23 Cdo 2797/2011 — Nejvyšší soud

23 Cdo 2797/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 9. 2013 Spisová značka:23 Cdo 2797/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.2797.2011.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1c o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:4. 10. 2013 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 2797/2011 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Hany Lojkáskové v právní věci žalobce V. M. EST, a. s., se sídlem v Praze 4, Boleslavova 474/17, IČ 25080636, zast. JUDr. Alešem Kolářem, advokátem, se sídlem v Praze 3, Přemyslovská 28, proti žalovanému České dráhy, a. s., se sídlem v Praze 1, Nábřeží L. Svobody 1222, IČ 70994226, zast. prof. JUDr. Zdeňkem Češkou, advokátem, se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, o zaplacení 3.300.000,- Kč s přísl. a smluvní pokuty ve výši 4.011.900,- Kč s přísl., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 Cm 195/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23.2.2011, č. j. 4 Cmo 325/2010-184, I. Dovolání směřující proti výroku II. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23.2.2011, č. j. 4 Cmo 325/2010-184 se zamítá. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 58.056,- Kč vč. DPH do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právního zástupce. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze jako soud prvního stupně žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 3,300.000,- Kč s přísl. a smluvní pokutu ve výši 4,011.900,- Kč (výrok I. a II.) a dále zamítl žalobu ohledně úroků z prodlení ve výroku specifikovaných (výrok III.) a následně rozhodl o nákladech řízení (výroky IV. a V.). Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce i žalovaného rozsudkem ze dne 23. 2. 2011, č. j. 4 Cmo 325/2010-184 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části jeho výroku I., v níž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci 3,300.000,- Kč s úroky z prodlení ve výši 2,5 % z částky 1,800.000,- Kč počínaje od 2. 3. 2005 do zaplacení a dále v jeho výrocích II., III. a V. Dále odvolací soud změnil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně v části, podle níž měl žalovaný povinnost zaplatit žalobci úroky z prodlení ve výši 1,5 % z částky 900.000,- Kč od 1. 10. 2005 do zaplacení ve výši 2 % z částky 600.000,- Kč od 2. 3. 2006 do zaplacení tak, že odvolací soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 8,75 % z částky 900.000,- Kč od 1. 10. 2005 do 31. 12. 2005 a za dobu od 1. 1. 2006 do zaplacení roční úrok z prodlení ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá repo sazbě stanovené ČNB a platné k prvému dni příslušného kalendářního pololetí a ve výši 9 % z částky 600.000,- Kč od 2. 3. 2006 do 31.12. 2006 a za dobu od 1. 1. 2007 do zaplacení roční úrok z prodlení ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá repo sazbě stanovené ČNB a platné k prvému dni příslušného kalendářního pololetí. Odvolací soud následně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V odůvodnění rozsudku odvolací soud zrekapituloval dosavadní průběh řízení, obsah odvolání obou účastníků řízení a po přezkoumání a projednání odvolání dospěl především k závěru, že soud prvního stupně zjistil skutkový stav úplně a přesně, resp. v dostatečném rozsahu. Odvolací soud konstatoval, že stěžejním argumentem žalovaného bylo, že kupní smlouva ze dne 22. 4. 2004, jejímž předmětem plnění bylo předání internetového rezervačního systému RESYST, je neplatná. Odvolací soud po podrobném rozboru, kdy vzal v úvahu i výkladová pravidla (§ 35 odst. 2 o. s. ř. zák., § 266 obch. zák.), dospěl k závěru, že mezi účastníky byla platně uzavřena kupní smlouva dle ust. § 409 a násl. obch. zák. a odkázal s ohledem na výklad smluv na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 625/2000. Dále odvolací soud konstatoval, že předmětnou kupní smlouvu podepsala osoba k tomu oprávněná – vedoucí organizační složky podniku (odštěpného závodu), popř. lze oprávnění k podpisu smlouvy dovodit i z ust. § 15 odst. 1 obch. zák. Stejně tak odvolací soud neshledal důvodnými námitky směřující k neprovedení navrhovaných důkazů, a to pro jejich nadbytečnost, popř. k námitce, že soud prvního stupně opřel svoji argumentaci a důkazy provedené v jiném řízení, uvedl, že by byl kontraproduktivní opačný postup. Odvolací soud dále v otázce úroků z prodlení změnil zčásti odpovídající výrok soudu prvního stupně, jak bylo uvedeno shora, a to s odkazem na nařízení vlády č. 142/1999 Sb. ve znění novel v příslušném období. V závěru poté odvolací soud uzavřel, že žalobce prokázal důvodnost svých nároků a žalobě bylo tak v převážné části vyhověno. Dovoláním ze dne 9.6.2011 napadl žalovaný shora uvedený rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu s tím, že přípustnost dovolání opírá o ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatněnými dovolacími důvody je, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí (§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.), resp. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.). Za právní otázku zásadního právního významu dovolatel označuje to, zda lze „hovořit o nabytí vlastnictví od nevlastníka ve smyslu § 446 obch. zák., když jde o převod nehmotných práv, které nelze označit za zboží“ a jejích ochrana je upravena v jiných zákonech a zda lze pokládat za platnou kupní smlouvu, jejímž předmětem je „kompletní databáze přímých klientů obsahující kompletní osobní údaje“, pokud subjekty osobních údajů nedaly k takovému nakládání souhlas a nedovolené nakládání s nimi je trestním činem. Dovolatel dále uvedl, že ve věci převodu autorských práv bylo možné provést převod systému RESYST postoupením licence dle § 48 odst. 2 zák. č. 121/2000 Sb. Pokud by čl. III. kupní smlouvy představoval postoupení licence na žalovaného, byl by k tomu potřebný písemný souhlas autora systému Resyst, tj. společnosti nexum Trilog, s. r. o. Tato společnost podle svědka S. dala souhlas k tomu, aby systém RESYST využíval žalovaný, k postoupení licence se však tento svědek nevyjádřil. Žalobce v řízení neprokázal, že byl oprávněn postoupit licenci k uvedenému systému na žalovaného, že licence byla převedena a že žalobce řádně plnil povinnosti podle kupní smlouvy. Soudy obou stupňů tyto skutečnosti nevzaly na zřetel a k těmto námitkám se nevyjádřily. Podle dovolatele nedostatek legitimace žalobce k postoupení autorských práv k systému RESYST vede k neplatnosti kupní smlouvy pro nemožnost plnění (§ 37 odst. 2 obch. zák.) a žaloba měla tak být pro neplatnost kupní smlouvy zamítnuta. Dovolatel dále rozvádí své úvahy a možnosti převodu autorských práv a oprávnění dílo užívat a dospívá k závěru, že autorská práva nemohla být na žalovaného kupní smlouvou převedena. Následně pak dovolatel vyložil, jak sám chápe počítačovou terminologii, strukturu počítačových programů s tím, že předmět kupní smlouvy není specifikovaný, neexistuje a existovat nemůže a i z tohoto důvodu je kupní smlouva neplatná. Dovolatel dále nesouhlasí se závěrem, že skutkový stav věci byl zjištěn dostatečně a právní závěry soudu prvního stupně jsou proto nesprávné. Odvolací soud uzavřel a odůvodnil, že kupní smlouva je platná, když hlavním argumentem žalovaného měla být neplatnost této smlouvy. Hlavním argumentem žalovaného však nebylo tvrzení o neplatnosti kupní smlouvy, ale tvrzení o tom, že systém RESYST nebyl žalovanému předán ani jím převzat. Soudy obou stupňů k prokázání této skutečnosti odmítly předvolat navržené svědky Ing. G. a Ing. K. a tím neumožnily žalovanému provést stěžejní důkazy. Dovolatel je toho názoru, že mu proto svědčí dovolací důvod dle ust. § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud změnil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V podání ze dne 5. 9. 2011 se k dovolání vyjádřil žalobce. Ve vyjádření zejména uvedl, že žalovaný staví otázku zásadního významu na tom, zda lze nabýt vlastnictví od nevlastníka (§ 446 obch. zák.), jde-li o převod nehmotných práv, jejichž ochrana je upravena v jiných zákonech než v obchodním zákoníků, popř. zda lze pokládat za platnou kupní smlouvu, jejímž předmětem má být „kompletní databáze přímých klientů obsahující kompletní osobní údaje“, a to bez jejich souhlasu. Žalobce konstatoval, že soudy obou stupňů uzavřely, že mezi účastníky byla uzavřena dne 22. 4. 2004 kupní smlouva