23 Cdo 2437/2025 — Nejvyšší soud

23 Cdo 2437/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 1. 2026 Spisová značka:23 Cdo 2437/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:23.CDO.2437.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:25. 2. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 2437/2025-799 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně NIDO Investment a.s., se sídlem v Líbeznicích, U Studánky 1064, identifikační číslo osoby 05757045, zastoupené Mgr. Jakubem Hafnerem, advokátem se sídlem v Praze, Seifertova 823/9, proti žalované PARKING PRAHA s.r.o., se sídlem v Praze, Vladislavova 46/3, identifikační číslo osoby 28718801, zastoupené Mgr. Alexandrem Klimešem, advokátem se sídlem v Mělníku, Ve Vinicích 553/17, o zaplacení částky 2.510.515 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 23 C 170/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 28. 5. 2025, č. j. 29 Co 477/2024-774, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 2.510.515 Kč s příslušenstvím. Okresní soud v Liberci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 5. 2024, č. j. 23 C 170/2019-723, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 2.041.239 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok I), zamítl žalobu v rozsahu, kde šlo o zaplacení částky 469.276 Kč a ve výroku blíže specifikovaného příslušenství (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III až V). 2. K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem označeným v záhlaví potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně v části výroku I ukládající žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 1.858.676 Kč s příslušenstvím ve výroku specifikovaným. Ve zbývající části výroku I odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba na zaplacení částky 182.563 Kč s příslušenstvím ve výroku specifikovaným zamítá (první výrok). Dále odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení (druhý až čtvrtý výrok a šestý výrok) a o povinnosti k zaplacení části soudního poplatku (pátý výrok). 3. Odvolací soud vyšel z toho, že procesní předchůdkyně žalobkyně provedla stavební práce na zhotovení stavby rodinného domu na pozemku ve vlastnictví žalované. Dle odvolacího soudu mezi žalovanou a předchůdkyní žalobkyně nedošlo k uzavření platné smlouvy o dílo. Odvolací soud proto uplatněný nárok posoudil jako právo na vydání bezdůvodného obohacení. Odvolací soud neshledal důvody pro aplikaci § 2999 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a to z důvodu nedostatku ujednání o ceně, případně dalších podmínek smlouvy o dílo, ale postupoval podle § 2999 odst. 1 o. z. a žalobkyni přiznal nárok na vypořádání bezdůvodného obohacení ve výši obvyklé ceny předmětu plnění. Takovou cenou je v daném případě částka, kterou by žalovaná jako objednatel musela vynaložit na opatření obdobného plnění v daném místě a čase, nikoliv rozdíl mezi hodnotou pozemku bez rozestavěné stavby a s rozestavěnou stavbou. Jde tak o ocenění prací a nákladů na stavbu v obvyklé ceně a v rozsahu, který zhotovila žalobkyně. 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu. Navrhla také, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí. 5. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). 6. Žalobkyně se dle obsahu spisu k dovolání nevyjádřila. 7. Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalované rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II. a XII. zákona č. 286/2021 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné. 8. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 9. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 10. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. 11. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. 12. Dovolání není přípustné. 13. Dovolatelkou předestřená otázka „spočívá v tom, jakým způsobem má být určena výše peněžité náhrady za vydání bezdůvodného obohacení dle ustanovení § 2999 o. z. v případě, kdy byla na pozemku účastníka částečně postavena stavba na základě neplatné smlouvy o dílo“. V té souvislosti dovolatelka odkazuje na rozhodovací praxi (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1060/2017, a ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2437/2015), dle níž je třeba výši peněžité náhrady za vydání bezdůvodného obohacení, které není dobře možné vrátit, odvozovat od prospěchu, jenž byl plněním bez právního důvodu získán, nikoli od hodnoty, která byla ze strany ochuzeného vydána. Dále pak dovolatelka s odkazem na tatáž rozhodnutí argumentuje, že je při určení výše náhrady třeba přihlédnout i k případné vadnosti plnění (k jeho nedostatkům), pokud má za následek snížení skutečného majetkového prospěchu obohaceného. Dovolatelka namítá, že odvolací soud „ocenil majetkový prospěch žalované z částečného plnění žalobkyně pouze jako peněžitou částku odpovídající nákladům na zhotovení části stavby, bez ohledu na reálný majetkový prospěch žalované“ a že „[s]oud prvého stupně ani odvolací soud v tomto případě nepřihlédl k žalovanou tvrzeným vadám předmětného díla, čímž se napadené rozhodnutí odchýlilo od výše nastíněné ustálené praxe dovolacího soudu“. 14. Jak již bylo uvedeno výše, odvolací soud dle § 2999 odst. 1 o. z. žalobkyni přiznal náhradu ve výši obvyklé ceny předmětu plnění. Za tu odvolací soud považoval cenu prací a nákladů na stavbu v obvyklé ceně a v rozsahu, který žalobkyně zhotovila. Odvolací soud tedy výši náhrady nestanovil ve výši nákladů na zhotovení bezvadného díla v souladu se smlouvou, nýbrž ve výši obvyklé ceny prací a nákladů, které žalobkyně skutečně provedla a vynaložila. Odvolací soud uvedl, že „při stanovení této ceny se přihlíží k případným nedostatkům využitelnosti či řádnosti provedení, které tvrdí a prokazuje strana žalovaná. Takovým nedostatkem řádnosti provedení však není nesoulad s projektovou dokumentací, když není dána platná smlouva o dílo, jde tu o obvyklou kvalitativní využitelnost. […] Okresní soud správně posoudil, že bylo poté na žalované, aby po poučení soudu konkrétně namítala nedostatky využitelnosti či řádnosti plnění, žalovaná však tyto v řízení před okresním soudem dostatečně nespecifikovala, nebylo tak možno v systému neúpl