23 Cdo 2155/2011 — Nejvyšší soud

23 Cdo 2155/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 1. 2013 Spisová značka:23 Cdo 2155/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.2155.2011.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Žaloba určovací Dotčené předpisy:§ 80 písm. c) o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:19. 2. 2013 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 2155/2011 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně Českomoravské investiční a.s., se sídlem v Brně, Bartošova 1833/6, PSČ 602 00, IČO 49969854, zastoupené Mgr. Davidem Jüngerem, advokátem, se sídlem v Ostravě - Mariánských Horách, ul. 28. října 219/438, proti žalovaným 1) městu Bohumín, se sídlem Bohumín, Masarykova 158, PSČ 735 81, IČO 00297569, a 2) Správě železniční dopravní cesty, státní organizaci, se sídlem v Praze 1 - Nové Město, Dlážděná 1003/7, PSČ 110 00, IČO 70994234, o určení neplatnosti kupních smluv a určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 16 C 15/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. března 2011, č. j. 57 Co 427/2010-241, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 30. dubna 2010, č. j. 16 C 15/2007-214, zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala určení neplatnosti kupních smluv uzavřených dne 18. prosince 2006 mezi druhou žalovanou jako prodávající a prvým žalovaným jako kupujícím, jejichž předmětem je převod vlastnického práva k nemovitostem nyní zapsaným na listu vlastnictví č. 1001, vedeném pro katastrální území P., obec B., a to k budově č. p. 171 – bydlení, v části obce P., na pozemku parc. č. 1448 a pozemku parc. č. 1448 – zastavěná plocha a nádvoří (výrok pod bodem I), budově č. p. 173 – bydlení, v části obce P., na pozemku parc. č. 1449 a pozemku parc. č. 1449 – zastavěná plocha a nádvoří (výrok pod bodem II), budově č. p. 174 – bydlení, v části obce P., na pozemku parc. č. 1450 a pozemku par. č. 1450 – zastavěná plocha a nádvoří (výrok pod bodem III), budově č. p. 175 – bydlení, v části obce P., na pozemku parc. č. 1451 a pozemku parc. č 1451 – zastavěná plocha a nádvoří (výrok pod bodem IV), budově č. p. 155 – bydlení, v části obce P., na pozemku parc. č. 1447 a pozemku par. č. 1447 – zastavěná plocha a nádvoří (výrok pod bodem V) a budově č. p. 177 – bydlení, v části obce P., na pozemku parc. č. 1446 a pozemku parc. č. 1446 – zastavěná plocha a nádvoří (výrok pod bodem VI), zamítl žalobu v části, ve které se žalobkyně domáhala určení, že vlastníkem nemovitostí shora uvedených zapsaných na listu vlastnictví č. 1001, vedeném pro katastrální území P., obec B., je Česká republika s právem hospodaření s majetkem státu pro druhou žalovanou (výrok pod bodem VII) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body VIII a IX). Žalobkyně žalobu odůvodnila tím, že při uzavírání kupních smluv o převodu vlastnictví k nemovitostem specifikovaným ve výroku rozsudku došlo k porušení ustanovení § 22 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích (dále jen „zákon č. 219/2000 Sb.“), a tím, že proces výběru nejvhodnější nabídky byl proveden v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, neboť nebyla dodržena zásada rovnosti účastníků výběrového řízení, jeho transparentnosti a zájmu na dosažení co nejvyšší ceny pro stát. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení spatřovala žalobkyně ve znovuobnovení její možnosti opět se ucházet o nabytí převáděného majetku, což by mělo příznivý dopad na její právní postavení. Soud prvního stupně zjistil, že předmětný nemovitý majetek byl usnesením vlády České republiky č. 870 ze dne 19. července 2006 vyjmut z privatizace podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, a druhá žalovaná poté vybrala ve veřejné zakázce společnost Euro Reality Group s.r.o., která měla zajistit prodej těchto nemovitostí, a to formou přímého prodeje s cílem dosažení nejméně minimální ceny podle znaleckých posudků navýšené o pohledávky související s prodávaným majetkem; prodej měl být realizován do 31. prosince 2006, včetně uhrazení kupní ceny. Žalobkyně reagovala na inzerát zprostředkovatele prodeje v Hospodářských novinách ze dne 15. listopadu 2006 nabídkou ze dne 27. listopadu 2006, k níž k výzvě zprostředkovatele dopisem ze dne 15. prosince 2006 oznámila, že nemůže vyhovět žádosti a předložit písemné prohlášení banky podle § 313 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) o tom, že uhradí druhé žalované kupní cenu převáděných nemovitostí, případně sdělení banky o uzavření akreditivu ve prospěch druhé žalované. Kupní smlouvy o převodu předmětných nemovitostí pak druhá žalovaná uzavřela prostřednictvím společnosti Euro Reality Group s.r.o. dne 18. prosince 2006 s prvním žalovaným, který uhradil kupní cenu. Soud prvního stupně při řešení otázky, zda na požadovaném určení má žalobkyně naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), vyšel z ustálené judikatury Nejvyššího soudu České republiky a Ústavního soudu a dospěl k závěru, že žalobkyně na požadovaném určení naléhavý právní zájem nemá, neboť ze žádných prokázaných skutečností nelze dovodit její právo na uzavření kupní smlouvy k předmětným nemovitostem, a žalobkyně nesplňuje podmínku legitimního očekávání, že napadenými smlouvami byla zkrácena na svých právech včetně práva vlastnického, jestliže neplatnost takových smluv není založena na přímém porušení práv žalobkyně jako třetí osoby. Z provedeného dokazování naopak vyplynulo, že žalobkyně nesplnila podmínky pro výběr kupujícího při prodeji předmětných nemovitostí stanovené druhou žalovanou, když nebyla ve stanovené lhůtě schopna prokázat svou solventnost a neakceptovala ani daný postup prodeje. Soud prvního stupně uzavřel, že naléhavý právní zájem nemá žalobkyně ani v otázce určení vlastnického práva, pokud nemá žádný zákonný nárok ucházet se o koupi předmětných nemovitostí při jejich případném opakovaném prodeji. K odvolání žalobkyně Krajský soud v v Ostravě rozsudkem ze dne 15. března 2011, č. j. 57 Co 427/2010-241, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky pod body II a III). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která shledal jako dostačující a správná. Ztotožnil se i s jeho právními závěry. Soud prvního stupně si správně ujasnil, zda šlo v dané věci o výběrové řízení nebo formu přímého prodeje. Právě toto posouzení bylo totiž rozhodující pro dopad případného vyslovení neplatnosti napadených smluv na postavení žalobkyně. V judikatuře je sice připuštěna možnost, že předmětem žaloby o určení podle § 80 písm. c) o. s. ř. může být i právní vztah mezi žalovaným a třetí osobou, avšak aplikace tohoto ustanovení na určení takového právního vztahu je namístě jen tehdy, jestliže požadované určení právního vztahu, jehož subjektem je třetí osoba, ovlivní postavení žalobce vůči žalovanému, přičemž odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 28 Cdo 1567/99. Protože se v daném případě jednalo o přímý prodej předem neurčenému subjektu za cenu dle znaleckých posudků a nešlo o výběr kupujícího obchodní veřejnou soutěží podle § 281 a násl. obch. zák., ani veřejnou soutěží, jejíž pravidla by byla upravena právními předpisy, bylo pouze na druhé žalované a jí pověřeném zprostředkovateli, který výběr subjektu vhodného k uzavření smlouvy zajišťoval, jaký postup zvolí. Odvolací soud dospěl k závěru, že za této situace žalobkyní tvrzené nedodržení pravidel výběru kupujícího by i v případě oprávněnosti námitek žalobkyně bylo bez právního významu, avšak zde bylo navíc prokázáno, že žalobkyně podmínky stanovené zprostředkovatelem ohledně prokázání schopnosti zaplatit nabízenou kupní cenu nedodržela. Na vyslovení neplatnosti kupních smluv tak nemůže mít žalobkyně jako osoba, která nebyla stranou těchto smluv, naléhavý právní zájem a v důsledku toho nemůže mít naléhavý právní zájem ani na určení vlastnictví státu k tomuto majetku. Vzhledem k tomu by bylo provedení důkazů navržených žalobkyní za účelem zjištění konkrétních podmínek prodeje nemovitostí nebo jednání zprostředkovatele s dalšími subjekty zcela zbytečné a z toho důvodu je neprovedl ani odvolací soud. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž uplatnila dovolací důvody po