23 Cdo 2833/2024 – Nejvyšší soud

23 Cdo 2833/2024-172 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce P. V., zastoupeného Mgr. Miroslavem Neradem, advokátem se sídlem v Praze, Pod Beránkou 2469/1, proti žalovanému T. L., zastoupenému Mgr. Bronislavem Šerákem, advokátem se sídlem v Praze, Na Bělidle 830/2, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 7 C 51/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2024, č. j. 21 Co 33/2024-137, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaného. Odůvodnění: (dle § 243f odst. 3 o. s. ř.) 1. Okresní soud Praha – západ rozsudkem ze dne 13. 9. 2023, č. j. 7 C 51/2023-83, určil, že žalobce je jediným a výlučným vlastníkem budovy ve výroku blíže specifikované (výrok I), uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému částku 1.000.000 Kč (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). 2. K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II změnil tak, že se zamítá žaloba na určení, že žalobce je jediným a výlučným vlastníkem budovy ve výroku blíže specifikované, a na uložení povinnosti žalobci zaplatit žalovanému částku 1.000.000 Kč (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok). 3. Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně „do všech částí“ rozsudku, podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Dovolatel uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. 4. Žalovaný se k dovolání vyjádřil tak, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné, a navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto, příp. zamítnuto. 5. Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobce rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II. a XII. zákona č. 286/2021 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné. 6. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 7. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. 9. Dovolání není přípustné. 10. Dovolatel namítá, že i trojstranná smlouva může být úschovní smlouvou, a nikoliv tzv. svěřeneckou smlouvou, a vytýká odvolacímu soudu, že se nezabýval obsahem úschovní smlouvy a bez ohledu na skutečný obsah dané smlouvy aplikoval právní názor, podle kterého trojstranná smlouva nemůže být úschovní smlouvou. Dle dovolatele „účastníci mají právo se dohodnout tak, jak uznají za vhodné, a za úschovní smlouvu považovat i trojstrannou smlouvu“. Dovolatel je přesvědčen, že „je potřeba, aby tuto skutečnost nově konstatoval i Nejvyšší soud s tím, že i trojstranná dohoda může být úschovní smlouvou, pokud se tak dohodnou všichni účastníci, a že je nutno takové smlouvy uzavřené po 1. 1. 2014 posuzovat odlišně od stávající judikatury, a to zejm. podle jejich skutečného obsahu a nikoliv mechanicky“. Dovolatel dále v dovolání předestírá vlastní náhled na výklad předmětných smluvních ujednání. Uvedená argumentace dovolatele však přípustnost dovolání nezakládá. 11. Dovolací soud předně poukazuje na to, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu (nyní právního jednání – pozn. dovolacího soudu) [o skutečné vůli stran jimi projevené], není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o․ s. ř., jež by bylo možno porovnávat s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního úkonu – nyní právního jednání) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1150/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 563/2019, nebo ze dne 4. 2. 2025, sp. zn. 21 Cdo 1820/2024). 12. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru (srov. rozsudek ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, usnesení ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4861/2017, či usnesení ze dne 27. 2. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3894/2023), že ustanovení § 555 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. (dále též „o. z.“), formuluje východisko výkladu jakéhokoliv právního jednání; podstatný je jeho obsah, nikoliv např. jeho označení či pojmenování. Skutečnost, že osoba činící právní jednání jej nesprávně (např. v důsledku svého mylného právního názoru) označí, nemá při výkladu právního jednání zásadně žádný význam. Základní (prvotní) pravidlo výkladu adresovaných právních jednání formuluje ustanovení § 556 odst. 1 věty první o. z. Soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl) jednajícího je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním). Ochrana dobré víry adresáta právního jednání pak vyžaduje (a § 556 odst. 1 věta první o. z. tak normuje výslovně), aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v § 556 odst. 1 větě druhé o. z. Ustanovení § 556 odst. 2 o. z. pak uvádí demonstrativní výčet okolností, k nimž soud při výkladu právního jednání přihlíží. Řečené platí jak pro vícestranná, tak i pro jednostranná adresovaná právní jednání. 13. V nyní projednávané věci odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že jestliže posuzoval smlouvu ze dne 25. 7. 2022 pouze pohledem na to, že „výslovně odkazuje na § 2402 a násl. o. z. ve spojení s usnesením představenstva ČAK č. 7/2004“, nebyl jeho postup správný. Uvedl, že předmětnou smlouvu je nutno posuzovat jako celek, a to ve spojení s ujednáními účastníků ve smlouvě o rezervaci ze dne 27. 5. 2022 a v kupní smlouvě ze dne 25. 7. 2022, a posuzovat i vůli kontrahentů. Odvolací soud pak mj. konstatoval, že účastníky smlouvy o advokátní úschově ze dne 25. 7. 2022 byli žalobce jako oprávněný, žalovaný jako složitel a JUDr. Hana Suková jako schovatel a že z kupní smlouvy ze dne 25. 7. 2022 vyplývá, že místem plnění kupní ceny v celkové výši 8.000.000 Kč bude v rozsahu 7.000.000 Kč účet úschovy advokáta – svěřenecký účet. Odvolací soud dospěl k závěru, že vůlí účastníků bylo uzavřít trojstrannou svěřeneckou smlouvu, smlouva o advokátní úschově ze dne 25. 7. 2022 je tedy tzv. smlouvou svěřeneckou a trojstrannost smlouvy pak vyplývá nejen z označení jejích tří účastníků, ale i z ujednání zavazujících všechny její tři strany. 14. Nejvyšší soud přitom neshledal, že by se odvolací soud při výkladu právního jednání odchýlil od výše uvedených závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. 15. Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, že odvolací soud nesprávně aplikoval rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaná za předchozí právní úpravy na současnou právní úpravu, kdy podle názoru dovolatele „tato rozhodnutí nelze aplikovat bez dalšího a je nutno problematiku advokátních úschov posoudit v s