23 Cdo 2563/2019 — Nejvyšší soud

23 Cdo 2563/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 2. 2021 Spisová značka:23 Cdo 2563/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.2563.2019.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Rozhodčí doložka Dotčené předpisy:§ 3 odst. 2 předpisu č. 216/1994Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:29. 5. 2021 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 2563/2019-241 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně Sofis partner, s.r.o., se sídlem v Brně, Zábrdovice, Cejl 34/91, PSČ 602 00, IČO 60745631, zastoupené Mgr. Adamem Bezděkem, advokátem, se sídlem v Brně, Jana Babáka 2733/11, PSČ 612 00, proti žalované Bisnode Česká republika, a.s., se sídlem v Praze, Siemensova 2717/4, PSČ 155 00, IČO 63078201, zastoupené Mgr. Lucií Oršulovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, Lazarská 13/8, PSČ 120 00, o návrhu na zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Cm 24/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 10. 2018, č. j. 3 Cmo 8/2018-175, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 10. 2018, č. j. 3 Cmo 8/2018-175, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2017, č. j. 2 Cm 24/2016-123, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 27. 10. 2017, č. j. 2 Cm 24/2016-133, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.Odůvodnění: Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 10. 2017, č. j. 2 Cm 24/2016-123, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 27. 10. 2017, č. j. 2 Cm 24/2016-133, zrušil rozhodčí nález Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky vydaný dne 26. 9. 2016 pod Rsp 132/2016 a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně rozhodoval o návrhu na zrušení uvedeného rozhodčího nálezu, jehož zrušení žalobkyně požadovala s odkazem na § 31 písm. b), c) a f) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „zákon o rozhodčím řízení“), s tím, že mezi účastníky nebyla uzavřena platná rozhodčí smlouva. Soud prvního stupně vyšel z následujícího skutkového stavu. Dne 11. 2. 2016 byla u výše označeného rozhodčího soudu podána žaloba na zdržení se protiprávního jednání, odstranění protiprávního stavu a přiznání přiměřeného zadostiučinění, kterou se nynější žalovaná domáhala po nynější žalobkyni ochrany proti nekalosoutěžnímu jednání s tím, že žalovaná (v nynějším řízení žalobkyně) využívá databázi žalobkyně (v nynějším řízení žalované) nad rámec svého licenčního oprávnění. Pravomoc rozhodčího soudu byla podle žalobního tvrzení dána v článku 13 licenční smlouvy ze dne 19. 12. 2012. Námitkou nedostatku pravomoci ze dne 4. 3. 2016 namítla nynější žalobkyně neexistenci rozhodčí smlouvy s tím, že listina označená jako objednávka ze dne 19. 12. 2012 je jednostranným úkonem, opatřena pouze podpisem jedné strany a tento podpis nenáleží osobě, která by byla oprávněna jednat jménem žalované. Rozhodčí soud v nálezu ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. Rsp 132/2016, neshledal nedostatek své pravomoci; dospěl k závěru, že předmět sporu je arbitrabilní a byla sjednána platná rozhodčí smlouva. Objednávka ze dne 19. 12. 2012 byla vlastně nabídkou, kterou žalobkyně zaslala elektronickou poštou žalované, poté byla tato objednávka opatřena razítkem žalované a podpisem. Přijetí návrhu považoval rozhodčí soud za nepochybné; rozhodčí doložka byla součástí všeobecných obchodních podmínek dodavatele produktu a na stejné straně, na které byly uvedeny všeobecné obchodní podmínky, je i podpis a razítko žalované. Soud prvního stupně při posouzení listiny označené jako „Albertina objednávka“ opatřené datem 19. 12. 2012 (správně však 19. 12. 2011) dospěl k závěru, že obsahem této listiny není licenční smlouva, neboť listinu nelze považovat za dvoustranné právní jednání. Na titulní straně listiny je uvedeno „objednáváme závazně tyto produkty, název produktu a období a cena“, dále označení uživatele a ujednání, že odběratel se svým podpisem zavazuje akceptovat podmínky využívání produktů a služeb uvedené na druhé straně objednávky. Na titulní straně je dále místo pro razítko a podpis odběratele, není zde však žádné místo pro razítko a podpis dodavatele. Společnost XY (právní předchůdce žalované) je uvedena pod čarou pod místem pro razítko a podpis odběratele. Na druhé straně listiny jsou uvedeny podmínky využívání produktů a služeb. V textu celé listiny není podle soudu prvního stupně uveden žádný závazek společnosti XY; v článku 5 podmínek je uveden text, že se XY zavazuje dodávat uživateli objednaný počet pravidelných aktualizací produktů, ovšem v předmětu smlouvy není sjednán způsob dodání dat, ani počet aktualizací dat, ani termín plnění. Z článku 15 podmínek vyplývá, že předpokladem sjednání dvoustranné smlouvy bylo reálné plnění ze strany XY. Soud prvního stupně na základě výše uvedeného uzavřel, že listina neobsahuje ofertu. Listina vůbec nepředpokládá podpis jednající osoby za společnost XY; přitom samotný podpis neplní jen funkci informační, ale i funkci zavazující ve vztahu k písemnosti (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2427/98). Uvedený závěr potvrzuje podle soudu prvního stupně i výpověď svědka K. B., který uvedl, že pracoval ve funkci obchodníka společnosti XY a nebyl zmocněn k uzavírání smluv, tyto smlouvy pouze zprostředkovával. Další postup společnosti XY. poté, co jí K. B. zaslal potvrzenou objednávku s tím, že byla zadána k realizaci, byl takový, že současně s DVD obsahujícím data byla odběrateli zaslána faktura obsahující výzvu k úhradě částky za roční plnění. Vzhledem k tomu, že soud neshledal, že by byla uzavřena hlavní smlouva týkající se dodání produktu Albertina CZ Gold Edition v písemné formě, neshledal ani, že by byla uzavřena rozhodčí doložka, která byla součástí podmínek využívání produktů a služeb na předmětné listině. Soud prvního stupně proto rozhodčí nález podle § 31 písm. b) zákona o rozhodčím řízení zrušil. K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 10. 2018, č. j. 3 Cmo 8/2018-175, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně nepochybil, když rozhodčí nález zrušil, neboť žaloba byla podána důvodně. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že obsahem listiny označené jako „Albertina objednávka“ není licenční smlouva, neboť listinu nelze považovat za dvoustranné právní ujednání. Předmětná listina podle odvolacího soudu neobsahovala ofertu. Odvolací soud rovněž shodně se soudem prvního stupně dovodil, že nebylo prokázáno uzavření hlavní smlouvy o dodání produktu Albertina CZ Gold Edition, a totéž se týká rozhodčí doložky, která byla součástí podmínek využívání produktů a služeb na předmětné listině. Odvolací soud se pak nezabýval dalšími námitkami vzhledem k tomu, že nebyla uzavřena v písemné formě hlavní smlouva, ani rozhodčí doložka. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná včas podaným dovoláním, jehož přípustnost spatřovala podle § 237 o. s. ř. v tom, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle dovolatelky odvolací soud nesprávně posoudil otázku formálních náležitostí rozhodčí doložky, když vycházel z požadavku, že rozhodčí doložka musí být opatřena fyzickým podpisem za obě smluvní strany. Odvolací soud se tímto podle názoru dovolatelky odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1201/2009, podle něhož může být písemný návrh hlavní smlouvy s rozhodčí doložkou přijat druhou stranou i jinak, než písemně (tj. musí být přijat způsobem, z něhož je patrný její souhlas s obsahem smlouvy). Odvolací soud se dále odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu i Ústavního soudu, když dal přednost formalistickému výkladu právního jednání, které posoudil jako neplatné, ačkoliv judikatura formulovala požadavek výkladu nezakládajícího neplatnost smlouvy. V tomto směru dovolatelka odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3642/2013, dále na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3445/2014, a nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. I. ÚS 2061/08. Odvolací soud dále podle dovolatelky rovněž pochybil při řešení otázky, jakým způsobem se odvolací soud má vypořádat s opomenutím důkazu v řízení před soudem prvního stupně. V tomto ohledu podle mínění dovolatelky odvolací soud nerespektoval rozsudek Nejvyššího soudu ze d