23 Cdo 2444/2023 – Nejvyšší soud

23 Cdo 2444/2023-168 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně ŠkoFIN s.r.o., se sídlem v Praze 5, Jinonice, Pekařská 635/6, identifikační číslo osoby 45805369, zastoupené Mgr. Markem Lošanem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, proti žalované Mother-Care-Centrum spol. s r.o., se sídlem v Kamenici - Všedobrovicích, Ringhofferova 961, identifikační číslo osoby 28217233, zastoupené Mgr. Naděždou Priečinskou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Zborovská 619/49, o zaplacení 103 505,81 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C 186/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2023, č. j. 17 Co 98/2023-154, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2023, č. j. 17 Co 98/2023-154, se v části výroku I, v níž byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 103 505,81 Kč s příslušenstvím, a v části výroku I, v níž byl potvrzen nákladový výrok III rozsudku soudu prvního stupně, a v nákladovém výroku II, zrušuje a věc se v uvedeném rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobkyně se v řízení na žalované domáhala zaplacení částky v celkové výši 154 939,13 Kč s příslušenstvím jako bezdůvodného obohacení a náhrady škody. Žalobkyně tvrdila, že s žalovanou uzavřela dne 22. 5. 2014 smlouvu o operativním leasingu č. 862748 (dále jen „leasingová smlouva“), na jejímž základě přenechala žalované k užívání osobní automobil Volkswagen Tiguan 2.0 TDI BMT 4Motion jako předmět leasingu, přičemž žalovaná byla oprávněna předmětné vozidlo užívat do 29. 5. 2018. Vozidlo bylo žalobkyni vráceno až dne 15. 10. 2018, a v době od 30. 5. 2018 do 15. 10. 2018 jej tak měla žalovaná užívat bez právního důvodu. Na základě toho měl žalobkyni vzniknout vůči žalované nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 103 505,81 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně se dále na žalované domáhala zaplacení částky 51 433,32 Kč jako náhrady škody, jelikož vozidlo bylo žalovanou vráceno poškozené a žalobkyně byla nucena vynaložit náklady na jeho opravu. 2. Obvodní soud pro Prahu 5 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 7. 12. 2022, č. j. 18 C 186/2022-126, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 24 383,33 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně na žalované domáhala zaplacení částky ve výši 130 555,80 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). 3. Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, že žalovaná dne 22. 5. 2014 uzavřela s žalobkyní a společností ARCHER SHERIDAN s. r. o. rámcovou dohodu o leasingové obchodní operaci, jakož i shora uvedenou leasingovou smlouvu, přičemž část smluvních ujednání byla stanovena odkazem na obchodní podmínky žalobkyně. Na základě leasingové smlouvy byl žalované dne 30. 5. 2014 předán předmětný automobil k užívání na dobu 48 měsíců. Dne 14. 3. 2018 žalobkyně upozornila žalovanou, že dne 29. 5. 2018 dojde k uplynutí sjednané doby trvání leasingové smlouvy. Žalovaná předala vozidlo žalobkyni dne 15. 10. 2018, přičemž žalobkyně vozidlo následně předala k servisní prohlídce společností DEKRA CZ a.s., která shledala „neakceptovatelné poškození“ vozidla s náklady na opravu v částce 51 433,32 Kč. Dne 11. 12. 2018 žalobkyně fakturou č. 1801029159 vyúčtovala žalované k zaplacení částku v celkové výši 154 939,13 Kč sestávající z částky 103 505,81 Kč za 139 dnů prodlení s vrácením vozidla po denních splátkách ve výši 615,41 Kč a částky 51 433,32 Kč za poškození vozidla, a to s datem splatnosti 25. 12. 2018. Žalované byla následně dne 14. 4. 2022 do datové schránky doručena předžalobní výzva žalobkyně k úhradě vyfakturované částky. 4. Po právní stránce soud prvního stupně dospěl k závěru, že leasingová smlouva představuje inominátní smlouvu ve smyslu § 1746 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) s prvky smlouvy o nájmu dopravního prostředku podle § 2321 odst. 1 o. z. Jelikož žalovaná neměla zájem o odkup vozidla ani o prodloužení leasingové smlouvy, měla povinnost vozidlo předat zpět žalobkyni dne 29. 5. 2018, což však neučinila a vozidlo vrátila žalobkyni až dne 15. 10. 2018. V důsledku toho měla žalovaná vozidlo v držení (s možností užívání) od 30. 5. 2018 do 15. 10. 2018 bez právního důvodu, čímž jí podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. vzniklo bezdůvodné obohacení. Soud prvního stupně však shledal důvodnou námitku promlčení vznesenou žalovanou. Tříletá promlčecí lhůta podle § 629 odst. 1 o. z. začala u jednotlivých denních splátek běžet postupně od 31. 5. 2018 do 16. 10. 2018, přičemž vědomost o vzniku bezdůvodného obohacení a o osobě povinné k jeho vydání ve smyslu § 621 o. z. měla žalobkyně mít od totožného okamžiku, tj. od 31. 5. 2018. Z toho soud prvního stupně dovodil, že v období od 31. 5. 2021 do 16. 10. 2021 došlo k promlčení jednotlivých nároků na vydání bezdůvodného obohacení, a proto žalobu podanou dne 2. 5. 2022 shledal jako opožděnou. Soud prvního stupně neshledal důvodnou argumentaci žalobkyně, podle níž v čl. 18.11 obchodních podmínek došlo k prodloužení promlčecí lhůty na 10 let, neboť dané smluvní ujednání se nevztahuje na bezdůvodné obohacení, jelikož to ze své podstaty nemůže plynout ze smlouvy či jejího porušení. Soud prvního stupně se neztotožnil ani s námitkou žalobkyně, že požadované plnění představuje nájemné za další užívání vozidla, jelikož leasingová smlouva byla sjednána na dobu určitou, přičemž doba, na kterou byla leasingová smlouva uzavřena, již uplynula. Nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 103 505,81 Kč soud prvního stupně tedy považoval za promlčený. Žalobkyní požadovaný nárok na náhradu škody soud prvního stupně shledal důvodným pouze v částce 24 383,33 Kč, jelikož jen v tomto rozsahu vyplýval z předávacího protokolu, který byl podle čl. 16.2 obchodních podmínek podkladem pro následné vypořádání leasingové smlouvy. Soud prvního stupně proto podané žalobě vyhověl jen co do částky 24 383,33 Kč s příslušenstvím a ve zbytku ji jako nedůvodnou zamítl. 5. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II o věci samé a ve výroku III o nákladech řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 6. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, jakož i s jím provedeným právním posouzením věci. Po právní stránce přisvědčil soudu prvního stupně, že užíváním předmětného vozidla bez právního důvodu v období od 30. 5. 2018 do 15. 10. 2018 se žalovaná na žalobkyni bezdůvodně obohatila, avšak nárok žalobkyně byl již promlčen podle § 629 odst. 1 a § 621 o. z., neboť žalobkyně podala žalobu opožděně. Dle odvolacího soudu nedošlo k prodloužení promlčecí lhůty podle čl. 18.11 obchodních podmínek, neboť ustanovení § 630 o. z. vylučuje možnost prodloužit promlčecí lhůtu u nároků na náhradu škody a na vydání bezdůvodného obohacení, tedy v případech, kdy závazek vznikl bez ohledu na vůli oprávněného a stává se dospělým bez ohledu na jeho vědomost o vzniku závazku a o osobě ze závazku odpovědné. Odvolací soud se rovněž ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně námitky žalobkyně, že žalované plnění je nájemným za další užívání vozidla, stejně jako s částečným zamítnutím žaloby co do žalobkyní požadovaného nároku na náhradu škody. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu (ve výrocích II a III) jako věcně správný potvrdil. II. Dovolání a vyjádření k němu 7. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním v rozsahu výroku I v té části, v níž byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně co do zamítnutí žaloby o zaplacení částky 103 505,81 Kč s příslušenstvím, tj. v části, v níž bylo rozhodnuto o nároku na vydání bezdůvodného obohacení. V dovolání žalobkyně namítla, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku přípustnosti prodloužení promlčecí lhůty u práva na vydání bezdůvodného obohacení. Podle žalobkyně možnost sjednání promlčecí lhůty podle § 630 odst. 1 o. z. není zákonem omezena pouze na smluvní závazky, přičemž poukázala na to, že občanský zákoník je založen na zásadách autonomie vůle, smluvní volnosti stran a dispozitivnosti zákonných ustanovení. Žalobkyně odkazovala na komentářovou literaturu k § 630 o. z., podle níž je sjednání kratší či delší promlčecí lhůty v zásadě přípustné u všech práv podléhajících promlčení. Prodloužení promlčecí lhůty u práva na vydání bezdůvodného obohacení dle žalobkyně nebrání žádné z omezení stanovených v § 630 odst. 2 o. z., přičemž poukázala na to, že v projednávané věci se jedná o právní vztah mezi podnikateli. Za nesprávné žalobkyně považovala právní posouzení věci odvolací