23 Cdo 234/2023 — Nejvyšší soud

23 Cdo 234/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 1. 2024 Spisová značka:23 Cdo 234/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:23.CDO.234.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Znalecký posudek Dotčené předpisy:§ 234c odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:21. 3. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 234/2023-670 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Z. M., zastoupené JUDr. Františkem Vyskočilem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Voršilská 130/10, proti žalované Gala vinařství, a.s., sídlem v Brně, Údolní 388/8, identifikační číslo společnosti 27748499, zastoupené JUDr. Igorem Velebou, advokátem se sídlem v Brně, Koliště 259/55, o zaplacení 396 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 23 C 75/2012, o dovolání žalobkyně a žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 10. 2022, č. j. 4 Co 1/2021-634, takto: I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Dovolání žalované se odmítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): Krajský soud v Brně rozsudkem, v pořadí již čtvrtým, ze dne 22. 10. 2020, č. j. 23 C 75/2012-519, zamítl žalobu (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.) Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 396 000 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, neboť dle žalobkyně užívá žalovaná díla vytvořená žalobkyní bez licenčního oprávnění. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že mezi žalobkyní a žalovanou došlo k platnému uzavření smlouvy o dílo, podle níž se žalobkyně zavázala zpracovat pro žalovanou logotyp, etikety a kapsle vinných lahví a žalovaná se zavázala toto dílo převzít. V takovém případě platí dle § 61 zákona č. 121/2000 Sb., zákon o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), (dále jen „autorský zákon“) nevyvratitelná právní domněnka poskytnutí licence k užití díla k účelům vyplývajícím ze smlouvy o dílo. Žalovaná tedy dle soudu prvního stupně užívala díla vytvořená žalobkyní na základě takto nabyté licence. Nárok žalobkyně soud prvního stupně posoudil jako nárok na zaplacení ceny za dílo dle § 631 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. Jelikož smluvní strany v rámci ústně uzavřené smlouvy o dílo neurčily cenu díla, určil soud prvního stupně tuto cenu jako cenu přiměřenou. Nárok žalobkyně na zaplacení této ceny soud prvního stupně posoudil jako promlčený. V případě žalobkyní vytvořených pozvánek a oznámení v souvislosti s prezentací žalované při jejím vstupu na vinařský trh dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobkyni se nepodařilo prokázat jejich objednání či užití žalovanou. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 20. 10. 2022, č. j. 4 Co 1/2021-634, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 82 617 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 7,75 % ročně od 1. 1. 2014 do zaplacení (první výrok), ve zbylé části výroku I., pokud jím byla zamítnuta žaloba v rozsahu částky 313 383 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 7,75 % ročně od 1. 1. 2014 do zaplacení a v rozsahu úroku z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 396 000 Kč od 16. 5. 2012 do 31. 12. 2013, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (druhý výrok) a rozhodl o nákladech řízení (třetí až šestý výrok). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, která doplnil o výslech znalců. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že k uzavření platné smlouvy o dílo mezi účastnicemi nedošlo a nedošlo tudíž ani ke vzniku nevyvratitelné domněnky poskytnutí licence k účelu vyplývajícímu ze smlouvy o dílo. Žalovaná tak dle odvolacího soudu zasáhla do autorských práv žalobkyně k předmětným dílům a žalobkyni vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení dle § 40 odst. 4 autorského zákona. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud s odkazem na závazný názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2191/2017, uzavřel, že nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení získaného neoprávněným užitím autorských děl žalobkyně za období od 17. 5. 2010 do 31. 12. 2013 promlčen není, jelikož právo na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého z důvodu neoprávněného užití autorského díla vzniká postupně den po dni, a tudíž se též den po dni promlčuje. Výši bezdůvodného obohacení odvolací soud určil s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu ve výši obvyklé odměny za získání licence v rozhodné době vynásobenou dvěma, přičemž při určení konkrétní částky obvyklé licenční odměny vycházel ze závěrů znaleckého posudku znalce Ing. Sedláka. Proti rozsudku odvolacího soudu podaly dovolání žalobkyně i žalovaná. Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu s tím, že dovolání má za přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí spočívá na řešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to otázky, zda měl nalézací soud v nalézacím řízení při diametrálním rozporu dvou účastníky navržených znaleckých posudků týkajících se výše obvyklé autorské odměny, na základě kterých soud nemohl být schopen posoudit skutečnou výši obvyklé odměny, postupovat tak, aby za účelem přezkoumání znaleckých posudků a nalezení spravedlivého úsudku ustavil jiného znalce, popřípadě vědecký ústav, vysokou školu nebo instituci specializovanou na znaleckou činnost. Žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání žalobkyně vyjádřila v tom smyslu, že je navrhuje odmítnout, či jako nedůvodné zamítnout. Žalovaná dovoláním napadá rozhodnutí odvolacího soudu s tím, že dovolání má za přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. Dovolacímu soudu žalovaná předkládá „dovolací námitku proti napadenému rozsudku, která odpovídá otázce hmotného nebo procesního práva, na jejichž vyřešení rozsudek odvolacího soudu závisí: vrchní soud nesprávně právně posoudil otázku, zda se v daném případě jedná o neoprávněné užívání autorského díla, či nikoliv“, a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobu zamítne, případně aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně se k dovolání žalované vyjádřila v tom smyslu, že navrhuje, aby je dovolací soud odmítl pro vady, případně zamítl pro jeho nedůvodnost. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že obě dovolání byla podána v zákonné lhůtě, oprávněnými osobami, zastoupenými advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posoudil, zda dovolání obsahují zákonem vyžadované náležitosti a zda jsou přípustná. Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovoláním žalobkyně. Dovolací soud předně posoudil rozsah dovolání s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti prvnímu výroku napadeného rozhodnutí, jímž bylo rozhodnutí prvního soudu změněno tak, že se žalobě částečně vyhovuje, jakož i proti rozhodnutí o nákladech řízení, dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k těmto výrokům postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 243c odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 218 písm. b) o. s. ř. a podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné. Dovolací soud dále dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně nenaplňuje podmínky přípustnosti § 237 o. s. ř. Žalobkyně v dovolání namítá, že se odvolací soud v napadeném rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované rozhodnutími Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2616/2013, ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1290/2007, a ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2197/2016, když v případě diametrálního rozporu dvou účastníky navržených znaleckých posudků neustanovil za účelem odstranění rozporů jiného znalce, popřípadě vědecký ústav, vysokou školu nebo instituci specializovanou na znaleckou činnost. V případě rozporu dvou znaleckých posudků z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že zákon nestanoví předpoklady pro nařízení vypracování revizního znaleckého posudku a ponechává je na úvaze soudu; vypracování revizního znaleckého posudku bude přicházet do úvahy zejména tam, kde soud bude mít pochybnosti o správnosti