23 Cdo 2617/2022 — Nejvyšší soud

23 Cdo 2617/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:21. 11. 2023 Spisová značka:23 Cdo 2617/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.2617.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:31. 1. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 2617/2022-224 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Marka Doležala ve věci žalobkyně Fakultní nemocnice v Motole, se sídlem v Praze 5, V Úvalu 84/1, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 00064203, proti žalovanému MUDr. Talalu Salloumovi, narozenému 25. 10. 1961, bytem v Jihlavě, Srázná 5113/1, PSČ 586 01, zastoupenému JUDr. Lubošem Komůrkou, advokátem se sídlem v Jihlavě, Benešova 1304/8, o zaplacení částky 616 674 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 18 C 9/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 24. 3. 2022, č. j. 72 Co 230/2021-173, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 13 407 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho advokáta. Stručné odůvodnění: (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) V posuzované věci se žalobkyně po žalovaném coby tzv. zvoucí osobě podle § 15 odst. 2 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 6. 2023 (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), domáhala zaplacení částky 616 674 Kč s úrokem z prodlení, neboť v tomto rozsahu neuhradila státní občanka Syrské arabské republiky D. S. (dále též „pacientka“) jako zvaná osoba poskytnuté zdravotní služby. Okresní soud v Jihlavě rozsudkem ze dne 26. 8. 2021, č. j. 18 C 9/2021-141, žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že žalobou uplatněné právo se promlčelo. Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil (první výrok), změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok). Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, výslovně ve všech jeho výrocích. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“ Dovolání, které může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., přípustným neshledal. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Žalobkyně má dovolání za přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Předkládá celkem devět otázek, jejichž prostřednictvím zpochybňuje právní závěry odvolacího soudu o tom, kdy se ve smyslu § 619 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), mohla a měla dozvědět o okolnostech rozhodných pro běh promlčecí lhůty. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z vlastní, odlišné skutkové verze dovolatele. Argumentace vycházející z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud, není zpochybněním právního posouzení věci (srov. například důvody rozsudku ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., usnesení ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, a ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, která jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupná na jeho webových stránkách, či důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 31 Cdo 3737/2012, uveřejněného pod č. 60/2017 Sb. rozh. obč.). Dovolací přezkum je přitom ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, skutková zjištění a skutkové závěry tudíž v dovolacím řízení revidovat nelze. Právě o takovou situaci jde ve zde souzené věci. Odvolací soud vycházel při aplikaci § 619 odst. 2 o. z. ze zjištění, že žalobkyně je významnou fakultní nemocnicí, prestižním pracovištěm se samostatným oddělením péče o samoplátce, k tomu školeným zaměstnaneckým aparátem s dlouholetými zkušenostmi, o čemž svědčí i zpracovaná vnitřní směrnice, formuláře a další standardizované postupy, a že podle její vnitřní směrnice je žalobkyni smlouvou o poskytování zdravotní péče (ve znění formuláře v příloze) udělován souhlas, aby si při dohledání dlužníků zjišťovala osobní údaje vedené o samoplátcích cizineckou policií. Z těchto poznatků pak odvolací soud dovodil, že při svých znalostech a zkušenostech měla žalobkyně v souladu se souhlasem, který pacienti udělovali ve smlouvě, zjišťovat údaje potřebné k uplatnění pohledávky přímo u cizinecké policie a mohla je tak zjistit kdykoli poté, co se jí nepodařilo kontaktovat pacientku na známých adresách, bez potřeby jakékoliv součinnosti ze strany žalovaného. Stačilo, aby postupovala v souladu s vlastní vnitřní směrnicí. Nadto bylo zjištěno, že smlouva o poskytování zdravotní péče byla uzavřena v rozporu s vnitřní směrnicí nikoli s osobou, které má být péče poskytnuta, nýbrž byla podepsána žalovaným bez zjištěného jednatelského oprávnění, resp. alespoň jednoznačného ověření, že právě on za náklady zdravotní péče spoluodpovídá. K tomu odvolací soud uzavřel, že při svých zkušenostech (se zahraničními samoplátci, pro které si zavedla vnitřní předpis) měli pracovníci žalobkyně již při uzavírání smlouvy zjistit, jakým způsobem, resp. jakou osobou bude péče o pacientku v případě potřeby (při nedostatečnosti složené zálohy) uhrazena. Dovolatelka při formulaci otázek uvedených v dovolání pod čísly 1 až 5 a 7 až 9 a v související dovolací argumentaci tyto skutkové závěry dílem pomíjí (nereflektuje je), dílem tyto otázky zakládá na skutkových tvrzeních odlišných od skutkových zjištění a skutkových závěrů přijatých odvolacím soudem (tvrdí skutečnosti, které odvolací soud nezjistil, a předkládá tvrzení, která jsou v rozporu s tím, co bylo zjištěno). Tak zejména vychází z toho, že standardem a zcela dostačující v její dlouholeté praxi jsou dotazy na Ministerstvo vnitra a dotaz na cizineckou policii se zvažoval teprve v případě sdělení, že osoba pobyt měla. Na jiném místě uvádí, že dotaz na cizineckou policii bylo obvyklé činit až před upuštěním od vymáhání. Zakládá-li dovolatelka otázky, pro jejichž řešení má být dovolání přípustné, na vlastní, odlišné verzi skutkového stavu, pak předkládá otázky, které odvolací soud ve skutečnosti neřešil a napadené rozhodnutí na jejich řešení nezávisí. Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující), je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Argumentuje-li ostatně dovolatelka ve prospěch názoru, že se důvodně spoléhala na sdělení Ministerstva vnitra, z něhož podle ní vyplývá, že pacientka neprošla cizineckým informačním systémem, pak nelze přehlédnout nejen význam informace, že paní S. D. není (nikoliv že nebyla) v cizineckém informačním systému hlášena k pobytu, ale zejména též skutečnost, že sdělení obsahuje údaj o domovské adrese jmenované v Sýrii, což by mělo přinejmenším vyvolat pochybnosti, zda cizineckým informačním systémem neprošla. Námitka, že sdělení Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, ze dne 6. 11. 2019 bylo rozporné a nepodalo jasnou informaci o tom, že právě žalovaný je osobou spoluodpovědnou, přehlíží nejen to, že dovolatelka k následnému dotazu od Krajského ředitelství policie Kraje Vysočina, Odboru cizinecké policie, upřesněnou informaci, včetně