23 Cdo 1940/2020 — Nejvyšší soud

23 Cdo 1940/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 9. 2020 Spisová značka:23 Cdo 1940/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.1940.2020.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:18. 12. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 1940/2020-248 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně AWOCADO s. r. o., se sídlem v Hradci Králové, Collinova 421, identifikační číslo osoby 28989121, zastoupené JUDr. Janem Malým, advokátem se sídlem v Praze, Sokolovská 5/49, proti žalované KVETA MARKET s. r. o., se sídlem v Městci Králové, Přemysla Otakara II. 997, identifikační číslo osoby 24762032, zastoupené JUDr. Bedřiškou Kubelkovou, advokátkou se sídlem v Městci Králové, Náměstí Republiky 213, o zaplacení 170.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 14 C 106/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2019, č. j. 19 Co 360/2017-221, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8.200 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její zástupkyně. Odůvodnění: (dle § 243f odst. 3 o. s. ř.) Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 20. 6. 2017, č. j. 14 C 106/2017-73, zamítl žalobu na zaplacení 170.000 Kč s příslušenstvím ve výroku specifikovaným (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. 11. 2019, č. j. 19 Co 360/2017-221, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). Krajský soud v Praze takto rozhodl poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 8. 3. 2018, č. j. 19 Co 360/2017-176, ve znění opravného usnesení ze dne 14. 5. 2018, č. j. 19 Co 360/2017-185, byl zrušen k dovolání žalobkyně rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, č. j. 23 Cdo 3359/2018-200. Proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 21. 11. 2019, č. j. 19 Co 360/2017-221, podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), když odvolací soud se ve svém rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a jeho rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. K dovolání žalobkyně se žalovaná vyjádřila tak, že navrhuje, aby bylo jako nedůvodné zamítnuto. Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobkyně rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolání není přípustné. Dovolatelka namítá, že se odvolací soud ve svém rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť nezohlednil relevantní judikaturu vážící se ke lhůtě pro odstoupení „bez zbytečného odkladu“, když počátek běhu této lhůty spojil s okamžikem dodání věci, která zjevně neodpovídala sjednané, nadto bylo mezi stranami sjednáno dodání nové věci. Dovolací soud by tak dle dovolatelky měl odpovědět na otázku, zda dohoda o dodání nového plnění (nové věci) zakládá nový běh lhůty pro vytknutí vad a případné následné odstoupení od smlouvy. Dovolatelka však přehlíží, že odvolací soud při posouzení dané věci vyšel z toho, že nebylo prokázáno, že by dohodou účastníků došlo ke změně jimi v lednu 2014 uzavřené kupní smlouvy či k uzavření další následné kupní smlouvy; nedošlo k dohodě o dodání nové věci. V rozhodnutí odvolacího soudu nebyl vysloven ani závěr, že by předmětná věc (laser) zjevně neodpovídala věci sjednané, jak tvrdí dovolatelka. Argumentace dovolatelky je tak postavena na zpochybňování skutkového stavu a hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a přípustnost dovolání založit nemůže, neboť námitkami, jež se týkají správnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání založit nelze, když důvodem podání dovolání může být jen nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, na němž spočívá jeho rozhodnutí (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), vycházející ze skutkového stavu, který přezkumu dovolacího soudu nepodléhá. Pouhý odlišný názor dovolatele na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav ani z něj vycházející právní posouzení odvolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 777/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2912/2017, či ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4586/2017). Jestliže tedy dovolatelka předkládá dovolacímu soudu otázku počátku běhu lhůty pro odstoupení „bez zbytečného odkladu“ v situaci, kdy byla dodána věc, která zjevně neodpovídala sjednané, a mezi stranami bylo sjednáno dodání nové věci, pomíjí, že přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá právní otázka, která je založena na vlastních skutkových závěrech dovolatelky, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu a na kritice hodnocení důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2808/2017). Dovolatelka dále předkládá otázku, zda lze mít za to, že k předání, potažmo převzetí věci mohlo dojít i přes to, že prodávající neposkytl kupujícímu doklady prokazující technické a jiné parametry předmětu koupě umožňující zjištění, zda věc odpovídá věci sjednané smlouvou, a dále doklady umožňující řádné užívání předmětu koupě ve smyslu ust. § 2087 a § 2094 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Ve vztahu k této otázce namítá, že jí nebylo umožněno provést řádnou kontrolu a přesvědčit se o vlastnostech daného laseru, a to ani v případě první dodané věci, ani v případě náhradního plnění, a věc tak nemohla řádně užívat, když si lze jen těžko představit užívá