23 Cdo 2562/2024 – Nejvyšší soud

23 Cdo 2562/2024-135 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., v právní věci žalobkyně České republiky – Ministerstva financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, identifikační číslo osoby 00006947, proti žalované HERKUL a.s., se sídlem v Obrnicích, Průmyslová 228, identifikační číslo osoby 25004638, zastoupené JUDr. Tomášem Kalabusem, advokátem se sídlem v Brně, Pražákova 1008/69, o zaplacení 320 680,72 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 48 C 39/2023, o dovoláních žalobkyně a žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 4. 2024, č. j. 10 Co 188/2023-100, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 4. 2024, č. j. 10 Co 188/2023-100, ve výrocích I, II a III, a rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 2. 6. 2023, č. j. 48 C 39/2023-67, ve výrocích I a III, se ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Mostě k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobkyně se v řízení na žalované domáhala zaplacení částky 337 560,72 Kč s příslušenstvím jako smluvní pokuty za prodlení žalované s oznámením o prodloužení bankovní záruky podle smlouvy o dílo ze dne 5. 2. 2018. Ve smlouvě o dílo se žalovaná (jako zhotovitelka) zavázala žalobkyni (jako objednatelce) oznamovat prodloužení bankovní záruky, a to nejpozději 14 dnů před uplynutím její platnosti, přičemž tato povinnost byla utvrzena smluvní pokutou ve výši 0,2 % denně z ceny díla, jež činila 21 097 545,24 Kč. Předposlední bankovní záruka byla platně sjednána do 31. 7. 2021, žalovaná však svoji notifikační povinnost splnila až dne 27. 7. 2021, a žalobkyni tak vznikl nárok na smluvní pokutu za 8 dní prodlení ve výši 337 560,72 Kč. 2. Okresní soud v Mostě jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 2. 6. 2023, č. j. 48 C 39/2023-67, žalobu ohledně částky 320 680,72 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 16 880 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). 3. Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, že žalobkyně a žalovaná uzavřely dne 5. 2. 2018 smlouvu o dílo, v níž se žalovaná (mimo jiné) zavázala vždy nejpozději 14 dnů před uplynutím platnosti bankovní záruky žalobkyni notifikovat o prodloužení její platnosti, potažmo o sjednání nové bankovní záruky, a to tak, aby po dobu provádění díla a po celou záruční dobu bankovní záruka trvala. Pro případ porušení této smluvní povinnosti žalovanou si strany ujednaly smluvní pokutu ve výši 0,2 % denně z ceny díla ve výši 21 097 545,24 Kč. Jelikož prodloužení bankovní záruky (s platností od 31. 7. 2021) žalovaná žalobkyni neoznámila do 19. 7. 2021 (14 dnů před uplynutím její platnosti), nýbrž až 27. 7. 2021, učinila tak opožděně, a žalobkyně se proto vůči ní domáhala zaplacení smluvní pokuty za 8 dní prodlení ve výši 337 560,72 Kč. 4. Po právní stránce se soud prvního stupně nejprve zabýval výkladem ujednání o smluvní pokutě (čl. 2.8, 2.9 a 8.2 smlouvy o dílo), přičemž shledal, že právo žalobkyně požadovat smluvní pokutu se vztahuje rovněž na porušení předmětné oznamovací povinnosti. Výklad prosazovaný žalovanou, podle níž dodatečným splněním notifikační povinnosti nárok na smluvní pokutu zanikl, soud prvního stupně považoval za nelogický. Dále soud uvedl, že skutečnost, že žalobkyně svůj nárok uplatnila více než rok po porušení dotčené povinnosti žalovanou, nemá sama o sobě vliv na existenci či vymahatelnost nároku na smluvní pokutu. Ačkoli žalobkyní požadovaná smluvní pokuta je podle soudu „hraniční“, neboť za 8 dní prodlení představuje 32 % z celkové výše bankovní záruky (jež činila 1 055 000 Kč), samotné ujednání o smluvní pokutě ve výši 0,2 % denně z ceny díla není podle soudu prvního stupně neplatné pro rozpor s dobrými mravy, neboť je třeba přihlédnout k tomu, že žalovaná je podnikatelkou a se smluvními ustanoveními byla seznámena již před uzavřením smlouvy. Přiznání nároku na smluvní pokutu přitom podle soudu nebrání ani skutečnost, že žalobkyni v důsledku porušení utvrzené povinnosti nevznikla škoda, neboť smluvní pokutu lze požadovat bez zřetele k tomu, zda došlo ke vzniku škody či nikoli. 5. Na návrh žalované se pak soud prvního stupně zabýval otázkou (ne)přiměřenosti žalobkyní uplatněného nároku na smluvní pokutu. Dospěl přitom k závěru, že smluvní pokuta měla zajišťovat, aby žalobkyně byla včas informována o prodloužení bankovní záruky, a současně donucovat žalovanou, aby bankovní záruku včas prodloužila a o prodloužení včas informovala žalobkyni; smluvní pokuta tak zajišťovala, že bankovní záruka neuplyne bez náhrady. Při posuzování (ne)přiměřenosti smluvní pokuty soud prvního stupně přihlédl k tomu, že výše bankovní záruky činila pouze 5 % z ceny díla, avšak smluvní pokuta byla ujednána ve výši 0,2 % z ceny díla (nikoli z bankovní záruky) denně. Žalovaná však podle soudu prvního stupně mohla vzniku nároku na smluvní pokutu zabránit „prostým sjednáním prodloužení bankovní záruky“. Současně soud ve svých úvahách zohlednil, že žalovaná bankovní záruku sama (bez výzvy žalobkyně) prodloužila tak, aby nedošlo k jejímu přerušení, přičemž žalovaná dílo žalobkyni následně předala bez vad, a žalobkyně tak právo na plnění z bankovní záruky neuplatnila; žalobkyně nadto podle soudu prvního stupně žalovanou k úhradě smluvní pokuty vyzvala s velkým časovým odstupem. Na základě shora uvedeného soud dospěl k závěru, že žalobkyní uplatněná smluvní pokuta je nepřiměřená, a přistoupil proto k její moderaci na částku 16 880 Kč představující smluvní pokutu ve výši 0,2 % denně z bankovní záruky (nikoli z ceny díla, jak bylo dohodnuto), jež podle soudu prvního stupně „jasně dává najevo pochybení žalované, avšak její výše odpovídá výši porušené povinnosti“. 6. Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací k odvolání žalobkyně napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 151 900 Kč s příslušenstvím, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok I napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II a III napadeného rozsudku). 7. Odvolací soud se po skutkové stránce ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, z nichž ve svém rozhodnutí vycházel. Odvolací soud rovněž souhlasil s právními závěry soudu prvního stupně o tom, že smluvní pokuta podle smlouvy o dílo utvrzovala (i) předmětnou oznamovací povinnost žalované. Dále měl odvolací soud za to, že sjednaná smluvní pokuta ve výši 0,2 % denně „je přiměřená“ a není v rozporu s dobrými mravy. Smluvní pokuta tak byla podle odvolacího soudu platně sjednána. 8. Odvolací soud ovšem následně přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že je namístě smluvní pokutu moderovat podle § 2051 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) a uplatněný nárok snížit na přiměřenou výši. Při posuzování přiměřenosti uplatněného nároku považoval odvolací soud za relevantní, že nedošlo ke vzniku škody, dílo bylo předáno řádně a včas a po celou dobu jeho provádění bylo bez přerušení zajištěno bankovní zárukou, jež přitom nebyla použita, přičemž k porušení povinnosti došlo toliko v jediném případě z důvodu dovolené zaměstnankyně žalované, jež své pochybení sama zjistila a napravila. Odvolací soud oproti soudu prvního stupně považoval za přiměřenou smluvní pokutu ve výši 0,2 % denně vypočtenou nikoli z výše bankovní záruky, nýbrž z jedné poloviny ceny díla bez daně z přidané hodnoty, neboť je podle odvolacího soudu nutno zohlednit, „že se nejedná o spotřebitelskou smlouvu, a vůlí smluvních stran bylo sjednání smluvní pokuty z výše ceny díla bez DPH“, jakož i to, že „se jednalo o dílo vyšší hodnoty, o zakázku České republiky dle zákona o veřejných zakázkách“. II. Dovolání účastnic a vyjádření k nim II.A Dovolání žalobkyně 9. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně ve výroku I dovoláním, jehož přípustnost spatřovala v tom, že se odvolací soud při posuzování otázky (ne)přiměřenosti uplatněné smluvní pokuty a její moderace podle § 2051 o. z. odchýlil od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, uveřejněného pod číslem 76/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 76/2023“. 10. Odvolací soud podle žalobkyně věc nesprávně právně posoudil, jestliže z hlediska aplikace § 2051 o. z. považoval za relevantní, že žalobkyni porušením utvrzené smluvní povinnosti žalovanou nevznikla žádná škoda, ačkoliv při posuzování (ne)přiměřenosti smluvní pokuty sankčního charakteru je tato okolnost bez významu. Podle žalobkyně soudy nižších stupňů postupovaly v rozporu s R 76/2023, jelikož nesprávně posoudily funkci sjednané smluvní pokuty, nezabývaly se všemi relevantními okolnostmi, jakož ani zásadními zájmy žalobkyně, jež měly být smluvní pokutou chráněny. Právní posouzení věci odvolacím soudem měla žalobkyně za nesprávné rovněž proto, že ačkoliv od