23 Cdo 2345/2020 — Nejvyšší soud

23 Cdo 2345/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 5. 2021 Spisová značka:23 Cdo 2345/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.2345.2020.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:4. 8. 2021 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 2166/21 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 2345/2020-181 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobce J. K., se sídlem XY, IČO XY, zastoupeného JUDr. MgA. Michalem Šalomounem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Třebíči, Bráfova tř. 770/52, PSČ 674 01, proti žalované PAPEI, a.s., se sídlem v Roudnici nad Labem, Chelčického 627, PSČ 413 01, IČO 44223081, zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, Ph.D., LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, PSČ 110 00, o zaplacení částky 251 060 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně - pobočce ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 19 C 18/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 2. 2020, č. j. 8 Co 379/2019-157, t a k t o : I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 11 664 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Pavla Dejla, Ph.D., LL.M., advokáta, se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, PSČ 110 00. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 7. 2019, č. j. 19 C 18/2019-125, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 251 060 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II). Žalobce požadoval uvedenou částku z titulu náhrady škody, která mu měla vzniknout v důsledku předběžného opatření vydaného Okresním soudem ve Vsetíně - pobočkou ve Valašském Meziříčí (když následně rozhodnutím odvolacího soudu byl návrh na vydání předběžného opatření zamítnut), kterým byla žalobci uložena povinnost zajistit pro právního předchůdce žalované odvádění a čištění odpadních vod z průmyslového areálu provozovaného žalovanou. Újma podle žalobce vznikla za období, kdy byl nucen na základě předběžného opatření zajistit pro právního předchůdce žalované odvádění a čištění odpadních vod. Částku odpovídající této újmě žalobce právnímu předchůdci žalované vyfakturoval, ale právní předchůdce žalované mu neuhradil fakturované částky v plné výši, takže zbývá částka 251 060 Kč. Soud prvního stupně zjistil, že v době trvání předběžného opatření, resp. v období, za které požaduje žalobce újmu po žalované, existovala mezi ním a právním předchůdcem žalované platná a účinná smlouva o odvádění a vypouštění odpadních vod (dále jen „smlouva“), v níž byla uvedena maximální měsíční cena s tím, že cena za poskytnuté služby bude účtována vždy do desátého dne v měsíci následujícím po měsíci, kdy bylo fakturováno, a každá jednotlivá faktura bude vystavována s dobou splatnosti 15 dnů od doručení. Žalobce měl tedy plnit na základě smlouvy a pouze z důvodu, že protiprávně přestal plnit, bylo vydáno předběžné opatření shodného znění, jako zní povinnost žalobce ve smlouvě. Žalobce své náklady vyúčtoval právnímu předchůdci žalované fakturou ze dne 31. 7. 2016 za červenec 2016 v částce 209 639 Kč a fakturou ze dne 31. 8. za srpen 2016 v částce 127 309 Kč. Soud prvního stupně konstatoval, že právní předchůdce žalované sice neuhradil fakturované částky v plné výši, nicméně žalobce v rozporu s uzavřenou smlouvou účtoval jinou, než nejvyšší možnou sjednanou cenu za poskytované služby. Žalobce navíc porušil smluvní ujednání, když daňový doklad vystavený 31. 3. 2016 se vztahuje k období měsíce března 2016 a datum splatnosti na faktuře 10. 4. 2016 je v rozporu s uzavřenou smlouvou. Pokud důvody odstoupení od smlouvy ze dne 17. 5. 2016 žalobce spatřoval v prodlení s nezaplacením této faktury, soud prvního stupně uvedl, že „vzhledem k tomu, že faktura nebyla řádně vystavena, nebyl ani řádně stanoven čas její splatnosti, datum její splatnosti, nemohl řádně žalobce za této situace odstoupit, neboť takto by zneužíval svého vlastního pochybení porušení povinnosti ze smlouvy“. Z toho důvodu nemůže být nárok uplatněný žalobou fakturovaný fakturami ze dne 31. 7. 2016 a 31. 8. 2016 újmou ve spojení s předběžným opatřením, když se jedná o plnění na základě platné a účinné smlouvy. K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. 2. 2020, č. j. 8 Co 379/2019-157, rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním hodnocením. Zdůraznil, že žalobci tvrzená újma nevznikla a vzniknout ani nemohla, neboť se jednalo o plnění dle platné smlouvy, a to i bez toho, že by bylo vydáno předběžné opatření. Za dané období mohl vzniknout žalobci pouze nárok na smluvní odměnu dle uzavřené smlouvy. Žalobce účtoval náhradu za ztrátu za neoprávněné vypouštění odpadních vod do kanalizace dle § 10 odst. 3 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (zákon o vodovodech a kanalizacích), přičemž ovšem k neoprávněnému vypouštění odpadních vod nedošlo, neboť zde byla platná smlouva. Odvolací soud se ztotožnil rovněž s hodnocením soudu prvního stupně, že k odstoupení od smlouvy ze strany žalobce nedošlo důvodně, když žalobce chybně účtoval daňovým dokladem č. 314392, který byl vystaven 31. 3. 2016, i když se vztahuje k fakturovanému období měsíce března 2016, neboť datum splatnosti zde byl stanoven 10. 4. 2016, což je v rozporu s uzavřenou smlouvou, dle které má být fakturováno vždy do 10. dne v měsíci následujícím po měsíci, za který je fakturováno, a že každá jednotlivá faktura bude vystavována s dobou splatnosti 15 dnů od doručení. Proto pokud žalobce přípisem ze dne 17. 5. 2016 odstoupil od předmětné smlouvy z důvodu prodlení se zaplacením této faktury, stalo se tak nedůvodně, na což také žalovaná žalobce upozornila a sdělila mu, že s odstoupením od smlouvy nesouhlasí a toto neuznává. Navíc bylo fakturováno rovněž v rozporu s článkem VI odst. 4 dodatku č. 1 ke smlouvě, kde maximálně mohla být účtována částka ve výši 450 000 Kč bez DPH, přičemž danou fakturou byla účtována částka ve výši 673 804 Kč. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání z důvodu, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle dovolatele je dovolání přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Formuluje pak následující otázky: Je možné vyloučit, aby ten, kdo poskytuje plnění, které má poskytnout jak na základě smlouvy, tak i na základě vydaného předběžného opatření, jednal výhradně na základě smlouvy a nikoli na základě předběžného opatření? Vztahuje se povinnost soudu poučit žalobce dle § 118a odst. 2 o. s. ř. na situaci, kdy žalobce podá žalobu na úhradu plnění, které mu bylo uloženo na základě předběžného opatření, ale dle soudu jde o plnění ze smlouvy a v důsledku toho žalobu zamítne? Pokud není faktura řádně vystavena z důvodu chybně uvedené splatnosti, nenastává splatnost dluhu vůbec, nebo se splatnost dluhu posunuje tak, aby odpovídala sjednané době splatnosti mezi účastníky smluvního vztahu? Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, v plném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry odvolacího soudu a navrhla, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, případně je zamítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou zastoupenou advokátem, posuzoval, zda je dovolání přípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil