důkazů a přihlédnutím k nepřípustné novotě v odvolacím řízení soud porušil zásady spravedlivého procesu. 9. Dle žalobkyně má být dovolání přípustné rovněž pro řešení dalších otázek, které dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly vyřešeny, a to a) zda se může žalovaná jako provozovatelka dle § 10 odst. 3 zákona č. 168/1999 Sb. zprostit odpovědnosti pouhou pasivitou tím, že se spolehne na jednání třetího subjektu, nebo zda musí aktivně konat, zejména pokud ví, že klíče od vozidla byly svěřeny osobě závislé na alkoholu a bez řidičského oprávnění, b) zda se mohla žalovaná jako provozovatelka dle § 10 odst. 3 zákona zákon č. 168/1999 Sb. zprostit odpovědnosti, pokud již od počátku věděla, že klíče předala osobě závislé na alkoholu bez řidičského oprávnění, c) zda se může žalovaná efektivně bránit argumentem, že nemohla ovlivnit jednání řidiče, když sama napomáhala skrývání majetku před věřiteli svého partnera v insolvenci, čímž se dopustila zjevně nepoctivého jednání s trestněprávními důsledky, které je v rozporu s § 6 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“, a podle § 8 o. z. nepožívá právní ochrany. 10. Konečně pak žalobkyně odvolacímu soudu vytkla, že účastníkům v písemném vyhotovení dovoláním napadeného rozhodnutí poskytl nesprávné poučení o možnosti podat dovolání, a ve svém výroku II se navíc dopustil zjevné nesprávnosti spočívající v neuvedení částky, kterou je žalobkyně povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení. Rovněž upozornila na nesprávný postup v doručování opravného usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 1. 2024, č. j. 17 Co 189/2023-188, kdy zástupkyni žalobkyně bylo usnesení doručeno v listinné podobě namísto elektronické. 11. Žalobkyně vzhledem ke shora uvedenému navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl, že žalovaná je povinna uhradit částku 84 509 Kč s příslušenstvím, včetně náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů i dovolacího řízení. 12. Ve vyjádření k dovolání se žalovaná ztotožnila s právním posouzením odvolacím soudem, zpochybnila dovolací argumentaci žalobkyně a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně zamítl a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení. 13. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. 14. Nejvyšší soud nejprve uvádí, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (srov. § 236 odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyně ve svém dovolání výslovně napadá nejen pravomocný rozsudek odvolacího soudu, ale také oba rozsudky soudu prvního stupně. Občanský soudní řád neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ proti rozsudkům soudu prvního stupně ze dne 20. 1. 2022, č. j 41 C 152/2021-69, a ze dne 16. 5. 2023, č. j. 41 C 152/2021-140, zastavil podle § 243b ve spojení s § 104 odst. 1 věta první o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2023, sp. zn. 23 Cdo 248/2023). 15. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advoká