23 Cdo 2743/2011 — Nejvyšší soud

23 Cdo 2743/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 10. 2013 Spisová značka:23 Cdo 2743/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.2743.2011.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Pojištění odpovědnosti za škodu Společné jmění manželů Dotčené předpisy:§ 143 odst. 1 písm. b) obč. zák. § 24 odst. 8 předpisu č. 168/1999Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2013 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 2743/2011 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně České kanceláře pojistitelů, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1724/129, PSČ 140 00, IČO 70099618, zastoupené Mgr. Jiřím Gregůrkem, advokátem, se sídlem v Berouně, Husovo náměstí 82, PSČ 266 01, proti žalované Z. D., o zaplacení částky 739 819 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 9 C 68/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 28. února 2011, č. j. 15 Co 19/2011-200, takto: Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 28. února 2011, č. j. 15 Co 19/2011-200, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobkyně se v řízení domáhala zaplacení částky 739 819 Kč s příslušenstvím z titulu regresní náhrady plnění z garančního fondu, které poskytla poškozeným na náhradu škody způsobené při dopravní nehodě zaviněné manželem žalované jako řidičem vozidla, který při nehodě zemřel, když nebylo sjednáno pojištění zákonné odpovědnosti za škodu způsobenou provozem tohoto vozidla. Okresní soud v Táboře v pořadí druhým rozsudkem ze dne 8. října 2010, č. j. 9 C 68/2009-169, zamítl návrh na zaplacení částky 369 909,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 26. 10. 2008 do zaplacení (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II). Rozhodl tak poté, co byl jeho předchozí rozsudek ze dne 28. května 2009, č. j. 9 C 68/2009-91, kterým uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 369 909,50 Kč s příslušenstvím a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl, usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. listopadu 2009, č. j. 15 Co 611/2009-122, ve výroku o částečném zamítnutí žaloby a o nákladech řízení zrušen a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Zrušující výrok odůvodnil odvolací soud tím, že nepovažuje za možné uplatnění tzv. moderačního práva podle § 450 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a snížení nároku na zaplacení žalované částky. Druhým důvodem přijetí zrušovacího rozhodnutí byla otázka pasivní legitimace žalované. V případě motorových vozidel, která jsou součástí společného jmění manželů (dále jen „SJM“), jsou jejich provozovateli zpravidla oba manželé, přičemž tuto domněnku lze vyvrátit důkazem opaku. Pro přijetí tohoto závěru však soud prvního stupně podle závěru odvolacího soudu neúplně zjistil skutkový stav věci. Soud prvního stupně, který nárok žalobkyně posuzoval podle ustanovení § 24 odst. 8 zákona č. 168/1999 Sb., ve znění účinném k datu dopravní nehody, tj. k datu 26. června 2004, se proto v dalším řízení soustředil na otázku, zda předmětné vozidlo značky BMW E36, reg. zn. 1C5 4521 (dále jen „vozidlo“) bylo v SJM manželů D. a v kladném případě, zda byla žalovaná jeho provozovatelkou. Z výpovědi žalované a rodičů manžela žalované měl soud prvního stupně za prokázané, že manžel žalované obdržel darem od rodičů značné finanční prostředky v době, kdy si vozidlo zakoupil. Ze všech výpovědí plyne, že manžel žalované po uvedeném vozidle toužil, jeho matka jednoznačně uvedla, že peníze dostal právě na jeho pořízení, neboť se jednalo o jeho velké přání a současně o výhodnou nabídku ke koupi, a také, že veškeré darované prostředky byly použity právě na koupi předmětného vozidla. Tyto skutečnosti potvrdil i otec manžela žalované. Naopak žalovaná o něm neměla prakticky žádné informace, jeho pořízení nepovažovala za svou záležitost a o prostředky od rodičů manžela a jejich využití se blíže nezajímala. Soud prvního stupně přihlédl i k finanční situaci rodiny žalované, která pořízení dražšího vozu neumožňovala. Manželé žili skromně, nejezdili na dovolenou a nic nákladnějšího za prostředky od rodičů nepořídili. Z hlediska věrohodnosti uvedených výpovědí poukázal soud prvního stupně i na jejich přímé hodnocení; svědkové vypovídali bez předchozí přípravy a drobné odlišnosti svědčí spíše o spontánnosti a pravdivosti výpovědí. Další důkazy nepřinesly žádná skutková zjištění. Soud prvního stupně vzal na základě volného hodnocení důkazů za zjištěné, že vozidlo bylo pořízeno z výlučného majetku manžela žalované. K tomuto závěru dospěl soud první instance i přesto, že v rámci dědického řízení žalovaná nenamítala, že předmětné vozidlo není v SJM, neboť tato skutečnost sama o sobě nemůže zvrátit shora uvedené hodnocení důkazů. Žalovaná není evidentně orientovaná v právní problematice, k projednání dědictví došlo v době pro ni velmi složité. Soud prvního stupně neshledal na straně žalované žádné pochybení, byť i jen preventivní povinnosti. Je logické, že žalovaná neměla žádné pochybnosti o pojištění vozidla, které její zesnulý manžel po dobu přibližně půl roku užíval. S autem nijak nedisponovala, sama měla k dispozici své vlastní vozidlo, které používala, a o záležitosti svého manžela, který byl podnikatelem v oboru opravy automobilů a vše kolem aut si řešil sám, se nezajímala. Soud prvního stupně uzavřel, že vozidlo bylo pořízeno z peněz, které dali manželovi žalované jeho rodiče, takže ve smyslu § 143 odst. 1 písm. a) obč. zák. nemůže tvořit předmět SJM. Potom ani žalovaná nemůže být jeho provozovatelkou. Jako obiter dictum soud prvního stupně poznamenal, že by i v případě, kdy by žalovaná byla pasivně legitimována, bylo v dané věci namístě odepřít žalobkyni, které již byl vůči žalované přiznán nárok na úhradu jedné poloviny uplatněného nároku, výkon jejího práva pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 3 obč. zák. Ustanovení § 143 obč. zák. totiž nepovažuje za součást SJM takový závazek, který přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého manžela. Tak tomu bylo i v dané věci. K tomu přistupuje i situace žalované, která se po smrti manžela ocitla bez prostředků ve velmi komplikované situaci. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 28. února 2011, č. j. 15 Co 19/2011-200, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II). Odvolací soud odkázal na své závěry skutkové i právní, které přijal ve svém předchozím zrušovacím usnesení a vypořádal se s odvolacími námitkami žalobkyně. Neshledal existenci překážky věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu § 159a odst. 5 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Ta nastává pouze tehdy, jde-li v dalším řízení o tentýž nárok, o němž bylo již pravomocně rozhodnuto. Prvním rozsudkem soudu prvního stupně bylo rozhodnuto o jedné polovině žalobkyní uplatněného nároku; ve vztahu k druhé polovině tohoto nároku (byť vycházejícího ze stejného skutkového základu) nebylo dosud rozhodnuto. Uvedený pravomocný rozsudek soudu prvního stupně tedy netvoří překážku věci pravomocně rozhodnuté pro rozhodnutí o druhé polovině žalobou uplatněného nároku. Znamená to, že částečně pravomocný rozsudek nebránil odvolacímu soudu, aby přezkoumal ve vztahu k druhé (nepravomocně rozhodnuté) polovině uplatněného nároku skutkové i právní závěry vztahující se k důvodnosti nároku na zaplacení této druhé poloviny žalované částky. Rovněž soud prvního stupně byl oprávněn posoudit ve vztahu k projednávané části předmětu řízení rozhodné skutečnosti týkající se základu nároku žalobkyně. Odvolací soud nepřisvědčil ani námitkám žalobkyně vůči závěrům soudu prvního stupně ohledně nedostatku pasivní věcné legitimace žalované. Odvolací soud vyslovil souhlas s názorem žalobkyně, že výrok usnesení Okresního soudu v Táboře ze dne 30. září 2005, č. j. 24 D 421/2004-40, kterým bylo vozidlo zahrnuto do SJM žalované a M. D. a vypořádáno, je závazný pro účastníky dědického řízení (a jejich právní nástupce) a v tomto rozsahu také pro soudy a odkázal na § 159a odst. 1 a odst. 4 o. s. ř. Žalobkyně ovšemže účastníkem dědického řízení nebyla a uvedené rozhodnutí vydané v dědickém řízení pro ni závazné není. Proto v jiném řízení, jehož účastníkem je takovýto žalobce, není uvedené rozhodnutí závazné ani pro soudy; ty se tak v tomto řízení mohly věcně zabývat otázkou, zda voz