23 Cdo 2215/2023 — Nejvyšší soud

23 Cdo 2215/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 5. 2024 Spisová značka:23 Cdo 2215/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:23.CDO.2215.2023.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Smlouva Dotčené předpisy:§ 13 odst. 1 předpisu č. 165/2012 Sb. ve znění od 01.01.2013 do 01.10.2013 § 50 odst. 6 předpisu č. 458/2000 Sb. ve znění od 30.05.2012 do 20.05.2014 Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:11. 7. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 2215/2023-564 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně ČEZ Distribuce, a. s., se sídlem v Děčíně, Děčín IV – Podmokly, Teplická 874/8, identifikační číslo osoby 24729035, zastoupené Mgr. Vladimírem Uhdem, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1207/10, za účasti OTE, a.s., se sídlem v Praze 8, Karlín, Sokolovská 192/79, identifikační číslo osoby 26463318, zastoupené Mgr. Zdeňkem Labským, advokátem se sídlem v Praze 10, Krátká 1148/32, o nahrazení rozhodnutí správního úřadu, o zaplacení 1 857 839 498 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 C 138/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2023, č. j. 29 Co 376/2022-482, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2023, č. j. 29 Co 376/2022-482, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 24. 6. 2022, č. j. 25 C 138/2021-416, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 13. 5. 2021 domáhala nahrazení rozhodnutí Energetického regulačního úřadu, dále jen „ERÚ“ či „Úřad“, ze dne 5. 6. 2020, č. j. 07663-17/2019-ERU, dále jen „rozhodnutí ERÚ“, a rozhodnutí Rady ERÚ ze dne 23. 3. 2021, č. j. 07663-31/2019-ERU, dále jen „rozhodnutí Rady ERÚ“, a uložení povinnosti OTE, a.s., dále též jen „účastnice“, zaplatit žalobkyni částku 1 857 839 498 Kč s příslušenstvím. V žalobě uvedla, že je držitelkou licence na distribuci elektřiny a provozovatelkou regionální distribuční soustavy, a že účastnice je držitelkou licence na činnost operátora trhu, který plní zákonné povinnosti a uplatňuje zákonná práva související s výběrem a platbou příspěvku na podporou obnovitelných zdrojů energie, dále jen „příspěvek na POZE“, podle zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, dále jen „zákon o POZE“. Žalobkyně se na účastnici domáhala vydání bezdůvodného obohacení, které jí mělo vzniknout tím, že žalobkyně za období od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 převedla účastnici příspěvek na POZE v žalované částce, který výrobcům elektřiny účtovala ve vztahu k elektřině vyrobené a spotřebované bez využití distribuční soustavy žalobkyně, tzv. vlastní spotřebě, ačkoli tento příspěvek neměl být účtován z důvodu chybějící zákonné opory. 2. Návrh žalobkyně podaný k Úřadu byl zamítnut rozhodnutím ERÚ a zamítavě bylo rozhodnuto rozhodnutím Rady ERÚ též o rozkladu žalobkyně. 3. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 24. 6. 2022, č. j. 25 C 138/2021-416, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, jímž by byla účastnici uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 857 839 498 Kč s příslušenstvím, a dále nahrazena rozhodnutí ERÚ a Rady ERÚ (výrok I), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit účastnici náhradu nákladů řízení (výrok II). 4. Soud prvního stupně v souladu s § 250e odst. 2 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, vzal za svá skutková zjištění správního orgánu, pokud jde o skutečnosti, že žalobkyně jakožto provozovatelka regionální distribuční soustavy účtovala v rozhodném období svým zákazníkům příspěvek na POZE ve vztahu k jejich vlastní spotřebě. Za uvedené období odvedla žalobkyně účastnici na základě vystavených faktur, kdy součástí fakturované částky je vždy složka ceny za přenos elektřiny nebo ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektrické energie dle cenového rozhodnutí ERÚ č. 5/2012 bodu 5.1 ve výši 583 Kč/MWh, celkem částku 1 857 839 498 Kč. 5. Po právní stránce dospěl soud prvního stupně k závěru, že povinnost hradit příspěvek na POZE z vlastní spotřeby vyplývala ze zákona i v rozhodném období. Odkázal přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3744/2017, podle kterého ze zákona o POZE, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013, ve spojení s příslušnými ustanoveními zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů, dále jen „energetický zákon“, v tehdy účinném znění (zejména z § 22 odst. 1 a § 50 odst. 6 věty první), vyplývala povinnost provozovatele regionální distribuční soustavy zatížit složkou ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny z podporovaných zdrojů také lokální spotřebu výrobců elektřiny v areálu výroben připojených k distribuční soustavě. Tuto zákonnou povinnost dále konkretizovala vyhláška č. 140/2009 Sb., o způsobu regulace cen v energetických odvětvích a postupech pro regulaci cen, účinná od 5. 11. 2012 do 31. 12. 2013, a to konkrétně příloha č. 6 této vyhlášky, která upravuje způsob stanovení složky ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů za pomoci tzv. regulačního vzorce. 6. Povinnost hradit příspěvek na POZE platí podle soudu prvního stupně i v případě, že mezi výrobcem elektřiny a distributorem není uzavřena smlouva o distribuci ve smyslu § 50 energetického zákona, a to i přesto, že dřívější právní úprava koncipovala příspěvek na POZE jako složku ceny za přenos a distribuci. Povinnost hradit cenu nákladů spojených s podporou elektřiny nevyplývá z obecných soukromoprávních předpisů, byť samotný smluvní vztah se jimi řídí, ale vyplývá přímo ze zákona. Jelikož podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3744/2017, není příspěvek na POZE platba za přenos a distribuci, ale platba za spotřebu (svojí povahou podobná dani), která je (resp. za účinnosti původní právní úpravy byla) pouze do ceny za distribuci zahrnuta a v jejím rámci účtována, dopadá povinnost odvádět příspěvek na POZE na všechny, kteří jakkoli (v samotné výrobně či v rámci lokální distribuční soustavy, s uzavřenou smlouvou o připojení či bez ní) spotřebovávají elektřinu, přičemž skutečnost, zda mají s provozovatelem distribuční soustavy uzavřenou smlouvu o distribuci, je bez vlivu. Vybrala-li proto žalobkyně předmětné příspěvky a následně je převedla účastnici, učinila tak po právu a k bezdůvodnému obohacení účastnice na úkor žalobkyně nedošlo. 7. Soud prvního stupně proto z uvedených důvodů uzavřel, že rozhodnutí správního orgánu je správné a žalobu jako nedůvodnou zamítl. 8. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 9. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění, která soud prvního stupně vzal za svá, a ztotožnil se i s jeho právním posouzením, podle kterého žalobkyně po právu účtovala v rozhodném období příspěvek na POZE z vlastní spotřeby výrobců elektřiny a následně jej převedla účastnici. Odvolací soud se rovněž ztotožnil se závěrem, podle kterého platí pravidla pro výběr příspěvku na POZE i tehdy, když mezi výrobcem elektřiny a distributorem není uzavřena smlouva o distribuci ve smyslu § 50 energetického zákona. Příspěvek na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny totiž není protiplněním za distribuované množství elektřiny či za jiné služby poskytované distributorem, nýbrž jde o jeden ze zdrojů financování systému podpory preferovaných zdrojů elektrické energie a souvisí s účelem zákona o POZE, kterým je v konečném důsledku ochrana klimatu a životního prostředí. Povinnost poskytnout peněžité plnění k financování podpory tedy vyplývá z § 28 zákona o POZE a není založena na smluvní volnosti účastníků. 10. Na uvedeném základě tak odvolací soud uzavřel, že k bezdůvodnému obohacení účastnice na úkor žalobkyně nedošlo. II. Dovolání a vyjádření k němu 11. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu dovoláním, ve kterém předestřela otázku, zda příspěvek na POZE měl být v období od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 účtován také z elektřiny vyrobené a spotřebované bez využití distribuční soustavy žalobkyně. Požadovala zároveň, aby tato otázka, vyřešená v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3744/2017, byla nyní p