23 Cdo 2136/2020 — Nejvyšší soud

23 Cdo 2136/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 2. 2022 Spisová značka:23 Cdo 2136/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.2136.2020.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Náhrada škody Dotčené předpisy:§ 2894 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:30. 5. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 2136/2020-149 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně CM TRANSPORT TACHOV s.r.o., se sídlem v Tachově, Oldřichovská 2125, PSČ 347 01, IČO 62619969, zastoupené Mgr. Markem Hončem, advokátem, se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 12/19, PSČ 779 00, proti žalované SCHENKER spol. s r.o., se sídlem v Nučicích, K Vypichu 731, PSČ 252 16, IČO 61500780, zastoupené JUDr. Ilonou Vaněčkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 404/30, PSČ 140 00, o zaplacení částky 580 676 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 5 C 368/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2020, č. j. 25 Co 339/2019-125, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 13 262 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ilony Vaněčkové, advokátky, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 404/30, PSČ 140 00. Odůvodnění: Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 580 676 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, která ji měla vzniknout tím, že během přepravy nákladu sjednané mezi účastníky podle smlouvy o přepravě došlo krátce po naložení nákladu v Děčíně v provozovně žalované jejím skladníkem dne 9. 9. 2015, k proražení jednoho ze sudů obsahujícího kyselinu fluorovodíkovou, která začala ze sudu unikat, a v důsledku toho došlo k poškození vozidla žalobkyně. Okresní soud Praha - západ rozsudkem ze dne 13. 9. 2019, č. j. 5 C 368/2018-96, žalované uložil, aby zaplatila žalobkyni částku 580 676 Kč se stanoveným úrokem z prodlení (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi účastníky byla dne 24. 5. 2012 uzavřena Rámcová dohoda o spolupráci při přepravě zboží v tuzemské nákladní přepravě (dále jen „rámcová dohoda“), jejíž součástí byly Všeobecné podmínky pro dopravce (dále jen „VP“), a na základě ní byla uzavřena mezi účastníky Smlouva o přepravě č. 1141046166, podle níž měla dne 9. 9. 2015 proběhnout přeprava nákladu z Děčína do Nučic, a to mimo jiné dvou sudů kyseliny fluorovodíkové, jejichž přeprava podle přílohy č. 1 rámcové dohody podléhala předpisům Evropské dohody o mezinárodní silniční přepravě nebezpečných věcí (ADR). Poté, co vozidlo bylo naloženo v areálu žalované v Děčíně jejím skladníkem, byl telefonicky povolán řidič žalobkyně, který kontejner uzavřel, označil cedulemi a odjel z areálu. Krátce po vyjetí z areálu žalované došlo pohybem sudu v kontejneru k jeho proražení a kyselina poškodila vozidlo žalobkyně. Podle znaleckého posudku sudy s chemikáliemi nebyly zajištěny proti volnému pohybu během přepravy a byla porušena norma o zajišťování břemen na silničních vozidlech. Podle rámcové dohody a VP byl řidič povinen se účastnit nakládky/vykládky, zejména dohlédnout na řádné uložení zásilek v dopravním prostředku, případně ihned upozornit na vadnost obalu zásilky nebo nedostatky v nakládce/vykládce. S ohledem na e-mail žalované, v němž žalovaná sdělovala, v jakých případech je vozidlo nakládáno bez přítomnosti řidiče, soud prvního stupně dovodil, že obecná povinnost řidiče - být přítomen při nakládce vozidla – byla dohodou účastníků vyloučena. Uzavřel proto, že za škodu způsobenou na vozidle žalobkyně odpovídá žalovaná, která se dopustila porušení zákonné a smluvní povinnosti, jestliže žalovaná (její skladník) porušila dohodu o přepravě nebezpečných věcí (ADR), vyhlášené pod č. 64/1987 Sb., a závazné normy o zajišťování břemen na silničních vozidlech tím, že nebezpečné zboží – sudy s kyselinou – nebylo řádně zajištěno proti pohybu, což nemohl řidič žalobkyně předpokládat a ani tomu nemohl zabránit. Soud prvního stupně aplikoval ustanovení §§ 2927, 2910, 2913 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a uzavřel, že byly naplněny podmínky vzniku odpovědnosti žalované za škodu způsobenou žalobkyni, kterou je žalovaná povinna žalobkyni uhradit a to společně se zákonnými úroky z prodlení (§ 1970 o. z.). K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 1. 2020, č. j. 25 Co 339/2019-125, byl rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změněn tak, že žaloba se zamítá (výrok pod bodem I); žalobkyni bylo zároveň uloženo zaplatit žalované náhradu řízení před soudem prvního stupně (výrok pod bodem II) a náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem III). Odvolací soud poukázal v prvé řadě na skutečnost, že žalobkyně sice nebyla v rozhodné době vlastníkem vozidla, ale toliko jeho leasingovým nájemcem, avšak vlastník vozidla žádné náklady na jeho uvedení do původního stavu nevynaložil a ani nebyl povinen vynaložit. Naopak to byla žalobkyně, na kterou přešlo podle Všeobecných smluvních podmínek finančního nájmu (leasingu) movitostí nebezpečí škody na předmětu leasingu, tudíž žalobkyně je ve sporu aktivně legitimována. Odvolací soud se však neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o odpovědnosti žalované za škodu vzniklou žalobkyni. Vyšel přitom zejména z článku III písm. c) VP, který stanovil povinnost dopravce dohledem se účastnit nakládky/vykládky, zejména nad jejím provedením a řádným uložením zásilek v dopravním prostředku, z článku III písm. d) VP o odpovědnosti za řádné převzetí zásilky podle jednotlivých kusů uvedených v přepravním/dodacím listu a z článku III písm. e) VP, stanovící povinnost dopravce upozornit na vadnost zásilky odesilatele nebo objednatele a tím umožnit zajištění nápravy. Odvolací soud dospěl k závěru, že bylo povinností žalobkyně být nakládce přítomna, tuto zajistit dohledem; byla sjednána odpovědnost žalobkyně za zajištění nákladu, přičemž na tom nemůže nic měnit obsah e-mailu ze dne 2. 10. 2013, zaslaného žalovanou statutárnímu zástupci žalobkyně, podle něhož odpovědnost za škodu na zásilkách nebude uplatňována tam, kde je nasazen WAB systém (Děčín – Praha), kde není přítomen řidič na nakládce v Děčíně. Odvolací soud zdůraznil, že v dané věci není předmětem řízení škoda na zásilce, ale škoda způsobená zásilkou, není tedy možné aplikovat ustanovení § 2566 o. z., ale obecná ustanovení o náhradě škody. Za druhý důvod, proč není možné žalobě vyhovět, považoval skutečnost, že nebyla dodržena sjednaná forma změny dohody předpokládaná v článku VII.2 rámcové dohody, jestliže v řízení nebylo prokázáno a ani tvrzeno, že by snad ke smlouvě byl uzavřen písemný dodatek. Nebylo ani prokázáno, že by snad bylo ze strany žalované kontrole uložení nákladu bráněno. Odvolací soud proto uzavřel, že pokud žalobkyně v řízení neprokázala porušení jakékoli právní povinnosti žalovanou, když to, co bylo žalované vytýkáno, bylo naopak povinností žalobkyně, a to nejen smluvní povinností, ale i zákonnou povinností podle § 5 odst. 1 písm. i) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu) - zajistit bezpečnou přepravu nákladu, chybí jeden z předpokladů odpovědnosti žalované za vzniklou škodu, a není tak možno žalobě, jíž se žalobkyně domáhá po žalované náhrady škody, vyhovět. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí závisí podle jejího názoru na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to otázky, zda lze platně změnit smlouvu ústní formou, v daném případě Rámcovou dohodu o přepravě zboží, uzavřenou mezi žalobkyní a žalovanou v písemné formě, a jejíž změny a doplňky jsou možné jen formou písemných dodatků podepsaných oběma stranami. Má za to, že odvolací soud se při řešení této otázky odchýlil od závěrů učiněných Nejvyšším soudem v rozsudcích ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4167/2008, a ze dne 1. 7. 2019, sp. zn. 32 Cdo 1404/2019, a též od závěru Ústavního soudu v nálezu ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. I. ÚS 1264/11, podle nichž písemně uzavřenou smlouvu se sjednanou výhradou změn v písemné podobě lze změnit i jinou formou (např. ústně učiněnými právními úkony), není-li včas namítána jejich relativní neplatnost, a t