23 Cdo 2626/2022 — Nejvyšší soud

23 Cdo 2626/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 5. 2023 Spisová značka:23 Cdo 2626/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.2626.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Ochranné známky Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř. § 15 odst. 3 předpisu č. 355/2014 Sb. čl. 2 odst. 5 Nařízení () č. 608/2013 Kategorie rozhodnutí:E EU Zveřejněno na webu:9. 8. 2023 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí III.ÚS 2220/23 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 2626/2022-148 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Diesel S.P.A., se sídlem v Breganze, Via dell´Industria 4/6, Itálie, zastoupené JUDr. Petrem Holým, advokátem se sídlem v Praze 9, Místecká 567, proti žalované BRASTY GROUP s.r.o., se sídlem v Praze 2, Lípová 511/15, identifikační číslo osoby 24276821, zastoupené JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem se sídlem Olomouci, Wellnerova 1322/3c, o určení, že bylo porušeno právo k duševnímu vlastnictví, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 Cm 29/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 2. 2022, sp. zn. 3 Cmo 54/2021-122, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): Žalobkyně se žalobou domáhala, aby soud určil, že zboží, zadržené dne 11. 10. 2017 Celním úřadem pro Olomoucký kraj, specifikované jako 97 kusů náramkových hodinek DIESEL, je zbožím, jímž jsou porušena práva žalobkyně k jejím ochranným známkám. Městský soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 16. 12. 2020, č. j. 41 Cm 29/2017-98, určil, že 97 náramkových hodinek označených značkou DIESEL, blíže specifikovaných ve výroku, zadržených Celním úřadem pro Olomoucký kraj je zbožím, kterým jsou porušována práva duševního vlastnictví žalobkyně k její ochranné známce Evropské unie č. 583708 a mezinárodní ochranné známce č. 608499 (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). K odvolání žalované Vrchní soud v Praze dovoláním napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně je vlastníkem ochranné známky EU č. 583708 a mezinárodní ochranné známky č. 608499 s designací pro Českou republiku a že celním úřadem zadržené zboží bylo označeno ochrannými známkami žalobkyně, jež s užitím svých ochranných známek na tomto zboží neudělila souhlas. Zadržené zboží odpovídalo definici padělků podle zákona č. 355/2014 Sb., o působnosti orgánů Celní správy České republiky v souvislosti s vymáháním práv duševního vlastnictví, a nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 608/2013 ze dne 12. června 2013 o vymáhání práv duševního vlastnictví celními orgány a o zrušení nařízení Rady (ES) č. 1383/2003. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení je dán na základě uvedených právních předpisů. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř., pro řešení jí vymezených otázek hmotného a procesního práva, které nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny nebo při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolacím soudem dosud nebyla dle žalované vyřešena otázka, zda je žalobce (majitel ochranné známky), který se domáhá určení podle § 15 odst. 3 zákona č. 355/2014 Sb., že výrobky zajištěné celním orgánem porušují právo duševního vlastnictví, povinen v žalobě jasně a určitě vymezit, v čem spočívá tvrzené porušení práva, tj. tvrdit, zda se jedná o padělky nebo výrobky nedovoleného paralelního dovozu, a to vždy u každého kusu výrobku či zda je možné se obecně dovolávat doktríny neudělení souhlasu s užitím ochranné známky. Dále se žalovaná táže, zda je možné v daném řízení postupovat procesně stejným způsobem, spočívá-li tvrzení porušení práva v distribuci výrobků, které jsou padělky, a v případě výrobků, které jsou předmětem nedovoleného paralelního dovozu. Dle žalované nebyla dosud dovolacím soudem vyřešena ani otázka, zda je pro přijetí závěru, že žalobce splnil břemeno tvrzení a důkazní, tedy zda je i pro přijetí rozhodnutí o tom, zda se žalovaný dopustil porušení práva k ochranné známce, dostačující, pokud žalobce pouze tvrdí a dokládá, že na daných výrobcích jsou vyobrazeny ochranné známky v jeho vlastnictví a dále již pouze učiní prohlášení o tom, že dané výrobky nebyly opatřeny ochrannou známkou s jeho souhlasem, aniž by však toto své tvrzení důkazně doložil. Žalovaná se dále táže, zda je přípustné veškeré výrobky bez dalšího prohlásit (rozhodnout o všech výrobcích) za výrobky porušující práva majitele ochranné známky (padělky), aniž by žalobce všechny tyto výrobky podrobil přezkumu, a to na základě užití § 133b o. s. ř. Konečně poslední otázkou, kterou žalovaná považuje na neřešenou v rozhodování dovolacího soudu, je, zdali lze oprávněné užití ochranné známky ze strany žalovaného důkazně doložit pouze předložením nepřerušeného dodavatelského řetězce vedoucího od majitele ochranné známky po žalovaného, nebo jiným způsobem, např. znaleckým zkoumáním. Žalovaná dále namítá, že odvolací soud se ve vztahu ke způsobu, kterým se vypořádal s jejími stěžejními argumenty, odchýlil od jí citované rozhodovací praxe Ústavního soudu. Žalovaná uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně se k podanému dovolání vyjádřila v tom smyslu, že napadené rozhodnutí považuje za správné, a navrhla, aby je dovolací soud jako nepřípustné odmítl, případně aby bylo jako nedůvodné zamítnuto. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti a zda je přípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, přihlédne k případným vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Přípustnost dovolání nezakládají otázky dovolatelky, kterými se v různé podobě téže na procesní problematiku povinnosti stran tvrdit a prokazovat v poměrech projednávané věci rozhodující skutečnosti a z ní vyplývajících důsledků v podobě institutu břemene tvrzení a břemene důkazního, ať již na straně žalobkyně, tak na straně žalované, neboť na těchto otázkách rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Pro úsudek dovolacího soudu, zda dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., jsou relevantní jen ty právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá (tj. právní otázky, které měly pro rozhodnutí ve věci určující význam) a jejichž řešení dovolatel v dovolání zpochybnil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. 33 Odo 1187/2005, ze dne 17. 5. 2012, sp. zn. 26 Cdo 3297/2011, ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSCR 53/2013, ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, popř. srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006 ve věci sp. zn. III. ÚS 10/06). Dovolací soud ve svém rozhodování uvedl, že břemenem tvrze